Březen 12, 2011
Přiznám se, že do té chvíle jsem českou hymnu považoval za ukňouraný, utahaný a dosti nevkusně načinčaný cajdák, jehož dechovkově patetické tóny ve mně evokovaly prkenné pohyby čestné stráže při oficiálních návštěvách politiků nebo davové záchvaty primitivního patriotismu při fotbalových a hokejových zápasech „našich hochů" se lvíčky na prsou. To se ale rázem změnilo v podvečer 8. března, kdy mi oči otevřela a národně mne umgerechnet obrodila umělecká skupina Guma Guar. Od té doby se každou chvíli přistihnu, jak si pod vousy pobrukuji „mezi Čechy domov můj", duše se mi přitom tetelí zvláštním tesklivým rozechvěním a já nevím, mám-li se bláznivě rozesmát nebo zaplakat.
Podařil se zase jednou šibalům z Guma Guar zatrachtile husarský kousek! Geniální, protože prostý! Do luxusního obchodního centra Palladium, které svým konzumně neonovým leskem pohřbilo génia loci mohutné budovy Josefských kasáren (hnedle oproti Prašné bráně a Obecnímu domu), sezvali pomocí Facebooku asi 150 myšlenkových spiklenců, rozdali jim papírky s úplným textem České státní hymny a „hrrr na ně!"
Představte si více než stovku lidí různého věku i pohlaví, kterak se nečekaně shluknou ve dvoraně luxusně nevkusného paláce konzumu a zuřivé gestikulaci goril z ochranky navzdory zpívají pěkně sborem českou hymnu. Jednou, dvakrát, třikrát a tak pořád dokola.
Pointou provokativně protestních zpívánek byla skutečnost, že právě v této budově, jejíž nynější podoba se stala žalostným symbolem nekulturnosti Pražanů a jejich pohrdání kulturním dědictví exsrdce Evropy, zveršoval Josef Kajetán Tyl text oné písně, která se stala karmou českých vlastenců.
Cožpak první sloka, tu zná každý, ale když se tváří v tvář rozezlené a vyděšené ochrance rozezněly syté basy, baritony, tenory, alty i sopránky pějící: „tiché duše v těle čilém", nebo „jasná mysl, vznik a zdar a ta síla, vzdoru zmar", začaly hostům místních fast-foodů padat kousky hamburgerů a kuřat z Kentucky z jejich údivem otevřených mastných úst.
Podařený happening, který byl jasnozřivě ukončen jen pár vteřin před příjezdem policie povolané z míry vyvedenými manažery Palladia, byl jednou z akcí pořádaných v rámci doplňkový program mimořádně inspirativní výstavy Čí je to město?, která se do 16. března koná v galerii Karlín studios v Křižíkově ulici a kriticky reaguje na neveselý vývoj architektury a urbanismu v metropoli.
„Korupce dosáhla takové míry, že se stala samozřejmou součástí systému vedení města, prakticky nikdo se jí už nepodivuje. Praha, jedno z nejkrásnějších a architektonicky nejbohatších měst světa se stala obětí zištných machinací zkorumpovaných politiků a podvodných podnikatelů. Je to smutné zjištění, ale totalitní komunističtí vládci napáchali na pražské architektuře méně zla, než jejich "demokratičtí" pokračovatelé," praví se v průvodním textu k výstavě Čí je to město. Protestní zpívání hymny v chrámu konzumu se na to pokusilo s nadhledem a humorem upozornit.
Převzato z Literárek
