Ve čtvrtek byl k obědu řízek. Vepřový. S bramborovým salátem a rajčatovým s cibulkou navrch.
Jídlo, jehož účinky je možno popsat takto: někdo vám zastrčil hadici od čerpadla na beton do krku a pupík zevnitř zabetonoval tak, že tam nezbyl platz ani na jeden piškot. O plátku mrkve nemluvě.
Po takovém dalším zločinu betonářské lobby se chce spát, i když je teprve po poledni, venku však nevlídno, zima, občas sprchne, tedy i vašemu zločinu na pracujícím lidu, dekadentnímu šlofíčku na kanapi, nestojí nic v cestě.
Kocour sežral půlku řízku jako noha, zalezl do své krabice a solidárně drží basu. A usnul coby dup, já zase usnul, co by jeden řekl švecová.
Kocourovi se zdává, že honí myši, mně se zdálo toto: zničeho nic ležím na krásné, jemné a křehké dívce. Překvapení. A líbáme se, propánajána, a je to moc hezké, nabývá to na síle, nevím, jestli znáte tu sladkou bolest v pantech, se kterou se vám čelist mění ve lžíci bagru a slečnu, která rezonuje pod vámi ve stejné tónině, máte chuť tou lžící beze zbytku nabrat a sežrat.
I když je to nemožné, do teřichu se už přec nic nevejde.
(Toto drama se odehrává, naštěstí, jenom pod střechou, v suterénu panuje božský klid. No vždyť také, v mém věku, takovéhle věci…)
A jak tak hamralovsky sním, i když u něho by byl v suterénu určitě velkej kravál, něco se zatmí. Chvíli nic, pak přicházím k sobě.
Strašlivá ostuda, nejraděj bych se viděl jinde, já jsem v tom nejlepším na té slečně usnul a spal jako dudek, možná čtvrt, možná půl hodiny.
Pode mnou mrtvé, uražené ticho, jak tohle spravíš, navíc těch tvejch sto dvacet kilo, dýchá ještě vůbec?
Ostuda, ostuda, ostuda.
Pak jsem se probudil doopravdy, pomalu po dvou hodinách, zapnul bedýnku, abych se podíval, co jste za tu dobu vybudovali, jak jste přispěli k hrubému domácímu produktu, zatímco já prožíval těžké chvíle.
A odlehlo mi: jakápak ostuda, vždyť ještě starší pán než já mezitím před kamerami a pak i obrazovkami celého světa ukradl pero a blondýnka o něm řekla, že se posere. A o jiných, o svých veřejných soudruzích, že jsou to zmr… – ale to necháme zase jedné italské černovlásce, ta to umí třikrát za sebou.
Kocourovi se nezdálo nic. Možná ale, že naší stáji také někde uříz ostudu a teď zapírá.
A také já musím na svou čest prohlásit, že jsem v předchozím textu záměrně uvedl lehce doložitelnou lež o ležení na slečně, potvrzoval a dále rozvíjel spekulativní informace, které o mně šíří zdejší blogeři. A celé to povídání jasně prokazuje praktiky, které do politiky zavedla politická divize bezpečnostní agentury ABL.
Já a usnout po obědě, prosím vás…
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
Foto: zdroj
