Izraelské volby očima Palestinců

Únor 03, 2013

Palestinci s izraelským pasem, tedy potomci zhruba 15 % palestinských Arabů, kteří nebyli vyhnáni nebo neuprchli během založení státu Izraele v roce 1948, měli mnoho důvodů přijít k letošním lednovým parlamentním volbám.

Palestinské komunity v Izraeli dosáhnou jen na zlomek rozpočtu pro infrastrukturu a veřejné služby, který se dostává srovnatelně velkým židovským vesnicím nebo městům (například třetina domů izraelských Palestinců stále čeká na odpadní systém). Palestinci si také stěžují na různé formy diskriminace, např. až o třetinu nižší platy za stejnou práci ve srovnání s evropskými izraelskými Židy. Kromě ekonomické diskriminace pociťují Palestinci sociální a politickou marginalizaci. Jeden z průzkumů veřejného mínění z roku 2008 na příklad ukázal, že 75% izraelských Židů by nežilo v jednom domě s Palestincem a 40% Židů by nejraději odebralo izraelským Palestincům hlasovací právo. Zatím ale izraelští Palestinci hlasovací právo mají a své problémy mohou přenést do volebních místností. Na začátku devadesátých let tak skutečně ve velkých počtech činili, dnes ale jejich volební účast klesla o více než dvacet procentních bodů a pohybuje se někde kolem poloviny.

Palestinci bez izraelského pasu, ať už v Gaze nebo na Západním břehu, měli také každý důvod napjatě sledovat izraelské volby. Už přes čtyřicet let žijí pod izraelskou okupací a jejich živobytí závisí na libovůli židovského státu (převod daní, rozestavení bezpečnostních zátarasů, konfiskace půdy a majetku, čerpání surovin a zdrojů) a mezinárodních donorů. A přesto se ani oni o volby příliš nezajímali a na dotazy žurnalistů odpovídali odevzdaně.

Jelikož všechny předvolební výzkumy ukazovaly na bezpečné vítezství dosavadního premiéra Benjamina Netanjahua, dalo se předpokládat, že volby schopní Palestinci budou mobilizovat ve prospěch levicových nebo středových stran. Za poslední Netanjahuovy vlády narostl počet diskriminačních zákonů a přiostřila se rétorika vůči arabskému obyvatelstvu, které je vnímáno jako pátá kolona. Navíc se jeho strana Likud, která má v chartě neuznání palestinského státu, spojila před volbami se stranou Avigdora Liebermana, rodáka z dnešní Moldávie, jenž prosazuje transfer palestinské populace za hranice Izraele. Jenomže i přes pokusy arabských politiků uvnitř a vně Izraele mobilizovat palestinské voliče, kýžený efekt se nedostavil.

Pro mnohé Palestince totiž ani tzv. izraelská levice nebo střed nepřinášejí zlepšení. Jair Lapid, nová hvězda izraelské politiky a vůdce středové strany Ješ Atid (druhá ve volbách), jasně odmítl rozdělení Jeruzaléma. Navzdory Američanům, EU a zbytku světa, kteří izraelské úsilí anektovat arabské části svatého města odsuzují. Výstavba židovských osad na okupovaných územích v očích Palestinců není záležitostí izraelské pravice, ale projekt započatý levicí, který má za cíl přeměnit geografii celého území natolik, že za několik let už nebude fyzicky možné palestinský stát vytvořit. Palestinci nevědí, zda je horší absence mírového procesu nebo jeho oživení v duchu všech minulých jednání, během kterých židovské osady expandovaly, zatímco vyjednavači schůzovali. Také se obávají, že Netanyahu nabídne světu laskavou a přitažlivou tvář Jair Lapida, za kterou ale schová stejně nekompromisní, ne-li tvrdší izraelskou politiku, kterou vůči Palestincům vedl doposud. A ti izraelští Palestinci, kteří upřednostňují svoji ekonomickou a sociální situaci před situací svých příbuzných na okupovaných územích, už ztratili víru, že by se jich jakákoli izraelská vláda zastala.

Odevzdanost, skepse a cynismus Palestinců vůči izraelským volbám dosahuje úrovně stejných pocitů vůči vlastní politické reprezentaci. Odklon Palestinců od oficiální politiky ilustruje vzrůstající podpora občansky organizovaným nenásilným aktům neposlušnosti a vzdoru. Během voleb například skupina Palestinců vztyčila vlastní stanovou „osadu“ nazvanou Brána slunce, s úmyslem proměnit ji ve vesnici, která by ležela přímo v cestě plánované expanze židovských osad, jež mají odříznout palestinský východní Jeruzalém od Západního břehu. Stanová osada, postavená na palestinské půdě, byla v rámci hodin zlikvidována izraelskou armádou. Rychlost reakce izraelské administrativy ostře kontrastovala s benevolencí prokazovanou vůči židovským karavanním osadám (nelegálním i podle izraelského práva), které jsou často po svém ustavení okamžitě napojeny úřady na elektrické rozvody a infrastrukturu. Palestinci těsně před vyhlášením výsledků voleb vztyčili druhou stanovou osadu, tentokrát nazvanou Brána důstojnosti. Netřeba dodat, že ji stihl stejně rychlý osud, jako její předchůdkyni.

Kreativní formy decentralizovaného nenásilného odporu, mála volební účast (jak u izraelských, tak u palestinských voleb) a příklon části Palestinců k militantnímu radikalismu jsou důsledkem neschopnosti formálních politických sil řešit skutečné problémy lidí a jednat s ohledem na dlouhodobý horizont, spíše než držet se postů a pozlátek. Čím více se o nenásilných protestech nemluví a nereaguje se na ně, tím více roste přitažlivost spektakulárních demonstrací hrubé síly a vzteku. A s každou novou raketou vystřelenou na území Izraele posiluje izraelská krajní pravice. Do nového Knesetu tak míří i představitel osadníků Moše Fejglin (za stranu Likud), který přirovnává Palestince k opicím. Někteří radikální islamisté v Gaze přirovnávají k opicím zase Židy. Obě strany se nepochybně potřebují ve svém zrcadlovém tanci smrti.

Převzato z blogu autora na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments