Je Karel Engliš stále aktuální?



Následující text je transkripce proslovu rektora Karlovy university Karla Engliše při s instalaci dne 9. prosince 1947, tedy několik týdnů před Únorem 1948 před začátkem bezpráví


Jazyk, jakož i více než 60 let starý způsob vyjadřování se mohou zdát archaické, nicméně obsah, v tom podstatném, se mi zdá stále aktuální.


K tomuto článku mě inspirovalo několik důvodů :


1/ Nezávisle na názoru na Lisabonskou smlouvu, problém retroaktivity (to ponechám expertům na evropské právo) a svéraznému jednání současného presidenta (bylo o tom již mnoho napsáno a bude, praděpodobně, ještě více) bych jen rád dodal: Považuji současného presidenta za původce okolností,které, podle mého názoru, ovlivní na několik generaci českou společenskou mentalitu a způsob myšlení ve smyslu: mafiánského kapitalismu, pohrdaní právem, vysmívaní se hodnotám a principům občanské společnosti, zavedení pojmu svobody bez odpovědnosti, ignorováním, resp. nezavedením klasických tržních mechanismů bez právního rámce a etické regulace, etc…


2/ i svých cestách do Čech se občas setkávám s vysokoškolskými studenty, vnímám jejich způsob myšlení a pozoruji (aniž bych chtěl planě moralizovat), že pro mnohé z nich je ideálem spíše Marek Dalík, než Tomáš Bat‘a… Touhou pro mnohé je provinční, nablýskané (a přitom zároveň zakomplexované), rychlokvašené a plebejské rádoby-bohatstvi. Bez tradice, hrdosti, pokory, bez "nonšalantní" elegance a "elegantní" diskrétnosti.


3/ Vedl mě k tomu i fakt, že jeden z absolventů dvouměsíčního studia na Právnické fakultě v Plzni a držitel jejího diplomu měl nestydatost pojmenovat svou privátní vysokou ekonomickou školu na výrobu diplomů po takovém člověku, jakým byl Karel Engliš.

Na závěr si dovolím ještě osobní poznámku. Tento text mně byl věnován, resp. již zaslán do exilu, krátce po jiném významném roce 1968, k mým osmnáctým narozeninám. A jeho obsahem jsem se snažil, nejen během svých studií, inspirovat…


***


Zde je, prosím, doslovný text proslovu Karla Engliše:


Poselství k akademické mládeži

A nyní mi dovolte několik slov k Vám, akademická mládeži, jako k druhé části naší akademické obce. Nejste jen akademickými občany, jako jsme bývali my za mých studentských let, nýbrž jste už též plnoprávnými občany republiky, kteří svým hlasem spolurozhodují o jejím osudu. Od té doby, co máte hlasovací právo, všichni Vám lichotí a Vám slibují, aby získali Vaše hlasy. Od té doby slyšíte málo pravdy. Ale já nechci od Vás hlasů a jsem stár, mám zkušenosti životní a učitelské, a už jen krátká doba mně zbývá pro působnost na universitě. Miloval jsem vždy a miluji vědu, školu a své žáky, utíkal jsem vždy z veřejných funkcí, abych se k nim vrátil, a proto mně dovolte, abych — maje vzácnou a poslední příležitost mluviti k Vám jako rektor — Vám řekl, co mám na srdci.


Jste výkvětem národa, výkvětem mládeže, jste nositeli mladých myšlenek, ideálů nespoutaných okovy, které přináší doba a praktický život, protože jich neznáte, nezatížených obtížemi, kterých nevidíte. A v tom je Vaše výhoda i krása, ukazující sen budoucnosti, ale i nemožnost vládnouti, protože vláda musí přihlížeti ke všem možnostem a vyžaduje zkušeností. Chcete vpřed a jste o krok před vývojem, chcete svobodu pro sebe i své myšlenky. Jste okřídlenci, kteří věští jaro, i když je někdy neúprosná příroda zmrazí.


Převezmete od nás pochodeň pravdy při vědecké tvorbě, abyste národu svítili na cestu, ale též, aby zář této pochodně rozmnožovala světlo na dráze lidstva, protože — jak napsal náš historik Josef Šusta — „Každý národ a každý stát má své bytí vždy znovu a znovu osvědčovati, zejména kladnými výkony ve službách společného lidství". Budete vůdci národa, jako kněží, soudcové, lékaři a učitelé. Čeká Vás odpovědný úkol, jehož si snad ani ještě nejste plně vědomi, a který vyžaduje nejvážnější práce a přípravy, zocelených charakterů a mravních zásad.


