Syn Marie Terezie, Josef II. (1780-1790), hned krátce po svém nástupu k samostatné vládě, roku 1781, vydal známý toleranční patent, kterým povolil luteránské, kalvínské a pravoslavné náboženství, i když jenom jako soukromá vyznání, s mnoha omezeními, a římská „církev“ i nadále představovala „státní náboženství“ či přesněji státní kult. (Patent byl ovšem v Čechách a ve Slezsku ještě dlouhou dobu blokován zemskými úřady.) Tato nově tolerovaná náboženství však byla v Českých zemích známa téměř jen podle jména. Jednota bratrská, svým původem ryze česká církev, povolena nebyla. Také se moc neuvádí, že patent vydal na nátlak protestantského Pruska.
Navíc toto tolerování bylo skutečně pouze a jenom tolerováním a neskatolíci byli nadále považováni za druhořadé občany. Pokud někdo chtěl přestoupit k nově povoleným církvím, které tedy byly ve skutečnosti pouze trpěnými, musel podstoupit šestitýdenní vyšetřování skatolickým farářem (později prodloužené na šest i více měsíců), kterému musel i po přestupu platit „církevní“ daň a štolové poplatky. Skatoličtí kněží měli nadále právo navštívit nemocného, i když nebyli žádáni, děti ze smíšených manželství byly povinně skatolíky (s výjimkou synů neskatolických otců). Tolerovaná vyznání tedy byla jen jakýmsi nákladným „koníčkem“, něčím navíc k privilegovanému oficiálnímu kultu. Není divu, že za těchto okolností se k tolerovaným náboženstvím přihlásilo jen několik desítek tisíc osob. Kněží pro nově zakládané sbory přicházeli z Uher: kalvínští Maďaři a luteránští Slováci (z tehdy protestantského Slovenska). Lidé, kteří se hlásili k jinému vyznání než jmenovanému v patentu, byli ještě roku 1783 deportováni do Sedmihradska (Rumunska). Později už byli „jenom“ biti – dostávali dvacet čtyři ran holí nebo karabáčem, a to opakovaně, dokud svou víru neodvolali. (Do Sedmihradska byli deportováni i Valaši, kteří se v roce 1777 přihlásili k protestantství.)
Rozhodně není pravda, že by roku 1781 „s konečnou platností skončila pobělohorská rektolizace“. Ta naopak teprve začala postupně nabírat na intenzitě. Proto i po vydání tolerančního patentu pokračují náboženská povstání. Roku 1789 tak došlo k „adamitskému“ povstání. „Adamité“ měli velmi živou podporu po celé zemi.
V letech 1782-1787 bylo Josefem II. postupně zrušeno mnoho klášterů (téměř polovina, některé však byly za jeho následovníků obnoveny), kostelů a jiných „církevních“ zařízení. Víc klášterů bylo zrušeno na Moravě (tam to bylo přes polovinu). Ve skutečnosti však byla tímto rušením klášterů moc „církve“ naopak ještě posílena. Majetek držený zrušenými „církevními“ institucemi, který činil 22 miliónů zlatých, byl totiž převeden do náboženského fondu, ze kterého bylo placeno zřizování nových far. Síť far a farních kostelů byla rozšířena tak, že se všichni poddaní ocitli pod dohledem skatolických farářů. – Obyvatelé se postupně ocitli v takové vzdálenosti od fary, že za nimi farář „mohl zajít pěšky“.
Josefovo rušení klášterů nemůžeme chápat jako nějaké rušení historických institucí (v té době) a ničení památek (třebaže, jak víme, k umění a památkám žádný velký vztah neměl). V naprosté většině případů šlo o nedávno vzniklé parazitické organizace. Většina z nich vznikla po třicetileté křižácké válce, byly tedy staré maximálně kolem sta let, často jen několik desítiletí. Jejich rušení tedy bylo něčím, čím by dnes například bylo – kdyby k němu došlo – zrušení nadbytečných úřadů.
Také nemůže být řeči o tom, že by Josef „církvi“ bral „její“ majetek. Jednak nebyl „církevní majetek“ považován za majetek „církve“, ale za majetek státu, který byl „církvi“ pouze propůjčený, navíc propůjčený za podmínky, že jej „církev“ bude používat pouze určeným způsobem. Josef pouze prosadil, aby byl majetek užíván k účelu, ke kterému měl být „církevní majetek“ používán. A dále proto, že tento majetek většinou ani „církvi“ do užívání svěřen nebyl, ta jej jen neoprávněně užívala od třicetileté křižácké války, kdy jej rozkradla. Šlo tedy o konfiskaci majetku pocházejícího z trestné činnosti, se kterým pak Josef naložil tak, že jej nevracel původním majitelům, ani si jej neponechal ve státní kase (což jako vladař mohl), ale určil jej k užívání pro potřeby „církve“. Na oplátku za tuto podporu pak faráři fungovali do značné míry jako státní úředníci.
Roku 1783 Josef zrušil různá podezřelá „náboženská bratrstva“, „mariánské družiny“ a podobná hnízda zakázané jezuitské teroristické organizace.
Josef také zrušil povinné žluté označení Židů. Židovské město bylo z vděčnosti za to pojmenováno Josefov. Na druhou stranu bylo Židům nařízeno, že musejí přijmout německou národnost, německá jména a příjmení. (Za lépe znějící jména museli navíc zaplatit.) To později, za konfliktu Čechů s Němci, vedlo ke vzniku antisemitismu, který ve skutečnosti nebyl antisemitismem, ale antigermanismem.
Josef také zrušil nevolnictví, v Českých zemích roku 1781, v Uhrách roku 1785. Ne však poddanství a robotu. A už vůbec ne desátky.
Po jeho smrti ihned nastoupily snahy jeho reformy zase odbourat. Cenzura byla rychle opět zpřísněna, školy se brzy vrátily pod dozor římské „církve“, …atd.
Foto: Toleranční patent
Takzvané církevní restituce v parlamentu; na vládu podáno trestní oznámení
