Pokud heslem demonstrací v roce 1989 bylo „Už jsme tady,“ heslem dnešní demonstrace proti vládě a jejím reformám by mohlo být: „Ještě jsme tady.“ Tak by mohl znít vzkaz demonstrujících vládě: Vy jste si možná mysleli, že už to máte jisté, že už vám republika patří a že vás při vládnutí a rozkrádání už nikdo rušit nebude, ale my jsme ještě tady a chceme zpátky moc, kterou jsme vám propůjčili, protože jste neschopní, zkorumpovaní a nebezpeční. Ještě jsme tady a ještě se umíme vzít za svoji věc.
Když jsem přicházel, bylo už od Senovážného náměstní slyšet volání, pískání a bučení, kterým dávali demonstrující vládě najevo, co si o ní myslí. Z pohledu na průvod hrnoucí se na Václavské náměstí až mrazilo. Na samotném Václavském náměstí to pak v jednu chvíli vypadalo, že se dnes budou psát dějiny, kolik lidí se na něm začalo srocovat. Ženy i muži, staří i mladí (mladých, tak kolem pětadvaceti třiceti, bylo překvapivě mnoho a nebyli od pohledu „profesionální“ demonstranti od anarchistů a podobných spolků), páry i rodiny s dětmi. Přišli i lidé, které by jinak na demonstraci nedostal ani párem volů, jako moje matka.
Atmosféra byla v mezích možností pohodová, ale co si budeme nalhávat, desítky tisíc lidí pohromadě, teplo a všudypřítomný hluk jsou stresové faktory. Nicméně vše probíhalo bez incidentů a v poklidu. Procházel jsem náměstím, podepsal několik petic (proti církevním restitucím, proti školnému a za majetková přiznání) a radoval se z toho, že se lidé probrali s letargie, překonali svoji pohodlnost a přišli dát vládě najevo, kdo je v zemi pánem (jedno z hesel na transparentech znělo zhruba takto: „Je špatně, když se lid bojí vlády, správně se má bát vláda lidu.“).
Jenže to bych to nebyl já, kdybych nezačal hledat mouchy. Osobně jsem měl pocit, že účast není nijak oslnivá, a tipoval jsem to na cca padesát šedesát tisíc lidí. Není to málo, ale když mluvíte o osmdesáti tisících, a pak jich přijde padesát, je to bod pro vládu. Nicméně i provládní média píší o sto tisících (sic!), čili reálně to určitě nebylo méně. Ovšem problém není ani tak v absolutních číslech, jako v dojmu. A Václavák je velký, takže dojem byl poněkud rozpačitý, protože na úrovni Vodičkovi ulice už nebylo po demonstraci ani stopy a na Můstku už byl běžný turistický provoz. Uznávám, že jsem možná maximalista, ale dokud Václavák nebude plný až na Můstek, nebudu 100% spokojený.
Za největší slabinu považuji práci s masami a ozvučení. V prostřední části, kde jsem stál, nebylo projevům vůbec rozumět, což se odrazilo i na klesající hustotě demonstrantů. Úplně zbytečný bod pro vládu. Samotné projevy pak byly podle mě až moc dlouhé, což se opět negativně projevilo na pozornosti lidí a hustotě demonstrantů. Podle mě to nechtělo hodinu a půl něco povídat na Václaváku, ale mluvit tak půl hodinky a pak vyrazit na pochod Prahou, nejlépe ke Strakovce. Udržet pozornost tolika lidí není snadné a organizátoři by na to měli příště myslet.
Mimochodem, k té Strakovce se snad touto dobou opravdu jde, ale já – a asi nejsem sám – jsem to nevěděl, nikdo jasně neřekl: „Jde se, pojďte s námi!“ Další námět na zlepšení organizace do příště a další zbytečný bod pro vládu nyní. A že nějaké příště bude muset být, protože je více než jasné, že vláda, která si zakládá na tom, že ji mínění vlastních občanů nezajímá, protože důležitější je pro ni názor tzv. trhů, čili investorů, spekulantů, ratingových agentur a mezinárodních finančních institucí, se kvůli jedné demonstraci nesesype.
Kapitola sama o sobě jsou média: žádná jsem neviděl. Podle matky, která byla na místě již od dvanácti hodin, údajně natáčeli ještě před příchodem demonstrantů. Dalším faktorem jsou „standardní žánrové obrázky z odborářských demonstrací“, tj, různí vágusové, opilci a zjevní účastníci mířící opačným směrem, než jde průvod, což se dá snadno vydávat za výlet za nákupem. Je logické, že v davu desítek tisíc lidí se najdou všelijaké existence, otázkou ale zůstává, jestli se tyto výjimky naše „objektivní a vyvážená“ média opět pokusí zneužít k diskreditaci demonstrace a jejích účastníků.
Celkový dojem je ale nakonec pozitivní. Lidé přišli – a nebylo jich málo, ba bylo jich přímo hodně- chovali se ukázněně a dali jasně a hlasitě najevo, co si o vládě a jejich reformách myslí. Vláda se může vymlouvat, jak chce, může dělat, že ty lidí nevidí, že se nic nestalo a že nikdo nikde nebyl, ale ty desítky tisíc lidí, kteří neváhali investovat svůj vlastní čas do toho, aby přijeli a proti vládě se vymezili, ze světa sprovodit nemůže, protože oni tam byli a vědí, že tam ani zdaleka nebyli sami. Ať si vláda říká, co chce, ať si ji její fanoušci třeba do nebes vynášejí, legitimita vlády dnes dostala pořádnou ťafku.
P.S. Jeden moment byl více než symbolický: když organizátoři pustili na závěr hymnu, nikdo nezpíval.
Polární výpravo, směr sever, za mnou jednotlivě, po četách,
příčně k praporečníkům, za krajníky levotočivě, dozadu hajdy vpřed!
Vláda měla pravdu, tohle je on – odborářský řízek.
Byli jsme tam!
A nebylo nás málo.
Nemohu si pomoci, ale tohle byl asi nejvýstižnější transparent.
Převzato z blogu Tribun
