K čemu církev?

Pomiňme na chvíli otevřenou kriminalitu některých těchto organizací (1) a pojďme zkoumat některé rysy, které mohou být pociťovány jako pozitivní i jejich řadovými členy (tedy nejen klérem pobírajícím prebendy).


A pomiňme i ona jejich tvrzení, že členství v církvi jim dává jistotu spasení, jistotu, že se dostanou do nebe či do boží přítomnosti, jistotu, že jim jsou odpuštěny hříchy, nebo jedno jak to formulují. Nejspíš si neuvědomují, že „jistota“ znamená ustrnutí na mrtvém bodě, konec vývoje. Asi neslyšeli o třech pilířích zenu, které jsou: silná víra, silná pochybnost, silná motivace. Pokud není pochybnost, není ani motivace. A myslím, že to platí i v případě, kdy říkají, že členství v církvi nebo přijetí jistých dogmat je jen začátkem, a že na sobě člověk musí dál pracovat. Kdysi jsem uvažoval, jakým názvem nahradit dnes již tolik zkompromitovaný výraz Bůh. Napadlo mě Nejvyšší nejistota.


Někteří lidé nad sebou musejí mít hůl. Jinak by se „vrátili na stromy“ jak onen pověstný voják bez disciplíny ve Švejkovi (2). Pro některé lidi proto i může být užitečné, pokud jsou církví vedeni k nějakému řádu, k nějaké kázni. Otázkou je, nakolik to funguje, a jestli je tato hůl vůbec žene správným směrem.


Funguje to velice málo, pokud třeba církev hlásá „nepokradeš“, a sami církevní představitelé přitom kradou stamiliardy, „nezabiješ“, a přitom podporují války a vyvražďování celých národů, nebo je i sami vedou a provádějí. I řadoví členové takových církví pak obvykle dělají daleko větší sviňárny než lidé „nevěřící“.


V jedné věci však církve bývají úspěšné až příliš – v potlačování sexuality. Zde totiž církevní představitelé jdou sami příkladem – ať skutečným nebo zdánlivým. Sex neprovádějí nebo ho tají (3), případně neprovádějí heterosexuální sex, protože jsou homosexuální. V takovém případě pak bývá značný nepoměr v postoji dané církve vůci heterosexuálnímu sexu a sexu homosexuálnímu. V katolické církvi to byla například na začátku čtrnáctého století povinnost duchovních platit odpustky za heterosexuální sex na rok dopředu, kdežto za homosexuální sex se platily až zpětně (a asi byla i jiná výše), dnes je to nesmiřitelný postoj k heterosexualitě, která je katolickou církví de facto prohlašována za vraždu a má znamenat automatickou exkomunikaci, kdežto na homosexualitu, včetně prznění malých chlapečků klérem ve velkém, je pohlíženo velmi shovívavě, k žádnému postihu zpravidla nedochází, o exkomunikaci ani nemluvě.


I tako „hůl“ však může některým vyhovovat. Společnost, ve které je potlačena heterosexualita, vyhovuje homosexuálům, asexuálům, a lidem, u kterých je sexualita natolik potlačena, že se spokojí s monogamií. Pro takové lidi vytvářejí církevní protisexuální postoje příznivé klima. Problém je ovšem ten, že takových lidí je jen velmi malá menšina. Jak homosexuálů, tak asexuálů a lidí skutečné monogamních bývá ve společnosti po 1-2 %, dohromady kolem 4 %.


Většinových 96 % naopak potřebuje sexualitu pro svůj duchovní rozvoj, necítí mezi sexualitou a duchovností žádný rozpor, naopak cítí, že předkládaná pseudoduchovnost je jen slabou náhražkou za sex. Cítí, že člověk potřebuje rozvíjet oba dva póly své osobnosti – jak „hlavu“, tak sexualitu … a pokud jde o srdce, rozhodně ho neřadí tak blízko hlavě jako ti, co se prohlašují za duchovní. Cítí, že rozvíjet jen „hlavu“ je stejně polovičaté, jako by bylo jen trénovat své pohlavní orgány, že tvrzení, že pohlavní orgány se mají používat jen k plození, je stejné, jako by bylo tvrzení, že člověk nesmí k ničemu, co přímo nesouvisí s plozením, použít svou „hlavu“.