My, kteří se chystáme na odchod, zabýváme se myšlenkami přesahujícími rozměry života jednoho pokolení a začínáme si účtovati, co jsme vykonali v životě dobrého bez zřetele na funkce a pomíjivý majetek, díváme se i na budoucnost národa a jeho naději, na mládež, zvláště na mládež akademickou a to sklem jejího budoucího úkolu. Nezáleží tolik na stavu jako na vývoji, jde-li k lepšímu či k horšímu. Vývoj je potěšitelný, stav není uspokojující.


Poměry, ve kterých jste vyrostli, byly zlé. Byli jste vychováni vnucenými lžemi okupantů a nikdo Vám nesměl říci pravdu. Cítili jste protiklad učení i víry Vašich otců, kteří žili ve strachu a musili se se svou vírou skrývati. Viděli jste arci i hrdiny, kteří za svou národní víru přišli o život, a to dává mládeži jiskru. Škola, kuratorium mládeže, film i radio se snažilo předělati Vaši duši, kterou Vám dali otcové a matky. To vedlo k přetvářce slabých a utiskovaných. Jen ve svobodé se tvoří charakter a rovná páteř, nikoli ve stálém strachu.


Přišla svoboda národa, s ní nové ideály a nový boj a usměrnění duše národa. Nuže, to je přirozené v životě národů, zvláště po velkém utrpení a velkých převratech po válce, kdy se uvolňují stará mocenská centra a s nimi se přestavuje i sociální výstavba národa. Trpící lidstvo hledá vinu v předchozí společenské organisaci, hledá novou spravedlnost mezi národy a uvnitř národů mezi lidmi. Nemůžeme zůstati při tom stranou. Skvělý znalec našich dějin prof. Vojtíšek napsal (v článku „K počátkům university a koleje Karlovy", otištěném ve spise „Karolinum statek národní"): „A možno říci, že se v dějinách českého národu takřka červenou nití vine až překvapující hledání novot a vymožeností, které se snášejí se všech stran a vstupují na domácí půdu." Ale píše dále: „V kapitálu, který český národ bojem za osvobození lidského ducha dával lidstvu, cizí prvky se už ztrácely ve vlastním duševním majetku — český národ se bil za své přesvědčení." To bude dojista i tentokráte při hledání nových ideálů sociálních a kulturních. Půjdeme nakonec svou cestou.


A to, oč běží, jest, aby tento boj o nové ideály, o nového člověka, o novou duši národa, jak se říká, se děl také jen duchovními prostředky, nikoli násilim a jeho pohrůžkami — protože jinak — majíce svobodu navenek — nejsme vnitřně svobodni a žijeme dále ve strachu, což není ani ve prospěch hledáni pravdy a dobra, ani ve prospěch tvoření přimých charakterů a přímých páteří. Dobrá věc se nemusí báti argumentů a proto uchylovati k násilí. Musíme býti vděční svému politickému vedení, že nás uchránilo při převratných dějích poválečných všech násilí a krveprolévání, a vroucně si přejeme, aby stejně mírumilovný a demokratický byl i další náš vývoj.


Jsme na prahu jubilejního roku 600letého výročí slavného založení naší university, jejíž světlo nejvíce zazářilo na obloze světa, když stálo v čele boje za svobodné hledání pravdy. Nedávno president Dr. Beneš ve svém krásném projevu k mládeži citoval slova Mistra Jana Husa, jedné z největších postav této university, českého národa i lidstva: „…abychom se milovali, pravdu každému přáli a dobrých násilím tlačiti nedali." Hle, toť nejkrásnější výraz svobody a humanity.


Kdo jiný má býti zanícen touto uchvacující myšlenkou pravé humanity nežli mládež akademická? Kdo jiný se má touto myšlenkou říditi ve vlastním jednání nežli ti, kdož mají býti vzorem mládeže? Kdo jiný má býti hlasatelem této skutečné vnitřní svobody národa nežli ti, kdož žádají svobodu především pro sebe ?


