Habsburská skatolizační politika byla natolik brutální – Habsburkové se příliš často uchylovali k vyvražďování, věznění, loupení – že bylo často menším zlem obrátit se o pomoc k Turkům. Turci nebyli ve věcech víry takoví fanatici, a tak na územích, která dobyli, „bylo církvi dovoleno zůstat církví a křesťanům zůstat křesťany“. Alespoň teoreticky stačilo platit daň z hlavy, z individuality. Římská „církev“ ani Habsburkové však žádné individuální myšlení – ani po zaplacení – netolerovali. Uherské šlechtě, využívající pomoci Turků, se podařilo si v bojích s Habsburky zajistit řadu politických a náboženských práv. Například po povstání Štěpána Bočkaje, které vypuklo v Uhrách poté, co tam Rudolf roku 1604 zakázal všechna křesťanská náboženství a vyhlásil jako jediný povolený skatolický kult, byla uherským stavům roku 1606 Matyášem zaručena plná náboženská a politická svoboda (Bočkaj však byl ještě téhož roku zavražděn).
…Nizozemští mořští gézové, bojující proti habsburské nadvládě, dokonce nosili na kloboucích stříbrnou plaketu s nápisem: „Lepší Turci než papeženci“.
České stavy však ani v této době nepochopily vážnost situace – ať již byla dána Rudolfovou duševní nemocí nebo tím, že nechal za sebe vládnout jiné – a ještě se snažily z ní vytěžit. Poté, co se Habsburkové sami tajnou rodinnou úmluvou rozhodly Rudolfa nahradit jeho bratrem Matyášem, české stavy zachovaly Rudolfovi podporu výměnou za podepsání Majestátu (roku 1609), zaručujícího na podkladě České konfese náboženskou svobodu – i pro královská města a poddané.
Matyáš se zpočátku proti Rudolfovi spojil s uherskými a rakouskými protestantskými stavy. Tak vznikla roku 1608 uhersko-rakouská konfederace, ke které se připojila i Morava. Čechy, Slezsko, ani Lužice se přes naléhání Karla staršího ze Žerotína, vůdce moravských stavů, nepřipojily. Rudolf tehdy českým stavům slíbil, že už nebudou politické procesy, a že nebude další deprivantizace. Odmítl však přistoupit na svobodu náboženství. Morava se tehdy připojila tak ochotně (na rozdíl od roku 1618, kdy se k povstání odhodlaly naopak dříve Čechy) hlavně proto, jak na Moravě řádil a jaké násilnosti tam páchal olomoucký biskup, kradinál František z Dietrichštejna.
Češi očekávali trochu vděku, ale místo toho na českém sněmu roku 1609 Zdeněk z Lobkovic, Slavata z Chlumu a Bořita z Martinic, se kterými si notoval papežský poradce, požadovali vyvraždění všech českých neskatolíků pomocí vojenského tažení. Pravděpodobně jako provokace byla tehdy v Praze nařízena povinná účast na skatolickém procesí. Perzekuce za neúčast na procesích byly za Rudolfovy vlády už dříve oblíbeným nástrojem skatolického teroru. Nešlo však jen o provokace. Po obsazení hlavních úřadů skatolíci obsadili i správu většiny měst. Nebyla to náhoda – stejným způsobem postupovali Habsburkové v Rakousku, právě stejným způsobem tehdy okupovali jezuité Polsko.
Češi začali jednat o pomoci s německými protestantskými stavy, pak i s moravskými a slezskými. Za těchto okolností nakonec Rudolf II. Majestát, který povoloval Českou konfesi – na jejíž povolení byla vázána platnost jeho vlastního zvolení, podepsal.
Reakcí jezuitů na Majestát bylo, že si uložili čtyřicetihodinové modlení za vyvraždění českého národa.
Několik měsíců na to již Václav Budovec z Budova, vůdce českého sněmu, varuje před úklady „některých škodlivých duchovních a politických osob náboženství římského“, které pravděpodobně chystají vojenský vpád do Čech, likvidaci obyvatel a deprivantizaci jejich majetku.
V lednu 1611 vtrhl na Rudolfovo pozvání do Čech s vojskem jeho bratranec, bratr pozdějšího Ferdinanda II. Štýrského, Leopold Habsburský, pasovský (a štrasburský) biskup. Vpadl do Prahy, vyvraždil Malou Stranu a obsadil Pražský hrad. Pasovští teroristé vyvražďovali obyvatelstvo už cestou přes jižní Čechy do Prahy, a pak po svém ústupu z Prahy systematicky vyvražďovali obyvatelstvo středních a jižních Čech další čtyři měsíce. Vraždili i své důstojníky, kteří s vyvražďováním civilního obyvatelstva nesouhlasili. Třebaže byla pasovským teroristům dána amnestie a zaplaceno výpalné již v polovině května, vyvražďovali obyvatelstvo středních a jižních Čech až do července.
Za pasovským vpádem zcela jistě stála i ona „jezuitská pacholátka“, třebaže se je nepodařilo nikdy usvědčit. Hlavně bývají jmenováni Zdeněk z Lobkovic, Slavata z Chlumu a Bořita z Martinic.
Foto: kradinál František z Dietrichštejna
Vatikán pokračuje v protireformaci