Většinovým 96 procentům taková protisexuální atmosféra (a vlivem ní omezené či zaniklé možnosti) brání rozvinout svůj potenciál, umožňuje jim jen přežívat v trvalé depresi.


Otázkou je, proč vlastně církve sexualitu tak urputně potírají. Je za tím jen nepřejícnost homosexuálního a impotentního kléru? Nebo snaha zabránit lidem v rozvoji z důvodu jejich snadnějšího ovládání – jako v případě plošného zavádění manželství v rámci protireformace? Nebo prostě jen v tom, že na sex nemají monopol, a tak jej zakazují z podobného důvodu, jako jaderná a uhelná lobby prosazuje zákazy sluneční energie? Nebo za tím máme hledat dohodu s negativními mimozemšťany – je cílem potlačování sexuality, aby lidé svou sexuální činností neohrožovali jejich genetické pokusy na unesených ženách? (Pokud nejde spíš než o pokusy o sériovou výrobu geneticky upravených embryí.) Je homosexualita víc tolerována z důvodu, že tyto jejich praktiky neohrožuje?


Církve tvrdí, že jim jde o to, aby se lidé k sobě chovali lépe. Ale právě potlačováním sexuality dosahují přímého opaku. Sex a násilí nejsou „podobnými hříchy“, ale jsou si navzájem svým pravým opakem. „Make love, not war“, ne „make love and war“ či „don´t make love and war“.


Centra bolesti a slasti v mozku jsou blízko sebe. U sadistů a masochistů dochází k jakémusi probíjení, krátkému spojení v mozku, a tak je u nich možné stimulací centra bolesti stimulovat centrum slasti. Člověk by měl naopak umět mezi těmito podněty rozlišovat, toto rozlišování by měl kultivovat, a k tomu může velmi dobře sloužit právě sex. (4)


Většina lidského genomu byla přenesena „horizontálním genetickým přenosem“, tedy nikoli z rodičů na potomky (vertikální přenos), ale přímým kontaktem s cizími tělesnými tekutinami. To je i prvotním smyslem sexu, to bylo jeho hlavním účelem u jednobuněčných organismů v dobách, kdy ještě sex nebyl spojen s rozmnožováním. Pokud organismus nemá možnost regenerovat se sexem, je pudově hnán k další variantě horizontálního přenosu – k násilným činnostem, při kterých by se mohl regenerovat koupelí v cizí krvi.


V této společnosti je obrovský nepoměr mezi přístupem k sexu a k násilí. Násilí je téměř neomezeně tolerováno, sex téměř neomezeně potlačován. Pomiňme pravidla pro vysílání před x-tou a po x-té hodině, a prostě se podívejme, jaký je poměr záběrů, na kterých je sex, a záběrů, na kterých je násilí, ve zprávách … a ve večerníčcích.


Předobraz tohoto nepoměru vidíme opět v církvi. V kostelech jsou spousty obrazů a soch bičovaného, mučeného a konečně mrtvého Krista. Právě na tridentském koncilu, kde byla v roce 1563 vymyšlena „svátost manželství“ (které pak bylo následně lidem plošně vnucováno), bylo i předepsáno, že všichni světci mají být zobrazováni jen jako mučení nebo mrtví … v podstatě tam bylo předepsáno, kolik má být na kostelních obrazech zobrazováno násilí a krve.
…Dovede si vůbec někdo představit, že by v kostele visel obraz souložícího Krista?