Dostali jste v nové republice politická práva, ale tím jste se stali bojovou oblastí politických stran, které zvenčí ovládaji Váš život na akademické půdě se všemi, také nepřiznivými důsledky pro spolužití a spolupráci v těch málo letech, které máte věnovati svému dokonalému vzdělání, a které tak rychle uplynou. Příliš záhy se rozhodujete o svém včlenění politickém někdy i na celý život. To, oč běží, jest, abyste ve svém politickém spolužití na akademické půdě byli vzorem skutečné vnitřní svobody, úcty k cizímu přesvědčení, ke snášenlivosti a slušnosti boje. Vaše přesvědčení nebudiž ovlivňováno ani násilím ani perspektivou osobních výhod nebo škod. Nepoužívejte svého politického spojení proti akademickým orgánům k vynucováni rozhodnutí, která se mají díti odborně a svobodně akademickými orgány, protože by to bylo v rozporu s myšlenkou svobody učení a autonomie university a svobodného hledání pravdy a dobra. Kdo Vám radí jinak, neradí Vám dobře, byť to byl i úd akademické obce.


Neboť svoboda učení na universitě a autonomie vysokých škol je to, co mínil Hus, pravě, a b y c h o m p r a v d u každému přáli, to je ta záruka pokroku vědy, kulturního i jiného pokroku národa. Je možné, aby studenti se mohli vysloviti proti svobodě učení ?


Svou budoucí funkci v národě a v mezinárodní soutěži můžete splniti jen jako mužové silní a zdraví tělem, duchem i srdcem. Dbejte stejně svého vzdělání jako svého charakteru. Kdo studuje jen proto, aby dosáhl diplomu, který jej opravňuje k určité funkci a určité platové stupnici, nikoli z vnitřní potřeby a zájmu, bude přítěží, bude svým podprůměrným výkonem snižovati pracovní odměnu inteligenci ve svém povolání, bude shledán v soutěži lehkým, ale bude hledati v politice ochranný doplněk své nedostatečnosti na škodu společnosti, bude vždy napřed se tázati po svých právech, na místě po svých povinnostech. Socialisace jakékoli formy žádá opaku, jinak se zvrhne v úpadkovou zásadu, dávej co nejméně a ber co nejvíce. Nemůžeme si chváliti, že by dnes práce inteligence byla přeceněna, pravý opak je skutečností, a další vývoj k nivelisaci by ohrozil pravý zájem na vědění a výkonu, avšak tuto tendenci nemůžete přemoci jinak nežli hodnotou svého přínosu pro společnost, pokud chce býti pokrokovou a spravedlivou. Pracujte neúmorně ve svém oboru, pracujte na obecném svém vzdělání, mějte smysl pro umění výtvarné, slovesné i hudební, učte se cizím jazykům, aby se Vám otevřel svět.


Pracuje se Vám snáze, nežli se pracovalo nám za mlada, zvláště těm, kdož jsme byli chudobní. Vyučoval jsem soukromě vedle studia na universitě v Praze 5000 a v cizině 1000 hodin, abych mohl dostudovati, nemohl jsem na nikoho spoléhati, ale zvykl jsem práci a moje vůle byla zocelena. Nespoléhejte ve všem a všudy na společenskou pomoc, která má nutně vzápětí vždy také poručnictví. Mluví se už o numeru clausu. A kdo má procházeti zúženou brankou na universitu? Jak vyloučiti vlivy, které jsou v rozporu s pravým výběrem? Výběr se musí zavésti už na střední škole, na jejíž kvalitě má universita eminentní zájem, protože je na ní vybudována, a na její úrovni závisí i jeji vlastni budoucí úroveň jako ústavu nejen pro vzdělání nejvyššího stupně, ježto jest Mater scholarum, nýbrž i jako ústavu pro tvorbu vědy. Musíme učiniti vše, abychom nesnížili úroveň středních škol. Demokratisace vzdělání musí znamenati jeho dostupnost každému bez ohledu na majetkové a sociální poměry rodičů, nikoli nivellisaci. Rovnost není žádným socialistickým principem, jak dobře už řekl Masaryk. Zásadou rozumnou jest, abychom dostali do národa co nejvíce vzdělání, a to bude možné jen tak, když se každému dostane vzdělání podle jeho schopnosti, bez ohledu na sociální a majetkové poměry rodičů. To je něco jiného nežli mechanická rovnost. Kvalitním výběrem na střední škole bude přirozenou cestou zaručen nejlepší dorost pro universitu. Jde o nesmírně závažný problém národni kultury, a bylo by velkou odpovědností řešiti jej překotně nebo dokonce s hlediska stavovských či politických zájmů. Říkám-li toto, nepočítám hlasy, ale uvažuji o kulturním prospěchu národa a o poslání vysokoškolské inteligence v něm. Přemýšlejte o této věci.


