Prosinec 15, 2009
Bankéři nás patrně mají za hlupáky. Jak jinak asi uvažují, když čekají, že všichni uvěří závěrům jednání, které nedávno proběhlo mezi Bílým domem a Wall Streetem. Ti pánové přísahali s rukama na srdci na svou solidaritu s americkým lidem. Podle nich bychom měli věřit, že krach naší ekonomiky nezpůsobili bezohlední prospěcháři, ale nevinní skautíci.
Přímým původcem obrovského finančního krachu je naopak právě Wall Street. Reprezentuje totiž největší pohyb majetku, a to od doby, kdy bylo zrušeno otroctví. Při tomto krachu přešel kapitál z rukou střední aktivní třídy do rukou "superelity". Základní problém, který tím vznikl, je jasný – v rukou hrstky lidí je příliš mnoho kapitálu.
Bankéři nás přitom ujišťují, že budou odmítat jakékoliv přerozdělování kapitálu. Většina z nás, jako například Joe Plumber, zastává názor, že akumulace majetku je nesporným právem jednotlivce, pokud tento majetek byl získán čestným způsobem.
Má tedy tato superelita svůj kapitál opravdu v ruce?
Finanční kapitál je značně neurčitý pojem, zvláště nyní, kdy se proplétá mezi horami dluhů. V současné době dosahují tyto dluhy až 13 bilionů USD. (TARP je jen malá část finančních záruk z Wall Streetu.) Představme si, že každá z těchto bank, které se virtuálně prezentují jako banky velké, hladce prokličkuje nějakým způsobem mezi našimi dluhy.
Jak potom vlastně spočítáme, kdo a co vydělal? Tři roky před vypuknutím krize vydělala skupina 19 největších bank a investičních domů cca 300 miliard USD. Polovina této částky připadla na bonusy. Dnes víme, že tyto zisky byly primárně vytvořeny pomocí kreativních i tradičních finančních nástrojů, které potom ve výsledku měly malou, nebo dokonce nulovou hodnotu.
Finančníci z Wall Streetu vymysleli nové postupy, kterými měli vyloučit riziko komplexními pojistkami s použitím vkladů. Tyto vklady však byly zatíženy riskantními dluhy. Následně pak finančníci sklidili své tučné bonusy. To bylo zlé. Zapracovalo uvedené riziko spolu s postihy a 300 miliard zisků se změnilo ve 300 miliard ztrát. Celý finanční systém znehybněl a začal kolabovat stejným způsobem, jako v roce 1929. Z naší ekonomiky přitom zmizely biliony dolarů.
V tomto okamžiku se společnost založená na miliardovém dluhu sama odhalila. Dnes pro ni máme výraz "zasloužené bohatství". Jakmile se finanční sektor zhroutil, vláda jej oddlužila z našich peněz. Dřívější zisky byly samozřejmě falešně deklarovány jako bonusy předchozích tří let. (Vrátili přitom bankéři podvodně získané peněžní bonusy? Jistě, že ne – u čerta!)
A je to ještě horší. Jakmile jsme nalili biliony do finančního sektoru, banky začaly plnit svou funkci, ale zbylá ekonomika trpěla rekordní nezaměstnaností. Banky stále odmítají půjčovat, v důsledku toho vzrůstá nezaměstnanost. Banky opět zavádějí riskantní obchodní praktiky s vědomím, že je vláda opět finančně zajistí. Dochází ke zpětným doplatkům do fondu TARP pomocí série "Ponziho machinací". Platí dokonce i ty banky, které měly největší problémy. (viz Wall Streets Latest Ponzi Scheme: Bailout Repayments?)
V pořádku, ale teď se mě asi zeptáte: kdo vlastně na tom vydělal a kolik? Jaké reálné hodnoty Wall Street vlastně vytvořil, když jsme finanční sektor podepřeli hromadou dluhů. A ti bankéři, o kterých byla řeč, "vyfasovali" za to něco? Myslím si, že pokud jde o podfuk, který bychom mohli nazvat " kasino/dluhy", už žádné nejasnosti nemáme.