Církev odmítající sexualitu by mohla působit „umravňujícím“ způsobem jen v případě, že by do ní vstupovali jen ti, kteří mají sexualitu potlačenou, u kterých ji tedy již není „třeba“ potlačovat, a pro které to tedy není problém. Jakmile se však taková církev rozšíří, a lidé jsou do ní nabíráni „plošně“, zákonitě to vede k růstu násilí ve společnosti, což nakonec vede i k zániku takové společnosti samé.
…Třebaže je mormonský Utah znám svou nízkou kriminalitou, už i tam jsou gangy mladých mužů, zakládajících si na svém panictví, které přepadají a vraždí lidi. (5)


Církev odmítající sexualitu může tedy být jen výběrová, jinak je to problém. Nutit heterosexuální lidi k monogamii je pro ně navíc asi tak stejně příjemné, jako nutit je k homosexualitě. A nutit je k úplnému potlačení sexuality samozřejmě není o nic lepší, i když v tomto případě často násilí obracejí proti sobě. (6) …Homosexualita, asexualita a monogamnost jsou jen různé projevy téhož.


Případně může taková církev sexualitu odmítat jenom navenek, odsuzovat ji hlavně u nečlenů, ale ve skutečnosti ji, přes „velká slova“, u svých členů víceméně tolerovat. Tímto způsobem nakonec řada církví funguje. Podle průzkumů provedených v USA se lidé patřící k různým církvím nebo nepatřící k žádné neliší nijak podstatně v množství mimomanželského sexu, liší se jen mírou pocitu „provinění“, který cítí v závislosti na tom, jak protisexuálně navenek jejich církev vystupuje. U nás bych dokonce hádal, že množství sexu u „věřících“ bude větší než u „ateistů“, protože jen věřící mají i nadále možnost se scházet, možnost, která pro ostatní již zcela zanikla.


Otázka, jak se s takovýmto životem ve lži vyrovnají, když se na druhou stranu tolik ohánějí pravdivostí svého učení a naprostou pravdivostí písem, je myslím předem zodpovězena: jako se všemi nesrovnalostmi ve své nauce.
Představa, že by nějaká církev řekla: „Ano, ke svému vývoji můžete používat sexualitu, nás vlastně nepotřebujete“, se jeví stále jako velmi naivní.


„Argumentem“ proti tomu, co píšu, bude, že sex se přece musí „regulovat“, jinak jsou s ním problémy.

Aby nebyly! Aby nebyla nechtěná těhotenství, když církve vymýtí tradiční metody antikoncepce a nové metody zakážou! Aby sex nevedl k pocitům viny, když tento pocit církev lidem tak soustavně podsouvá! Aby lidé sex nespojovali s násilím, když jim to církvemi většinou většinově vlastněný pornografický průmysl tak vehementně tluče do hlavy!
…Většinu těchto problémů tedy vytvářejí právě církve! A pak by je chtěly řešit?!


Různé církve potlačují sexualitu různým způsobem, a tak možná můžeme odhadovat, že homosexuálové asi potíhnou ke katolické církvi (7), monogamisté například k mormonské církvi, tolik posedlé manželstvím – a v současné době právě monogamií, a asexuálové třeba ke krišnovcům, zakazujícím sex úplně.


Je trochu zvláštní, když zakladatelé mormonské církve měli i několik desítek manželek (8), a v současné době je to církev nejurputněji hájící monogamii. Je to ještě větší rozdíl než v případě Mohameda, který měl jedenáct žen (podle jiných údajů až čtrnáct) a později muslimům dovolil jen čtyři. Pravdou je, že Kniha Mormonova polygamii nehlásá, a naopak hlásá monogamii – na rozdíl od Bible, knihy složené z textů polygamního židovského národa, ve které žádná zmínka o monogamii není. (Děj Knihy Mormonovy podle mě přesně ukazuje, kam to spěje, když se monogamie plošně a striktně zavádí – ke vzájemnému vyvraždění, k vyhubení veškerého obyvatelstva.) V případě vzdání se polygamie u mormonů však spíš šlo o podřízení se americkým zákonům.


