Jak tomu u nás bylo s náboženstvím? – 21. díl: Čtyři pražské artikuly

1. Svoboda slova 

2. Návrat k pravoslaví – požadavek přijímání podobojí (utrakvismus) – který nacházíme i u Wycliffa, je míněn jako návrat k původnímu křesťanství – pravoslaví 

3. Osvobození státu od církve zbavení „církve“ světské moci (které také nacházíme u Wycliffa), je rovněž zavedením poměrů platných v pravoslaví. Pod tento bod spadá také restituce „církví“ přivlastněného majetku – opačným směrem, než jak si to „církev“ představuje dnes. 

4. Právní stát – trestání všech zjevných těžkých (smrtelných) hříchů – tedy požadavek právního státu v takovém rozsahu, v jakém již nikdy později nebyl vznesen. 

Husité neobvykle dobře chápali společenskou nebezpečnost zločinců. Jednali proto v duchu pravého humanismu. Nenajdeme u nich žádnou antropomorfizaci těžkých zločinců, kteří se jako lidé nechovají, a kteří tedy ani lidmi nejsou. (I když část textu písně Ktož jsú boží bojovníci: „bíte, zabíte, žádného neživte!“ je zřejmě až pozdější dodatek.) A s těmi, kteří si nechali druhou stranou podstrčit falešný humanismus – neodporování zlu, si husité dokázali také poradit.

Zdá se, že husité byli v Evropě posledními, kdo znali karmické zákony. Již Hus například říkal, že ten, kdo žije v rozporu s božím (= karmickým) zákonem, drží svůj úřad neoprávněně, a nikdo ho nemusí poslouchat. Později byla tato otázka předložena mistrům pražské university, a i ti rozhodli, že když se vrchnost protiví pravdě, zbavuje se tím svých práv.

Podobně jako jim bylo proti mysli, aby si kněží nárokovali monopol na přijímání z kalicha (tedy na víno symbolizující ducha), bylo husitům proti mysli i to, aby si bohatí (což byli ovšem mimo jiné také kněží) nárokovali monopol na sex. Třebaže v tehdejší době značné sexuální volnosti to zase až takový monopol nebyl. Již od roku 1419 proto často útočili jak na katolické kláštery a kostely, tak na nevěstince, jako na symboly monopolizace – asi podobným způsobem, jako dnes „radikální“ mládež útočí na McDonaldy, jakožto symboly globalizace.

V jedné věci tedy měli protivníci husitů pravdu, a to, když tvrdili, že vítězství husitů by vedlo k likvidaci instituce manželství. Jednak se v té době u nás u prostých lidí něco takového ještě nevžilo, a pak tu byly úzké kontakty a spolupráce husitů s katary (tedy albigenskými), kteří manželství také neuznávali.

(Pokud mluvíme o manželství v oné nebo jiné dřívější době, je třeba mít v patrnosti, že manželství, tak jak je známe dnes, bylo vymyšleno až v rámci protireformace na tridentském koncilu, ve druhé polovině roku 1563. Navíc potom samozřejmě ještě nějaký čas trvalo, než byla tato nová instituce uvedena do praxe, zejména v oblastech, které v té době Římu nepodléhaly, které bylo třeba nejprve dobýt, nebo zatáhnout do „závodů v mravopočestnosti“. Dnešní lidé mají sklon automaticky promítat nynější stav do doby, kdy byly svazky mezi muži a ženami ještě značně volné, což může být zavádějící a zkreslující.)

…A navzdory tomu, že ještě Jan Hus byl zpovědníkem královny Žofie, husité později neuznávali zpověď.

Roku 1421 přestoupil k podobojí a přijal čtyři artikuly i pražský arcibiskup Konrád z Vechty (arcibiskupem byl od roku 1413, zemřel 1431). Tím u nás na 140 let v podstatě přestává existovat římská „církev“. Papež jej samozřejmě exkomunikoval. Zajímavé je, že Konrád z Vechty (podle vestfálského hrabství Vechta) se zabýval také alchymií. 

Po Žižkově smrti byl zvolen jedním z vrchních táborských hejtmanů kněz Prokop Holý, zvaný také Veliký (Holy = také svatý). Brzy se osvědčil i jako vojevůdce.

(Na den Žižkovy smrti – 11. října – měli Janové svátek. Po velké říjnové sametové revoluci bylo v rámci „budování kapitalismu“ Žižkovo jméno vyškrtnuto z kalendáře a nahrazeno ruským jménem Andrej.