Evropa ve 12 lekcích: 7. Hospodářská a měnová unie

  • Euro je jednotná měna Evropské unie. Dvanáct z tehdejších 15 členských zemí ji zavedlo pro bezhotovostní transakce v roce 1999 a pro veškeré platby v roce 2002, kdy byly vydány bankovky a mince eura.
  • Tři země (Dánsko, Spojené království a Švédsko) do této měnové unie nevstoupily.
  • Nové členské země se připravují na vstup do eurozóny, jakmile budou splňovat příslušné požadavky.
  • Současně s cílem měnové stability, o kterou usiluje Evropská centrální banka, se členské státy snaží zvýšit růst a ekonomickou konvergenci.

 

I. Dějiny měnové spolupráce

(a)  Evropský měnový systém (EMS)

V roce 1971 se Spojené státy rozhodly zrušit pevný vztah mezi dolarem a cenou zlata, který po druhé světové válce zajišťoval světovou měnovou stabilitu. Tak skončil systém pevných směnných kurzů. S myšlenkou založit měnovou unii se země EU rozhodly zabránit kolísání směnných kurzů mezi jednotlivými evropskými měnami o více než 2,25 % pomocí společné intervence na peněžních trzích.

To vedlo k vytvoření Evropského měnového systému (EMSDeutshEnglishFrançais ), který začal fungovat v březnu 1979. Měl tři hlavní rysy:

  • referenční měnu s názvem ecu: tvořil ji „koš“ sestavený z měn všech členských států;
  • mechanismus směnného kurzu: směnný kurz každé měny byl navázán na ecu; dvoustranné směnné kurzy mohly kolísat v pásmu 2,25%;
  • úvěrový mechanismus: každá země převedla 20% své měny a zlatých rezerv do společného fondu.

Trh v Ljubljaně © Getty images
Obchodníci na lublaňské tržnici 1. ledna 2007 vyměnili slovinský tolar za euro.

(b)  Od EMS k HMU

EMS má pestrou historii. Po sjednocení Německa a obnovení tlaků na evropské měny v roce 1992 opustily EMS italská lira a britská libra. V srpnu 1993 se země EMS dohodly na dočasném rozšíření pásem na 15%. Ve snaze zabránit širokému kolísání měn zemí EU a pro odstranění konkurenčních devalvací se vlády EU zároveň rozhodly opět oživit snahy o úplnou měnovou unii a zavedení jednotné měny.

Na zasedání Evropské rady v Madridu v červnu 1989 přijali vedoucí představitelé EU třífázový plán hospodářské a měnové unie. Tento plán se stal součástí Maastrichtské smlouvy o Evropské unii, kterou Evropská rada přijala v prosinci 1991.

II. Hospodářská a měnová unie (HMU)

(a)  Tři fáze

První fáze začala 1. července 1990 a obsahovala:

  • úplně volný pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol);
  • zvýšení částky zdrojů věnovaných na odstranění nerovností mezi evropskými regiony (strukturální fondy);
  • hospodářská konvergence prostřednictvím mnohostranného dohledu nad hospodářskými politikami členských států.

Druhá fáze byla zahájena 1. ledna 1994. Její součástí bylo:

  • zřízení Evropského měnového institutu (EMI) ve Frankfurtu; EMI byl složen z guvernérů centrálních bank zemí EU;
  • nezávislost národních centrálních bank;
  • definice pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů.

Třetí fáze znamenala zavedení eura. 11 zemí EU přijalo od 1. ledna 1999 euro, které se tak stalo společnou měnou Belgie, Finska, Francie, Irska, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemska, Portugalska, Rakouska a Španělska (Řecko se přidalo 1. ledna 2001). Funkci EMI převzala Evropská centrální banka, která začala odpovídat za měnovou politiku definovanou a uplatňovanou v eurech.

1. ledna 2002 byly v těchto 12 zemích eurozóny uvedeny do oběhu mince a bankovky eura. O dva měsíce později byly staženy z oběhu národní měny. Po tomto datu se euro stalo jediným zákonným platidlem na veškeré hotovostní a bankovní transakce v zemích eurozóny, které představují více než dvě třetiny obyvatelstva EU.

(b)  Konvergenční kritéria

Každá země EU, která chce vstoupit do třetí fáze, musí splňovat těchto pět konvergenčních kritérií:

  • cenová stabilita: míra inflace nesmí překročit průměrnou míru inflace tří členských států s nejnižší inflací o více než 1,5 %;
  • úrokové sazby: dlouhodobé úrokové sazby se nesmí lišit o více než 2 % vůči průměrným úrokovým sazbám tří členských států s nejnižší inflací;
  • deficity: národní rozpočtové deficity musí být nižší než 3 % HDP;
  • veřejný dluh: nesmí překročit 60 % HDP;
  • stabilita směnného kurzu: směnné kurzy musí po dobu předchozích dvou let zůstat ve schváleném rozmezí.

Euro – bankovky a mince © Van Parys Media
Euro: společná měna pro více než 310 milionů lidí v EU.

(c)  Pakt o stabilitě a růstu

V červnu 1997 Evropská rada přijala Pakt o stabilitě a růstuDeutshEnglishFrançais . Představoval závazek k trvalé rozpočtové stabilitě a umožňoval potrestání každé země eurozóny, jejíž rozpočtový deficit by přesáhl 3%. Pakt byl však následně označen za příliš přísný a v březnu 2005 prošel reformou.

(d)  Euroskupina

Euroskupina je neformální orgán, v jehož rámci se setkávají ministři financí zemí eurozóny. Cílem těchto setkání je zajištění lepší koordinace hospodářských politik, kontrola rozpočtových a finančních politik zemí eurozóny a reprezentace eura na mezinárodním měnovém fóru.

(e)  Nové členské státy a HMU

Jakmile budou splňovat příslušná kritéria, musejí všichni noví členové EU přijmout euro. Slovinsko tak učinilo jako první ze zemí, které k EU přistoupily v roce 2004, když se k eurozóně přidalo 1. ledna 2007. O rok později ho následovaly Kypr a Malta.

Přejít do diskuze k článku