Traduje se, že když se mormonští zakladatelé zpočátku scházeli, kouřili a pili na svých schůzkách takovým způsobem, že jejich setkání připomínala spíš karbaníky ve čtvrté cenové skupině. Usoudili, že je to neúnosné, a kouření a částečně alkohol zakázali – pivo bylo i nadále povoleno. Proč však byl zákaz později zpřísněn, a bylo zakázáno i to? Zde bych hádal, že šlo především o to, aby měli členové církve i po snížení životní úrovně na zaplacení desátků.


Úplně nejzvláštnější je však zákaz alkaloidů – kávy, čaje – opět u mormonů, ale také u krišnovců (tam i kakaa a čokolády). O žádné skutečné drogy, za které je prohlašují, se ve skutečnosti nejedná, daleko silnější a návykovou drogou je cukr, který nadále konzumují. Máme si to snad spojovat s tvrzením, že negativní mimozemšťané nemohou používat ke své regeneraci krev lidí, kteří tyto alkaloidy požívají, protože to u nich vyvolává alergii? …A s tím, že mormoni jsou hlavně v Utahu, kde se má nacházet velká část mimozemských podzemních základen?


Žádnou společnost, ve které existuje manželství, nepovažuji za sekulární. Stát takto často supluje církve. V takové zemi je represivní funkce církví vůči sexualitě zastoupena a církve v tomto směru v podstatě nejsou třeba. Navíc je problém, že církve pak bývají „papežštější než papež“.


Další funkce církve – setkávání lidí – je sice pozitivním rysem, ALE. Lidé se setkávají a dělají různé věci všude tam, kde je jim to umožněno, pod hlavičkou nejrůznějších organizací. Pokud všechny ostatní možnosti de facto zaniknou a jako poslední už zůstává jen setkávání se v církvích, znamená to jediné: taková společnost je nemocná. …Člověk pak může být také tlačen do podobné situace jako například někdo, kdo je nucen hrát golf, který bytostně nesnáší, protože jinak by nesehnal obchodní kontakty.


Také to, že si lidé v církvích navzájem pomáhají, je sice pozitivní, ale opět ALE. Dřív si pomáhali v rámci obce. Nahrazení původní obce církevní obcí, sousedských vztahů členstvím v církvi nevidím jako ideální.


Je třeba obnovit společnost. Vytvořit společnost pro „99 %“ (přesněji pro 96 %, i když samozřejmě obě čísla jsou jen přibližná), ne rozšiřovat nebo udržet církve. Pokud církve budou plnit úkoly, které předtím plnila občanská společnost, tyto činnosti budou vždy do jisté míry poznamenány rigiditou a formálností, která je církvím vlastní.


I když církve do jisté míry umožňují „světský život“ v situaci, kdy je světskou mocí potlačen9, na druhou stranu od něj lidi odvádějí a snaží se jejich pozornost zaměřit na život posmrtný. Často až nevybíravým bagatelizováním všech těžkostí pozemského života a stále opakovanými sliby, co „všechno“ čeká věřící po smrti, pokud budou poslouchat „boží příkazy“, které ovšem církevní představitelé vykládají sami.


Člověk má snahu vidět podobnosti, a tak by chtěl i v případě života po tomto životě a života před tímto životem vidět v různých popisech různých církví varianty celosvětově rozšířené nauky o reinkarnaci, a rozdíly přičítat tomu, že do „mechanismu“ reinkarnací přímo nenahlížíme, a tak jsou naše představy zkreslené. Když však vidíme, jak jsou některé církve urputné v tom, jak chápou posmrtný život jinak než reinkarnaci, napadá člověka myšlenka, jestli se v takovém případě skutečně nejedná o něco jiného než reinkarnaci. Jestli „znovuzřízení těl“ neznamená třeba, že z buněk těch věřících, kteří se „osvědčí“, budou naklonováni další „služebníci boží“.


Vzpomínám si na starší film, kde v jakémsi oploceném táboře neustále sportovali mladí lidé, a jejich vedoucí jim neustále sledovali kondici. Jedinou myšlenkou těchto lidí bylo, že až budou opravdu ve formě, pošlou je na závody do Ameriky. O tom, co je to Amerika, nedostávali žádné informace, měli o ní jen své představy – nejasné představy o něčem, co musí být to naprosto nejlepší. Cesta do Ameriky pak byla ve skutečnosti cestou do mrazáku, aby jejich orgány posloužily těm, z jejichž buněk byli naklonováni.

…Jen teď nevím, kdo přesně by dnes měl věřící klonovat, když podle ufologické literatury byl mimozemšťan Jehova v roce 160 př. n. l. za podobné manipulace jinými mimozemšťany zlikvidován. (10)


Církve nejenže odvádějí věřící od pozornosti k životu na tomto světě, a vedou je k tomu, aby na pozemský život rezignovali a upjali se k životu posmrtnému, ale neberou ohled ani na to, jakým negativním způsobem samy zdejší pozemský život ovlivňují. Neberou vůbec v úvahu, že ideály, které hlásají, vedou (hlavně tím, že vedou k odtržení lidí od svého okolí) ve skutečnosti k nárůstu násilí ve společnosti, který v konečném důsledku vede k jejímu úplnému zániku.
Jejich reakce na tuto námitku vyznívají v tom nejlepším případě ve smyslu, že na tom nezáleží, že důležitý je přece „život věčný“. Jinými slovy tedy známé: „Po nás potopa!“ V individuálním postoji možná něco jako: „Co na tom, že to, co dělám, povede k zániku lidstva! Já se dostanu do nebe!“ (11)


K odtržení lidí od společnosti a k jejímu následnému ovládnutí těmi nejhoršími vede v první řadě monogamie. Okolí pak přestává být zdrojem sexuálních partnerů, stává se šedivým nezajímavým ničím, přestává motivovat.


Jak jsem se již zmiňoval, v bibli, složené z textů polygamního židovského národa, není o monogamii jediná zmínka. Na myšlenku monogamie přišli Židé poprvé v roce 1000, a to jako součásti evakuačního plánu v případě nebezpečí. Tento evakuační plán navíc hned odvolali, protože nebezpečí se jim podařilo odstranit, a znovu jej oprášili až ve druhé polovině 15. století, když vzniklo nebezpečí nové. Na to, že od nich evropské národy monogamii slepě okopírovaly, nakonec sami těžce doplatili.


U Židů byla vždy silná obec, která je u nich zároveň náboženskou organizací, a tak byli Židé i nadále schopni se stýkat a pomáhat si. U ostatních národů vedla monogamie k rozpadu občanských obcí, navíc ještě urychlenému urbanizací. Církevní obce nahradily občanské obce jen v nepatrné míře – novodobé křesťanské církevní obce měly, pokud jde o intenzitu společenského života, k židovským obcím opravdu daleko – a vzniklý nezájem obyvatel o dění ve svém okolí a zvýšená tolerance k násilí později nacistům umožnily provedení holokaustu.


Nápad, který měl Židům původně usnadnit útěk před pogromem, jim nakonec situaci za největšího pogromu všech dob naopak značně ztížil. …A míra, v jaké byla monogamie vtloukána lidem do hlavy od té doby, dnešní míra zániku mezilidské komunikace a dnešní míra tolerance násilí už nevěstí vůbec nic dobrého.


Náboženství jsou obvykle směsí myšlenek o síle, která stvořila tento vesmír a o zákonitostech, kterými se vše řídí, tedy, řekněme, o skutečném bohu, a vzpomínek na negativní mimozemšťany, vesmírný odpad, který nikdy nic nestvořil (možná postavil pyramidy, ale to je vše), vždycky jenom ničil, a na „pámbíčky“ si jenom hrál. Zákony, které od nich náboženství převzala, nejsou popisem zákonitostí vývoje, tedy skutečnými zákony, ale buzerujícími vyhláškami. U řady národů pak najdeme ještě stopy balastních informací, velmi pokročilých astronomických poznatků srovnatelných s našimi dnešními, které těmto lidem nikdy nebyly užitečné, které naprosto neodpovídají „civilizačnímu stupni“ dané kultury – a na které tedy těžko mohli přijít sami. Tyto informace jim mimozemšťané pravděpodobně dali buď proto, aby je svými znalostmi „oblbovali“, aby před nimi machrovali, nebo proto, aby jim zahltili mysl, a oni nezačali přemýšlet o tom, jak jsou jimi zneužíváni a okrádáni. A tyto informace pak byly po mnoho generací předávány patrně jenom z toho důvodu, že byly dostány od „bohů“. …K čemu jsou sběračsko-loveckému kmeni informace o hvězdách tak vzdálených, že je nikdy neuvidí? Asi k témuž, jako dnešním lidem „informace“ z bulváru o tom, které „hvězdě“ vykoukla bradavka! (12)


Církve z nějakého důvodu lpí právě na onom druhém okruhu informací, na „bozích“ z masa a kostí, se kterými se někteří lidé v minulosti setkali. V některých případech může jít o setrvačnost, ale některé církve na těchto věcech lpí až nápadně moc. Máme si to vysvětlovat tak, že tyto církve byly v kontaktu s negativními mimozemšťany i někdy později v minulosti, nebo jsou s nimi v kontaktu i dnes? Ať v kontaktu vědomém či nevědomém?


Nicméně i za těchto okolností mohou lidé v některé církvi najít svou niku, která jim umožňuje sociální kontakt. Obyčejných věřících se nemusí nějak podstatně týkat skutečnost, jestli církev spolupracuje s StB, je v kontaktu s mimozemšťany, případně s nějakými pozemskými zájmovými skupinami. Podobně jako se těch organizací SSM, kde veškerá činnost spočívala ve shánění a kopírovaní rockové hudby a v divokých diskotékách, pramálo týkala zasedání ÚV KSČ.


Pro rigiditu církve však tyto niky bývají příliš úzké na to, aby mohly vyhovovat většímu počtu lidí. Na jednu stranu může napomoci, pokud církev měří dvojím metrem – a členům toleruje víc než nečlenům – to samé však může i řadu lidí odradit. Podobně i skutečnost, že jakékoli jiné možnosti sociálního kontaktu ve společnosti mizí, může u některých lidí vést k tomu, že církví nabízené možnosti využijí, u jiných naopak k vystupňování odporu a k rozhodnému odmítnutí. Cítí to jako nemístný nátlak, kterému nemíní podlehnout, za žádnou cenu se k tomu nechtějí nechat donutit. (13)

…Logicky záleží také jak na toleranci vedení, tak na jeho neinformovanosti. Nepředpokládám však, že by neinformovanost vedení byl v církvi příliš častý jev.


Pokud se církve nespokojí pouze s nabíráním „oveček“ do počtu, a snaží se své členy svou nauku učit, vyvstává problém z toho, že církve jsou už svou podstatou specializovány na uchovávání a předávání nauky v nezměněné podobě, a členové tak příliš degradováni na kopírky. V církvích prostě chybí to, co nacházíme i v krasobruslení – rozdělení na povinné a volné jízdy. O nějakém prostoru pro debaty ani nemluvě. Když slyšíme mluvit nějakého věřícího, příliš na něm vidíme snahu říci totéž, co slyšel od faráře či církevních autorit, a i skutečnost, že to říká poněkud jinými slovy, bývá u laiků dána hlavně tím, že si původní slova přesně nepamatují. Taková atmosféra každopádně odradí většinu lidí uvyklých kritickému myšlení, a dařit se v ní bude jen těm, kteří tyto věci berou jako nutnost, aby si pak mohli popovídat s přáteli (nebo, jak to bývalo dříve, jít z kostela do hospody). A přímo vyžívat se v ní budou ti, kteří nevnímají obsah, ale jen formu, kteří se budou rozplývat, jak krásně to pan farář řekl (bez ohledu na to, co řekl), a jak mu to slušelo.


Církve v té podobě, v jaké dnes jsou, budou pro své stěžejní téma – potlačování sexuality – přitahovat hlavně lidi, kteří mají sexualitu potlačenou, lidi, kteří s ní mají problémy … a lidí, kteří předem vědí, že se budou chovat jinak, než jak budou hlásat. Lidi, kteří byli k víře a negativnímu vztahu k sexualitě vychováni, a to jak v postoji upřímném, tak v postoji falešném, a kteří na svém postoji nechtějí nebo nedokážou něco měnit. Takových lidí je stále relativně dost, a tak církve stále fungují.


Existují lidé, které slyšíme říkat – a možná to i je jejich zkušenost – že v jejich monogamním vztahu se láska i sexuální prožitky prohlubují. Samozřejmě, že ti, kteří mají víc vztahů, jim zase ze své zkušenosti řeknou, že k témuž dochází naopak, když je vztahů víc. (A homosexuálové, že je to možné jen v homosexuálním vztahu.) Zkušenost je tedy v tomto směru velmi relativní. Takoví lidé ale existují a mohou být církví přitahováni.


A to přesto, že biblické zmínky o manželství neobstojí, protože je třeba je chápat v souvislosti se společností, ve které tyto texty vznikly: Podobně jako známé „co je císařovo, dejte císaři“ neznamená, že musíme císaře nutně mít, že je instituce císaře posvátná, nařízená bohem, ale jde jen o nutné přizpůsobení se fiskálním zákonům tehdejší římské okupační správy, neznamená ani „nepožádáš manželky bližního svého“, že by bylo něco posvátného na instituci manželství. Manželství je svým původem instituce otrokářského řádu. V biblických dobách bylo na ženu pohlíženo jako na majetek muže, a na „cizoložství“ se pohlíželo jako na porušování těchto pochybných majetkovým „práv“.14 V případě „cizoložství“ tedy šlo, zhruba řečeno, spíš o amortizaci cizí postele, než o nějaký sexuální „zločin“, nehledě na to, že šlo o něco, co si neměli navzájem provádět bližní. U těch, kteří se za bližní nepovažovali, nebylo zjevně ani na to pohlíženo jako na něco zakázaného. …Nehledě na to, jak se asi zastánci posvátnosti manželství a monogamie vyrovnají s pokračováním textu: „nepožádáš … ani děvky jeho“!


Chápu, že se například lidé, kteří mají s vlastní sexualitou problémy, chopí výkladu, který jim zdánlivé vychází vstříc. Chápu například způsob, jakým katolická církev používala a používá „svátost manželství“ ke zvýšení svého vlivu a vnutila jej (ať přímo nebo nepřímo) do zákonů většiny zemí. Chápu, že se nějaká církev z obav o svou existenci přizpůsobí světským zákonům, i to, že se pak stane „poturčencem horším Turka“. (Mormoni mají i dodržování světských zákonů ve stanovách.) …Přesto se domnívám, že za tím vším je ještě něco víc.


Není manželství, které bylo kdysi lidem po celém světě vnuceno, a které je dnes v ještě o tolik vyšší intenzitě lidem různými církvemi vnucováno, spíš jakousi pojistkou built-in obsolence, zaručující, že se pokusný materiál po čase sám zničí? Pojistkou, která bohužel nebyla použita u vesmírného odpadu, který s lidmi prováděl genetické manipulace, a který ji možná ani nepoužil primárně jako pojistku, ale cíleně k vyhubení lidstva, aby pro sebe získal planetu Zemi?


Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments