Květen 12, 2012
Za normálních okolností, kdyby se to stalo snad kdekoli jinde na světě, by teroristické útoky, při nichž zahyne přes 70 civilistů a stovky dalších jsou zraněny, vyvolaly vlnu sympatií s národem, který se stal terčem takového masakru. Pro Sýrii nic takového neplatí. Západní politici sice prohodili povinné věty odsuzující útok, přidali k nim ale celé odstavce odsuzující režim v Damašku.
Britský ministr zahraničí William Hague prohlásil, že „povinnost za dodržování příměří je na straně syrských úřadů“, ministerstvo zahraničí USA ústy mluvčí Victorie Nulandové pochválilo „legitimní syrskou opozici“ a dodalo, že syrská vláda „vytvořila podmínky“ k tomu, aby byla sama bombardována. Ministerstvo zároveň oznámilo, že chce v Radě bezpečnosti OSN požadovat „další akci“ proti Asadovu režimu. Francie, která už nějaký čas prosazuje do Sýrie ozbrojenou invazi, rovněž oznámila, že za sebevražedný útok nese „plnou zodpovědnost“ režim v Damašku.
Oba sebevražedné útoky byly zatím nejkrvavějšími za 14 měsíců konfliktu v Sýrii a režim v Damašku spolu se svými spojenci poukazuje na to, že měly „podporu ze zahraničí“. Při hlasité podpoře Západu a tmářských monarchií z Perského zálivu syrským rebelům by na takovém tvrzení nebylo nic divného, nicméně vzhledem k tomu, že svou účast v Sýrii hlásí Al Kajda a jí spřízněné organizace, nabízí se otázka, do jaké míry se zájmy Západu a Al Kajdy prolínají. Sýrie tvrdí, že sílící intenzita teroristických útoků dokazuje, že za nimi stojí Saúdská Arábie a její peníze, Rusko odmítá konkrétní státy jmenovat, podle všeho ale souhlasí, když jeho ministr zahraničí Lavrov mluví o určitých zemích, které „podnikají praktické kroky k tomu, aby situace v Sýrii explodovala v obrazném i doslovném smyslu“. „Vnější vojenský zásah“ dál odmítá i Čína.
Není příliš jasné, jaké jsou skutečné vazby mezi čistě teroristickými skupinami a přijatelnějšími frakcemi syrské opozice, nicméně vlažná reakce Západu na mohutné exploze – aktuálně prý další bomba vybuchla v Aleppu – vyvolává dojem, že je mu vlastně jedno, jakým způsobem a kdo režim v Damašku svrhne, hlavně aby byl svržen. A co pak?
Celý článek v Literárkách