Náš deformovaný systém rozdělování kapitálu a příjmů je v nejhorším stavu od roku 1929, a představuje zřejmou a reálnou překážku pro vytvoření solidní střední třídy. Překvapila mě jedna statistika uveřejněná v The Looting of America: v roce 1970 byl poměr kompenzace sta špičkových manažerů bank ve srovnání s průměrnou produktivitou dělníků 45 : 1. V roce 2000 dosáhl tento poměr 1723 : 1! Tohle nemůže být pokládáno za náhodu.
Ptám se: dosáhli manažeři bank těchto výsledků poctivě? Podle ekonomických teorií by měla být tato změna způsobena enormním nárůstem jejich lidského potenciálu. Změnily se jejich geny a jsou proto chytřejší? Byla tato pozoruhodná změna způsobena výraznou změnou jejich schopností?
Pravá příčina je však mnohem jednodušší. Změnila se totiž jen pravidla.
V období let 1930 až 1970 jsme chápali, že klíčem k americkému blahobytu je vyvážené přerozdělování kapitálu a příjmů. Milionáři v té době sice nevymřeli, ale v letech Eisenhowerovy vlády obnášela marginální daňová sazba až 91% (byl to daňový strop příjmů nad 3 miliony US $ v současných cenách). Připusťme, že tam byly také změny v tomto systému, ale v letech 1950 až 1960 došlo k největšímu přerozdělování. Následně se potom vytvořila nejpočetnější střední třída na světě. Takto vznikl pojem "americký sen". To nebyla náhoda, ale výsledek vývoje.
V osmdesátých letech došlo následně k deregulaci daní. Daňový strop byl snížen ze 70% na 28%. V rámci programu "New Deal" došlo ke zrušení daňových předpisů.
A máte to jako na dlani. Miliardáři vznikali stejnou rychlostí, jako se razí dvacetníky v mincovně. Najednou jsme tady měli třídu miliardářů, která se dovedla prosadit. Byla to obrovská řada vzestupů i pádů. Od spoření až po stavební půjčky. Elita se topila v penězích a investiční možnosti v reálné ekonomice rostly jako houby po dešti. Wall Street nebyl již vázán žádnými pravidly a odvedl svoji práci: nabídl fantastické finanční záruky na nesplnitelné investiční záměry.
Teď máme na stole požadavek: všechen kapitál do rukou miliardářů. Pokud jej neodmítnete, kasino na něj kývne a Wall Street vytvoří řadu dalších rafinovaných finančních nástrojů. S úsporami v miliardách dolarů najdou všichni cestu, jak obejít nové regulace. Na to můžete vzít jed.
Máme teď před sebou dvě velmi problematické možnosti:
1. Současný systém přerozdělování je naprosto neúčinný a zavedení progresivní daně z příjmu to nespraví. Potřebujeme také zavést kapitálovou daň na sumy překračující 500 milionů netto. (To asi těžko zavedeme, protože každý z nás potřebuje alespoň půl miliardy dolarů.) Zdanění této kapitálové skupiny v rozsahu 5 až 10% by přineslo ročně cca 200 miliard dolarů a umožnilo financování pracovních příležitostí spolu s krytím rostoucích dluhů. Snad by také trochu sklaplo spekulativním investicím.
2. Je nezbytné uzavřít toto "finanční kasino". Máme neúčinný bankovní systém. Připravujeme nefunkční regulační mechanismy Rube-Goldberg. To všechno nestačí. Měli bychom transformovat 19 největších firem Wall Streetu na veřejná zařízení pod přísnými pravidly. Tyto firmy kontrolují více jak 60% bankovních operací v zemi.
To je odstrašující vize libertariánů, zastánců volného trhu i protivládních aktivistů, jako je Joe Plumber. Pokud to však myslíme vážně se svobodným podnikáním v reálné ekonomice, musíme se také vážně zamyslet nad systémem přerozdělování bohatství i nad znárodněním bank.
Alternativa může být ještě horší, než to, co dneska máme. Společnost zatížená miliardovými dluhy se zbídačenou střední třídou.
Les Leopold je autorem knihy The Looting of America: How Wall Street’s Game of Fantasy Finance destroyed our Jobs, Pensions and Prosperity, and What We Can Do About It, Chelsea Green Publishing, June 2009
Překlad: Viki
