V krizích budou jinak prospěšné automatické stabilizátory tlačit stát k vyšším deficitům. Deficity samy o sobě aktivují korekční mechanismy finanční ústavy, zejména onen jednoprocentní požadavek. Vláda začne na poslední chvíli a bez strukturálního přístupu šetřit v době, kdy se šíří blbá nálada spojená se stagnací ekonomiky. Náladu tak ještě zhorší. A to i kdyby měla obrovský fiskální prostor výdaje zvýšit nebo je alespoň zachovat konstantní, aby sama nepřispívala k panice a tím k propadu.
A může být hůř. Docela obyčejný závan blbé nálady povede k horším předpovědím a tím k upravení státního rozpočtu na poslední chvíli. Třeba jen kvůli absurdnímu strachu ze snížení poslaneckých a ministerských platů. I z nevinného výkyvu průmyslové výroby způsobené nesezónním vlivem se tak může skrz vzájemně se umocňujících předpoklady mezi vládou a ekonomikou vyklubat čistokrevná stagnace.
Nadto v dobách dobrých má stát šetřit a primární deficit jednoho procenta je ve vyspělé zemi zbytečně štědrý. Jestliže ekonomika roste stabilním tempem a není uprostřed transformačního nebo integračního procesu, stát by měl hospodařit s primárním přebytkem přinejmenším v procentuálním řádu pozitivní výchylky momentálního růstu od toho dlouhodobého.
Algoritmická finanční ústava
Existuje alternativa, podle které je možné vytvořit pravidlo rozumnější pro časy dobré i zlé. Pravidlo, které by respektovalo úlohu státu a nenutilo jej k prohlubování krizí a k povzbuzování euforie.
Je třeba místo konstantních kritérií vložit flexibilní rovnici, která by neposilovala hospodářské cykly. Měla by brát v potaz dlouhodobý růstový potenciál a přitom vést k nulovému zadlužení v horizontu deseti až patnácti let.
Něco takového se zdá složité. Stačí ale místo fixní hranice jednoho procenta stanovit povolený primární přebytek či deficit v závislosti na rozdílu mezi konzervativní předpovědí průměrného dlouhodobého růstu a jeho skutečné hodnoty v daném roce. Už to by dalo státu dostatek prostoru, aby nemusel panicky pod hrozbou ústavních sankcí dusit domácí hospodářství, kdykoli globální ekonomika najede na výmol.
V případě, že by byla předpověď průměrného dlouhodobého růstu korektní a tento růst se pohyboval ve stejných řádech jako úrokové sazby vládních dluhopisů, podobný limit by vedl k nulovému zadlužení v průběhu jednoho hospodářského cyklu. S diferenciovanými koeficienty by pak vedl k stabilnímu snižování celkového dluhu.
Nenutil by přitom vládu šetřit v dobách špatných a tím se podílet na destrukci fyzického i lidského kapitálu a posilování likviditní pasti.
Zato by ji ještě výrazněji než současný návrh nutil hospodařit s přebytkem v dobách růstu. Tím by přispěl k zodpovědné fiskální politice a k uklidňování příliš sebevědomých firem a domácností v dobách hospodářské euforie.
Zodpovědnou fiskální politiku, ne silácká gesta
Je politicky mnohem jednodušší prosadit pár přísných čísel, kterými se bude vláda hlava nehlava řídit, než lidem vysvětlit třebas triviální jednočlennou rovnici, která bude záviset na pohyblivých ekonomických ukazatelích. Politicky jednodušší, ale ekonomicky nezodpovědné.
Politické strany o možnosti flexibilních limitů určitě vědí a věděli o nich i autoři evropského fiskálního kompaktu. Otázka je, jestli čeští politici najdou větší politickou motivaci je prosadit, než jejich evropští kolegové.
V atmosféře momentální dluhové paranoie se to zdá nepravděpodobné. Pokud nedojde ke změně na vrcholných pozicích evropských států a ke konstruktivní změně v současné podobě fiskálního kompaktu, bude to i zbytečné.
N.B. Podobně jednoduché a efektivní mechanismy povedou k dlouhodobému snižování státního dluhu, jestliže se rozumně vezmou v potaz průměrné úrokové sazby a celkový dluh. Dají se jednoduše zanést do výše zmíněné deficitní rovnice, např. zvýšením koeficientu nuceného primárního přebytku v dobách nadprůměrného růstu v závislosti na ceně obsluhování dluhu a na dlouhodobém trendu zadlužování.
Převzato z blogu autora na Aktuálně