Stejně jako vzdělání — potřebujeme silných a přímých charakterů. Charakter vyjadřuje poměr člověka k pravdivosti a poctivosti, sílu proti svodům, aby jednal proti nim. „Nebát se a nekrást", říkal Masaryk. Kdo pro výhody nebo ze strachu před škodou opouští své přesvědčení, není charakter. Kdo se točí jako slunečnice za sluncem moci a bohatství, není charakter. Kdo nemluví pravdu anebo řiká polopravdy, aby získal, není charakter. Charakter se může vytvořiti jen ve svobodě. Nevolnictví, nesvoboda národní a strach není ovzduším pro tvoření přímých páteří a charakterů. Prodělali jsme v minulosti útisk náboženský i politický po staletí. Tím více musíme pečovati o to, aby byl vytvořen a zocelen český charakter, protože ten pak je ochranou v době národního neštěstí, jehož nás Bůh uvaruj.


Není vzdělání nebo chytrost všechno. Bez charakteru se nedá ani ve vědě, ani v politice nic velkého a trvalého provésti, a velcí mužové vědy i dějin byli i velkými charaktery. Cením si výše vzácného charakteru nežli chytrosti nebo vědění, které se stávají bez charakteru nebezpečným nástrojem. Uvažujte o tom.

Váš poměr mezi mladým mužem a mladou ženou je jiný, nežli byl za mých mladých let. Je prost romantismu, je kamarádský, je snad zdravější, protože si přivykáte ve škole, ve sportu, všade. Ale oč Vás prosím, jest, abyste nedali zevšedněti tomuto poměru, který dříve organisoval svět nežli filosofové, politikové a národní hospodáři, poměru, který byl od věků nevyčerpatelným zdrojem básníkům a uměleckému myšlení, neutuchajícím pramenem životní krásy, síly a štěstí, zdrojem zdraví rodiny i budoucí generace. Společné studium má sbližovati duše, ale nemá stírati pel mládí. Zamyslete se nad tím.


A konečně se chci dotknouti otázky, která by se mohla zdáti vnější a vedlejší, ale která se nedá odmysliti od žádného obsahu, to jest formy Vašeho chování, formy společenské, taktu, poměru k osobám starším, včetně profesorů, Vašeho vystupování a chováni vůbec. Jako se pozná pravá inteligence a vzdělání na každém postřehu člověka a nejobyčejnějších věcech, pozná se též na jeho chování. Máte býti vzorem mládeže, a to se musí jeviti i ve formě Vašeho chování. Takt znamená, že vyciťuji, jak bude působiti mé slovo a mé jednání na druhého člověka, a že se uvaruji toho, co jej raní. Každý, kdo přijde do síní, chodeb a místností universitních, musí ihned poznati, že se octnul v prostředí lidí vzdělaných, jemných a slušných, ne jinde. Zvýšenou povinnost mají ti, kterým jsou umožněny zájezdy do ciziny, protože nesou do ciziny jméno a pověst svého národa, aby nepřicházely za nimi o nich podivné zprávy. Přemýšlejte o tom.


Nesli jste za německé okupace přede všemi prapor národní svobody, prapor poznamenaný krví 17. listopadu 1939, stali jste se miláčky národa. Bud’te si toho vědomi, ale bud’te si toho vědomi také, že tento národní prapor musí nésti akademická mládež, která jde za vzděláním, která dbá přímého charakteru a ve všem slušnosti.


Tak jako věřím ve šťastnou hvězdu svého národa — a Masaryk mne často těšil slovy: „Pamatujte si to, Pán Bůh nás má rád," — věřím i v jeho výkvět, akademickou mládež.


Vstupujeme do roku velkého šestistoletého jubilea naší university, jejíž založení a trvání oslavíme před zraky hostů z celého světa. Nechť se vrátí tito hosté do všech končin světa se zvěstí, že na českém národě je vidět těch 600 let kultury, nejen na jeho vědění a umění, nýbrž i na ušlechtilosti jeho method politických, že těch 600 let kultury znamená na venek mír a uvnitř demokracii a svobodu, znamená, že tento národ spoléhá na své duchovní zbraně a proto má odpor ke každému násilí a jeho pohrůžce, že jeho mírumilovnosti na venek lze věřit, protože je míru- a svobodymilovný také uvnitř.

Q. B. F. F. F. Q. S…

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments