Filmová travestie Balibo

johnpilgerTřicátého srpna to bylo deset let, kdy lidé z Východního Timoru porazili genocidní okupanty své země a v referendu pořádaném OSN se vyslovili pro svobodu a nezávislost. Indonéská diktatura zareagovala vojenskou operací na principu „spálené země", která jen dodala další oběti ke zmaru započatém indonéskou invazí o 24 let dříve. Za indonéské okupace, kterou tajně podporovaly Austrálie, Británie i Spojené státy, podle komise australského parlamentu zahynulo „nejméně 200 tisíc" lidí.

Když jsem na Východním Timoru v roce 1993 tajně natáčel, narážel jsem na kříže: velké černé kříže vztyčené proti obloze, kříže na kopcích, kříže v řadách na úpatí hor, kříže podél silnic. Byly všude. Východní Timor byl stižen holocaustem, který o hrabivé moci Západu, jeho propagandě a zájmech vypověděl víc, než jeho současná kolonialistická dobrodružství. Historická fakta jasně konstatují, že se USA, Británie a Austrálie zapojily do spiknutí, které umožnilo krveprolití na Východním Timoru ve jménu uchování svých „největších výdobytků" v jihovýchodní Asii v podobě „hromady přírodních zdrojů". Vysoký důstojník CIA v indonéské Jakartě Philip Liechty mi v době indonéské invaze řekl: „Viděl jsem zpravodajské materiály. Indonéští vojáci tam nahnali lidi do škol a pak budovy zapálili. Poslali jsme jim přitom vše, co je potřeba k boji proti někomu, kdo není ozbrojený. Nic z toho ani nepoužili. Indonéský diktátor Suharto dostal volnou ruku, aby mohl dělat, co se mu zlíbí."

Británie Suhartovi dodávala kulomety a stíhací bombardéry Hawk a ty byly, navzdory falešným ujištěním, nasazovány proti bezbranným Východotimořanům. Kritickou roli ale sehrála Austrálie. Byl to koneckonců její region. Za druhé světové války obyvatelé Východního Timoru hrdinsky bojovali proti tomu, aby Japonci mohli podniknout invazi do Austrálie a Austrálie je po letech zradila, což se provalilo zveřejněním série depeší, které v roce 1975, krátce před indonéským obsazením Východního Timoru, zaslal australský velvyslanec v Jakartě Richard Woolcott. Po vzoru Henryho Kissingera vyzval svou vládu, aby „zaujala raději pragmatické, než principiální stanovisko", a připomněl, že Austrálie bude moci „rychleji" využívat nalezišť ropy a zemního plynu ve Východotimorském moři, když je bude ovládat Indonésie a ne jejich právoplatní majitelé, Východotimořané. „To, co dnes Indonésie od Austrálie potřebuje," napsal Woolcott v době, kdy indonéské zvláštní jednotky masakrovaly obyvatele Východního Timoru, „je více porozumění k jejímu přístupu a případnou pomoc při vysvětlování situace australské veřejnosti."

Dva měsíce předtím přitom indonéští vojáci u východotimorského města Balibo zavraždili pět členů štábu australské televize. V den, kdy obsadili hlavní město Dili, zastřelili ještě šestého, Rogera Easta, a jeho tělo hodili do moře. Australská tajná služba věděla s dvanáctihodinovým předstihem, že australským novinářům u Baliba hrozí nebezpečí, ale vláda neudělala nic. Zpráva tajné služby byla utajena, aby nevyšlo najevo, že se západní vlády zapojily do spiknutí směřujícího k invazi, a tak se oficiálně jen oznámilo, že pětice novinářů zahynula v „přestřelce". Ministr obrany a starý studenoválečník Arthur Tange tehdy dokonce nechtěl o vraždách informovat ani rodiny novinářů. Žádný z ministrů u indonéské vlády neprotestoval. To vše je zdokumentováno.

Australský podíl na smrti pětice novinářů a nadto i na masakru proporčně většímu než bylo řádění Pol Pota v Kambodži, zcela chybí ve zbrusu novém filmu Balibo, který měl premiéru v Austrálii a v těchto dnech míří do světa. Snímek se honosí sloganem, podle něhož jde o „pravdivý příběh", nicméně je ve skutečnosti jen přehlídkou toho, co bylo vynecháno. V původních návrzích scénáře uznávaný australský dramatik David Williamson až syrově popsal skutečný sled událostí, které započaly tím, že australská tajná služba zachytila rádiovou zprávu, a skončily prohlášením australského premiéra Gougha Whitlama, že Východní Timor by „měl být" integrován k Indonésii. Finální sestřih filmu ale nabízí cosi jako Whitlama a Suharta zabalené do novinového papíru umaštěného od smažené ryby a hranolků. Williamsův původní scénář se zabýval i dopadem vražd novinářů na jejich rodiny, jejich hněvem a frustrací plynoucích ze skandálního rozhodnutí vlády pohřbít zavražděné v Jakartě s tím, že nad jejich hroby promluví apologeta Woolcott. Vláda v Canbeře se tak rozhodla, protože se bála veřejných protestů. Nic z toho ale ve filmu není.

Onen „skutečný příběh" je z valné části smyšlený. Dobře napsaný, zahraný a s dokonalým výběrem lokací ze všeho nejvíc připomíná žánr „vietnamských" filmů jako byl třeba Deer Hunter, které umělecky vytlačily pravdu o hrůzné válce z povědomí veřejnosti. Není divu, že Balibo vyvolalo nadšení v australských médiích, která se po celou dobu indonéské okupace utrpením Východotimořanů prakticky nezabývala.

Zeptal jsem se režiséra filmu Balibo Roberta Connollyho, proč seškrtal původní Williamsonův scénář a vynechal vše, co se týkalo podílu australské vlády na vraždách. Odpověděl mi, že film prý „vyvolal velkou diskusi v médiích a v australské vládě" a „tímto způsobem nejlépe klade zodpovědnost na Austrálii". Znovu tak ožívá moudrý postřeh Milana Kundery: „Boj lidí proti moci je bojem paměti proti zapomnění."

Autor je australský dokumentarista a publicista, nositel bezpočtu cen za nezávislou žurnalistiku. Publikuje v britském týdeníku The New Statesman


Originál: johnpilger.com, publikováno v Literárních novinách


Převzato z Czech Free Press!

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku