Já teda nevím, ale když čtu jakékoliv noviny, když se dívám na televizi, když brouzdám internetem, když poslouchám své známé, tak si připadám jako jeden jediný ze všech obyvatel naší republiky, kterému minulý „komunistický“ režim neublížil. Mimo mne byli všichni komunismem ublíženi. Není to nějak zvláštní? Nebo není? Fakt jsem ojedinělá výjimka?
Nám, teda naší rodině, komunisté nic nezabavili, neukradli ani nic neznárodnili, ono taky nebylo co. Je to škoda, mohl jsem něco dostat v restitucích a byl bych v pohodě. Ale přece jenom jakési odškodnění bylo. Prý jakási náprava křivdy při kolektivizaci zemědělství. Rodiče totiž při zakládání JZD (Jednotné zemědělské družstvo) vložili do družstva o něco méně než 10 hektarů a nějaké ty zemědělské stroje a dobytek, říkalo se tomu „vnos“. No a po rozpadu družstva měli zase nárok na nějaký ten „výnos“. Starala se o to máti a dostala akcie v ceně 750 tisíc, hrdě mi ukazovala ony papírky efektně graficky vyvedené, zdobené a zlatým písmem natištěné, tolik peněz v životě neviděla (já osobně taky ne), nějakou akcii v životě taktéž neviděla (ani já). Otec se jenom smál, věděl o akciích svoje z I. republiky. Akciovka samozřejmě po pár letech zkrachovala a máti mohla hodit slavné akcie do kamen. Tak ovšem nedopadla pouze moje máti, nýbrž všichni obyčejní družstevníci. Přitom založení oné akciové společnosti vypadalo docela solidně, naslibovali lidem kolik jenom ročně budou dostávat dividend, ovšem šikovní vykukové postupně a docela urychleně „vyvedli“ z akciovky vše zajímavé, tedy mlýny, mlékárny, konzervárny, jatka, chladírny, vinné sklepy… no prostě vše, co mělo nějakou hodnotu, no a nakonec nezůstalo vůbec nic a přišel krach. Samozřejmě to byla jasná krádež, ale státem posvěcená. No a pole? Po staru hospodařit na pár hektarech už prostě nešlo, bylo by to nesmyslné, takže všichni to dali do pronájmu nově vzniklému zemědělskému podniku, nástupci rozpadlého JZD, většinou společnosti s ručením omezeným, za pár šupů. Tož tak dopadli běžní družstevníci-jézéďáci.
No a jak bych asi dopadl já, kdyby se komunisté nedostali k moci? Pokud by nebyl 25. únor 1948 a pokračovalo by se v tradicích I. Masarykovy republiky i po válce, tak bych hospodařil na pěti, snad i na deseti hektarech, oral pole s koňmi (jak vídám dost často u našich sousedů Poláků), možná bych dnes už měl i traktor, v době úrody bych prodával obilí za nízké ceny a v době neúrody, ač by byly ceny obilí vysoké, bych prodávat nic nemohl, protože by nebylo co – holt by řádila volná ruka trhu, s tím bych nic nenadělal. Nejpravděpodobnější by ovšem bylo, že by mne „pozřel“ nějaký větší statkář a já bych rozšířil řady námezdně pracujících. V neděli bych navštěvoval kázání v kostele a veškeré informace měl pouze z rádia a později z televize. Nikdy bych nepřečetl jednu jedinou knížku, poslouchal bych pouze dechovku a lidůvky, choval bych domácí zvířectvo a dobytek, takže na nějaké cestování bych si nemohl ani pomyslet. Je sice možné, že bych měl docela poklidný a spokojený život, ono by mi také nic jiného nezbývalo, že? V televizi by se mi líbila Ordinace v růžové zahradě a telenovely a věřil bych ve spravedlivého a vševědoucího Pánaboha. Jenomže Únor 48 vítězně proběhl a tak nejenom já, ale i moji sourozenci (bylo nás pět) jsme bez problémů vystudovali, což by za jiného režimu nepřipadalo v úvahu, prostě žádná šance na vystudování by neexistovala.
Proč na úvod článku popisuji osobní záležitosti? No protože v tehdejší době byla třetina obyvatel naší republiky zaměstnána v zemědělství, na Slovensku to byly dokonce dvě třetiny, protože tam nebyl skoro žádný průmysl. Námezdních dělníků byla polovina obyvatelstva. No a ten zbytek, těch 20 % byli státní zaměstnanci, živnostníci, velkopodnikatelé, velkostatkáři, intelektuálové, finančníci, rentiéři, burzovní makléři, nějaká ta šlechta, duchovenstvo apod. A těm bylo skutečně ublíženo, to je nepopíratelné. Ale nebyli to komunisté, kteří ubližovali, nýbrž to byl demokrat Masaryk a demokrat Beneš. Gottwaldovi, tedy komunistům, toho ke znárodnění, k zabavení či ukradení už mnoho nezůstalo, to je také nepopíratelný fakt.
Podívejme se velice stručně na to trojí ubližování, na tzv. pozemkovou reformu, na poválečné dekrety a na znárodňování po roce 1948. Podrobnosti si může každý vyhledat na internetu.
Nejdříve tedy začneme Masarykem. Dne 15. 4. 1919 byl demokratickým parlamentem schválen návrh poslance Rudolfa Bechyně, ve kterém byla stanovena hranice výměry pozemků spadajících pod zábor na 150 hektarech zemědělské půdy a 250 hektarech veškeré půdy. Dále se sjednala pravomoc pozemkového úřadu vyvlastnit půdu ve stanovených případech i pod tuto hranici. Do roku 1922 bylo 1.730 vlastníkům zabráno 1.230.000 ha zemědělské a 2.730.000 nezemědělské půdy. Celkem 3.963.000 ha půdy, což bylo 28,2 procenta z celkové půdy v zemi. Úspěšně prosazená pozemková reforma přinesla především důvěru obyvatelstva k vládě, uklidnění na venkově i v politice. Agrární straně pozemková reforma přinesla popularitu a určitě přispěla ke dvěma volebním vítězstvím. O velkém významu pozemkové reformy řekl T. G. Masaryk: „Po válce také v našich zemích byly hlad a bída, a lid přirozeně pohlížel nepříznivě na velké latifundie. Záborovým zákonem předešli jsme sociálním výbuchům, protože se lidu dala naděje na získání půdy.“ Zajímavá byla i ideologická odůvodnění nutnosti provést pozemkovou reformu s odvoláním na odčinění „Bílé hory“. Ostatně Julius Grégr již v době rakousko-uherského vyrovnání na českém sněmu přednesl požadavek prozkoumání dokumentů, na základě kterých držela pobělohorská šlechta své statky. Poslanec František Modráček prosazoval, aby za nepřátele českého národa byli prohlášeni příslušníci panovnického rodu (Habsburkové), příslušníci Liechtensteinů, Clam-Martiniců, Černínů a Schwarzenbergové. (Škoda, že mu to parlament neodsouhlasil, já bych hlasoval pro!) Účelem pozemkové reformy v době první republiky bylo především omezit šlechtické velkostatky, které se nacházely převážně v rukou příslušníků cizích národů, a následně půdu přidělit drobným zemědělcům, malorolníkům a bezzemkům. Po první světové válce patřila jedna třetina veškeré půdy na území nové republiky velkostatkům, které vlastnila především německá a maďarská šlechta. Jednalo se celkem o 2 000 velkostatkářských rodin. Největšími vlastníky půdy byli Schwarzenbergové s 248 000 hektary půdy a Liechtensteinové se 173 000 hektary půdy. Dalšího velkého vlastníka půdy vedle šlechty představovala církev, a především Olomoucké arcibiskupství, které vlastnilo rozsáhlé lesy.
Porovnáme-li poměr počtu vlastníků půdy a rozsahu této půdy, dostaneme se k značnému nepoměru, který měla za úkol pozemková reforma změnit. K velkostatkům s výměrou nad 1 000 hektarů náleželo 22 % zemědělské půdy a 30,81 % veškeré půdy státu. Její vlastníci však představovali jen 0,04 % všech majitelů půdy. Malorolníci naopak obhospodařovali pouze 7 % půdy československého státu, ale představovali skupinu 68 % všech vlastníků půdy. V rukou velkostatkářů se navíc nacházela půda nejlepší bonity, která tvořila souvislé, dobře obdělávatelné celky. Odhadem zjištěná peněžní hodnota této půdy velkostatků představovala téměř polovinu hodnoty veškeré půdy v celé republice. Názornou představu o situaci před první pozemkovou reformou nám přinese přehled zemědělských závodů a jejich výměry před 1. světovou válkou. Malé podniky s výměrou do dvou hektarů představovaly 70,7 % všech zemědělských podniků v českých zemích. Tato malá hospodářství měla převážně rodinný charakter na nízké úrovni hospodářské vyspělosti a 42,8 % těchto závodů hospodařilo výhradně nebo převážně na půdě pronajaté. Naopak 27,71 % veškeré půdy vlastnilo 236 velkostatků s výměrou nad 2 000 hektarů.
Tohle jsou fakta, ale pozemková reforma zase neprobíhala nějak ideálním způsobem, provádění probíhalo liknavě a příliš zdlouhavě, neboť republika byla státem demokratickým a my dnes už víme, co to obnáší. Takže spousty statkářů-vlastníků nad určenou mez (150 a 250 ha) přepsalo třeba polovinu na manželku, nebo na děti, takže statkář s tisíci hektary nechal přepsat čtvrtinu na manželku a dvě další čtvrtiny na děti a měl to vyřešené, navíc se u soudů nepřetržitě odvolávalo a všelijak kličkovalo, takže konečný verdikt se oddaloval a oddaloval, až přišla změna režimu (Hitler) a na úplné dokončení pozemkové reformy se pozapomnělo.
No a po válce přišly ty slavné Benešovy dekrety, které by měl každý znát. Prezident vydal ústavní dekrety s právní silou ústavních zákonů a dekrety, které mají sílu zákona. Ve Sbírce zákonů bylo publikováno 98 dekretů prezidenta a 7 dekretů bylo dodatečně republikováno. Všechny ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946 prohlášeny za ústavní zákony, dekrety byly prohlášeny za zákony. Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří i dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, ztráty československého státního občanství Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických apod.
Takže demokratický president Beneš znárodnil doly, velké průmyslové podniky, banky a pojišťovny… Když to tak vezmeme, tož kolik toho potom zbývalo znárodnit Gottwaldovi a komunistům? Akorát nějaké ty živnostníčky, holiče, povoznictví, truhlářství…(což samozřejmě byla jejich velká chyba). Můžeme tedy suše konstatovat, že první ublížení bylo Masarykovou demokratickou republikou a komunisté s tím neměli nic společného, vždyť v té době ještě ani neexistovali, vznikli až roku 1921.
Druhé ublížení bylo za Beneše, proto by ho naše kníže chtělo poslat jako zločince před soud v Haagu. Nedivím se knížeti, ale přece spíše by tam měl poslat Masaryka, no ne? Přece Masarykovu pozemkou reformu nikdo nezrušil. Nebo zrušil? Asi také jenom pouze „vyhasla“. Protože navrácení pozemkového vlastnictví nejenom Schwarzenbergovi, ale i církvi katolické jde přece před Masaryka, vrací se až do doby habsburské monarchie!
Jenom se divím těm politikům, kteří se ohánějí Masarykovým humanismem, aniž by pronesli slůvko o pozemkové reformě, citují a obdivují politika Beneše, aniž by utrousili slůvko o znárodnění. Klidně všechno svedou na komunisty, neboť co komunisté ukradli, to musíme vrátit. To je ovšem docela nelogické. Máme pochopitelně demokracii, takže každý může mít názor jaký libo. Nač číst historická fakta. Navíc máme právní stát, a naši právníci jsou velice šikovní, dokáží prosadit (za peníze) cokoliv. Máme dokonce politickou stranu, která má ve svém programu návrat k monarchii. Jsme přece demokrati, ještě je potřeba založit stranu žádající návrat fašismu. Na Masaryka si ale knížátko netrouflo, i když právě on zrušil šlechtické tituly, to by obyvatelstvo jaksi neskouslo.
Znám z osobní zkušenosti, jak vypadal život na vesnici po II. světové válce. Z dnešního hlediska naprosto neuvěřitelné poměry. Domy postavené z kamene a hliněných cihel, doškové střechy, udusaná hliněná podlaha, suché záchody, vodovod neexistoval a o ústředním topení se nám mohlo jenom zdát, no bída a utrpení. Do podhorských a horským vesniček nebyla ještě v roce 46 zavedena elektrika, i já jsem ještě psával domácí úkoly při petrolejce, dnes sedím u počítače. Nějaký měšťák, když k nám přijel, se ocitl v době před dvěma staletími – taková ubohost se dnes nevidí ani v Africe. Zemědělští nádeníci, tedy bezzemci, na tom bývali skutečně velice mizerně, ač pracovali na výrobě potravin, přesto se moc dosyta nenajedli. A námezdní pracující v průmyslu se taktak uživili. Když si uvědomíme, že za I. republiky byl skoro milion lidí nezaměstnaných, tedy závislých na tzv. žebračence, tak ti fakt hladověli, přičemž v březnu 1933 bylo úředně registrováno dokonce 978 tisíc nezaměstnaných.
Spisovatelům v tehdejší době nebyla situace velké většiny obyvatel lhostejná a realisticky popisovali život bědných. Dnes už je nikdo nečte, i když za Masaryka a Beneše dostávali státní ceny. Stačí číst jejich texty, z nichž se dovíme, jak vypadala realita. Jaký to rozdíl oproti našim dnešním spisovatelům, těm je život dnešní chudoby naprosto lhostejný. Ani historikové se moc nevyznamenali, zabývali se spíše šlechtickými erby a knížecími rodokmeny (holt nějak se živit museli, že?) a životní poměry osmdesáti procent obyvatelstva pro ně bylo nezajímavé téma. No jak dnes. Ale i čtenáři se raději rozplývají blahem nad knihami Marcela Prousta a historií šlechtických rodů, ale přečíst si třeba I. Olbrachta, S. K. Neumanna, Bezruče, Majerovou, Glazarovou, Pujmanovou, Řezáče, Otčenáška, Pluhaře, Jilemnického apod. nemají zájem. Vzpomeňme jenom na to, jak si synkové z buržoasních rodin po převratu dělali v Literárních časopisech srandu a šoufky z knížky (vynikající) Malý Bobeš. Z historie literatury jsou tito autoři pomalu vymazáváni, myslím, že se o nich na školách už ani neučí. Před pár lety ministr kultury Uhde vážně v televizi navrhoval vymazat Bezruče z učebnic. Podobně to dělali nacisté za Hitlera, tam v rámci čistoty rasy muselo být uvedeno pod známými málem zlidovělými populárními básničkami Heineho, že autor je anonymní.
Rozsáhlý zemědělský statek vlastnil básník a výtvarník Reynek, v současné době je statek ve velmi zchátralém stavu, v podstatě je to už zřícenina. Je to ovšem v řádu věcí, ono takový velký statek potřeboval ke své údržbě spousty služek, děveček, čeledínů a zemědělských nádeníků, kteří ovšem po převzetí moci komunisty nebyli k dispozici. Stát či místní JZD nepotřebovalo ke své činnosti zastaralý statek, nýbrž si postavili moderní budovy vyhovující době. A co kdyby tak spisovatelé, výtvarníci a vůbec umělci místo chvalozpěvu na knížete uspořádali sbírku na záchranu Reynkova statku? Ale to po nich nemůžeme chtít, nějaká solidarita mezi umělci není a nebyla nikdy v módě.
No a jsem u posledního třetího ublížení, tedy u komunistického převzetí moci.
Doba čtyřiceti let tzv. reálného socialismu“, kterou jsem prožil, je dnes považována za dobu nesvobody. S tím samozřejmě lze souhlasit, ale je nutné upřesnění – byla to doba nesvobody pro oněch výše uvedených dvacet procent obyvatelstva. Copak těch 80 % obyvatel chtělo nějakou svobodu? Ani náhodou! Chtěli práci a slušné mzdy! Když má člověk hlad, tak vznešené abstraktní ideály svobody a demokracie jsou mu k smíchu, vůbec nepožadovali nějaká velkolepá abstraktní lidská práva, což ovšem inteligenti nechápou. Komunisté už od Lenina přece nikdy netvrdili, že nastolí demokracii a svobodu, otevřeně hlásali, že nastolí diktaturu proletariátu, nedělali s tím vůbec nějaké tajnosti, přesto je většina volila a zvolila. Otevřeně vyhlašovali, že když se dostanou k moci, zruší onu buržoazní demokracii a nastolí proletářskou lidovládu. Tomu všichni rozuměli a viděli na vlastní oči – demokracie (tedy lidovláda) za I. republiky byla vláda velkoburžoasie, boháčů, církve a šlechty – to byl tehdy lid. Dnešní demokracie, jak vidíme, je vládou nadnárodních korporací a finančního kapitálu, tedy korporace a finance jsou lidem? Nový režim se nazval lidová demokracie. Intoši zesměšňovali název lidová demokracie, což značí lidová lidovláda, tedy takové docela ne moc vhodné spojení. Myslím si, že měli raději ponechat ono Leninovo – diktatura proletariátu.
Manuálně pracující byli povýšeni, samozřejmě i platově, kdežto inteligence byla ponížena i platově, třeba inženýři a úředníci mívali málem poloviční plat než pracující v živočišné výrobě (ony dnes zesměšňované dojičky). Byly ze dne na den zrušeny všelijaké existence žijící z renty, z podvodů na burze a zloději. Podvodníkům prostě pšenka nekvetla. Zmizeli vesničtí statkáři, nějak se vypařili exekutoři a pronajímatelé bytů, což proletariát kvitoval s povděkem. Těch osmdesát procent obyvatel prožívalo svůj život ve společnosti docela rovnostářské. Nebyli jsme nuceni klanět se šlechtě a kléru a poníženě se chovat před statkáři, továrníky a finančníky a třást se před exekutory. Venkov byl oproti městům skutečně velice zanedbaný, proto si také nový režim dal za cíl, že do dvaceti let se rozdíly vyrovnají. A skutečně už v šedesátých letech rozdíly zmizely a dokonce vesnice na tom někdy byly lépe než města. Velikou a rozhodující zásluhu na tom měl Lubomír Štrougal.
Komunistům se vyčítá tzv. kolektivizace zemědělství. Tady musím potvrdit z vlastní zkušenosti, že provádění bylo docela násilné, o tom není sporu. Ovšem za deset let už by žádný zemědělec nechtěl soukromničit. Vynikající výsledky družstevního hospodaření jsou nezpochybnitelné, stačí porovnat dnešní potravinovou soběstačnost s rokem 89. Když někdo nechtěl vstoupit do JZD, byly mu předepsány tak neuvěřitelně vysoké dávky (dodávky) státu, že bylo absolutně nemožné je splnit, i kdyby se snažil bůhvíjak, a i kdyby odevzdal vše, co se mu urodilo, ani to by nedostačovalo, proto raději do JZD „dobrovolně“ vstoupil. Takže tady násilí fakticky bylo.
To jeden náš příbuzný odmítal vstoupit do JZD, nesmyslně vysoké dodávky nešlo splnit, proto mu bylo zabaveno vše, říkalo se tomu likvidace kulaků. Byl tvrdohlavý a říkal otevřeně: „Tak já abych pracoval společně s tou lůzou, s těmi nuzáky, co nikdy nic neměli? To nikdy, mám svou hrdost.“ I když mu navrhovali, že mu odpustí (prominou) nesplněné dodávky, stačí jenom podpis na přihlášce do družstva, odmítl ten návrh. Odešel s rodinou s kufříkem, jediným to majetkem, který mu zůstal, na Ostravsko a pracoval ve vagonce Studénka. Po pár letech přijel na návštěvu, ani na svůj bývalý dům se nešel podívat, a vyprávěli si s otcem. A tak jsem slyšel přibližně toto: Proč jsem tam jenom neodešel dřív, dělám osm hodin denně, nenadřu se tolik jak dříve na poli, mám solidní plat, bydlím v paneláku, teplá voda, ústřední topení, no pohoda, nazpět sem se už nikdy nevrátím.
Lidé, kteří dostali byt v paneláku, se vůbec necítili jako v nějaké králíkárně, naopak, cítili se jako v sedmém nebi. (Teologové tvrdí, že v nebi je devět nebeských sfér, osmá sféra je vyhrazena andělům a v deváté sídlí Bůh a svatí. Takže sedmé nebe je nejvyšší možná meta, kterou obyčejný člověk může dosáhnout.)
Těch „kulaků“ (zámožnějších sedláků) bylo dle statistik vystěhováno kolem dvou tisíc, někteří odešli do pohraničí pracovat na státní statky, ale většina odešla do průmyslu. Když v té době existovalo u nás 11 tisíc vesnic, tak připadá jedna vystěhovaná rodina na pět vesnic. Lze to nazývat terorem? Dovedeme si vůbec představit, co by bylo, kdyby u nás nebyla provedena kolektivizace zemědělství? A onen rozpad JZD byl nařízený pouze z ideologických důvodů, nemůžeme přece trpět nějaká rezidua minulosti, jaképak fungující družstevnictví, to se musí zlikvidovat, vše musí zprivatizovat schopní jedinci, tak je to jedině správné.
Podobný případ, jakým byl můj strýc kulak, jsem viděl pár let po převratu v televizi. Byl to rozhovor s bývalým muklem v jáchymovských uranových dolech. Vyprávěl: „Po propuštění jsem tady zůstal, dostal jsem byt v paneláku, neměl jsem stejně kam jít, a protože jsem práci rozuměl, udělali mne předákem a teď mám docela slušný nadprůměrný důchod, nestěžuji si.“ Byl jsem jak u vyjevení, asi to v té televizi pustili omylem a redaktor, pokud ho hned nevyhodili, tak prémie nedostal nejméně půl roku. Příště si dávali bedlivý pozor, aby se něco podobného v televizi už neobjevilo. Pak už se jenom vedly rozhovory s ublíženými intelektuály o hrůzách v jáchymovských dolech. To bylo ovšem také pravdivé, neboť intelektuálové, úředníci (inkousti) v životě k práci ani nepřičichli, tak není divu, že to pro ně bylo strašné a šokující. Děs a hrůza – museli pracovat! To byl ale teror, co?!
Ještě odstaveček k emigraci. 170 938 občanů emigrovalo, protože se tu nedalo dýchat, taková to byla nesvoboda. Emigranti za socialismu prchali kvůli vidině svobody a demokracie, které byl u nás pro ně fakticky nedostatek, nebylo jim dovoleno podnikat, tj. okrádat spolubližní. Po převratu si to ovšem pěkně vynahradili. A že bylo co loupit, dokazují jejich miliardy.
Samozřejmě lidé emigrovali i dříve a samotného mne překvapilo, že do USA do roku 1938 odešlo cca 400 tisíc osob a nějaké tisíce emigrovaly i do Jižní Ameriky. Emigrovali tehdy ovšem nikoliv z touhy po svobodě a demokracii, toho bylo u nás nadbytek, ba až nad hlavu, emigrovali z obavy, že tady u nás pojdou hladem, prchali před bídou a s nadějí, že v cizině snad najdou práci.
No a jsme u obětí komunismu. Nejdříve pár statistických dat. ÚSTR uvádí na pomníku obětem komunismu Praha 5: Oběti komunismu 1948–1989: 205 486 odsouzeno, 248 popraveno, 4 500 zemřelo ve věznicích, 327 zahynulo na hranicích, 170 938 občanů emigrovalo.
V jiných státních oficiálních statistikách se uvádí:
Za vlády prezidenta Beneše (1945 – 1948) bylo popraveno více než 730 lidí (za válečné zločiny).
Za vlády prezidenta Gottwalda (1948–1953) bylo popraveno 234 osob, z toho 190 pro politické zločiny.
Za vlády prezidenta Zápotockého (1953–1957) bylo popraveno 94 osob, z toho 47 pro politické trestné činy.
Za vlády presidenta Novotného (1957–1968) bylo popraveno 78 osob, z toho 12 pro politické trestné činy.
Za vlády prezidenta Svobody (1968 – 1975) bylo popraveno 14 osob.
Za vlády prezidenta Husáka (1975–1989) bylo popraveno 38 osob.
Počty uváděné ÚSTR nějak příliš nesedí s oficiálními statistickými daty. Moc se tomu ale nedivím, protože koho započítávat mezi politické a koho mezi brutální sadistické vrahy není nijak definováno, či je změněno dle okolností a potřeby. Třeba suroví brutální vrahové, bratři Mašínové, odsouzení k trestu smrti, se prostříleli na Západ, kde získali azyl. Ale jsou počítáni mezi hrdiny protikomunistického odboje a dostali vyznamenání za hrdinství.
Jako oběť komunistické zvůle je zařazen i Cibulka. Ten byl ovšem odsouzen k vězení za nedovolené podnikání. Kdo v té době žil v Brně, určitě si pamatuje, za kolik Cibulka prodával nahrávky (magnetofonové pásky) tzv. „zakázaných“ hudebních skupin, pětistovka byla málo, a to byly tehdy slušné peníze, přesto se našli cvoci, co to i kupovali, dnes po těch skupinách ani pes neštěkne, vždyť to byl ten pravý „šmejd z undegroundu“ (Sviták), prostě hudební škvár. Cibulka po převratu jako politicky pronásledovaný byl povolán na ministerstvo vnitra, skutečně odborník nad odborníky.
Já osobně jsem zmatený, když vidím, že vrahové, kriminálníci, zločinci, velkozloději jsou dáváni za vzor (anebo plošně omilostněni prezidentem Klausem), to je jako máme následovat a napodobovat, chovat se jak oni? Ale neměl bych se vlastně divit, vždyť v Pobaltí pochodují jednotky SS, na Ukrajině je Bendera prohlášen za národního hrdinu a evropské vlády si to pochvalují. Ani jeden protest jsem nezaznamenal! Ani německá vláda nevyjádřila nějaký nesouhlas, že by byli hrdi na svoji minulost?
Myslím si, že bude v budoucnosti (v současnosti to zatím není možné) nutné zveřejnit a dát k dispozici veřejnosti všechny soudní rozsudky. Nějaká parta mladých historiků by mohla (kdyby ovšem chtěla) vydat sborník, který by obsahoval jednotlivé rozsudky soudů s případným krátkým komentářem, nějak podobně jako když komunisti vydali kompletní záznam soudního přelíčení s Horákovou a Slánským. Obě tyto knížky jsou v mé knihovně. Byly by tyto soudní záznamy oněch procesů vydány dnes třeba s nějakými komentáři jako přílohou? Na taková vydání si asi budeme muset počkat až po změně politického ovzduší. Po přečtení rozsudku a případného komentáře by každému bylo jasné, kdo byl kdo a co. A zveřejnit rozsudky všech 250 popravených osob, přece není zase tak přespříliš obtížné, vždyť třeba každý obyčejný učitýlek musel co rok psát charakteristiky svých žáků a musel to zvládnout, a v tomto případě většinu materiálů by dodaly příslušné soudy, takže nic složitého a obtížného v tom nevidím. Takže to je věc budoucnosti, kde se také dovíme statistiku vězněných v době svobody a demokracie, tedy za posledních 25 let. Ono je jednoduché nejdříve uzákonit zločinný a zavrženíhodný režim a teprve potom, ex post, následně pro tento zákon hledat doklady a důkazy, a když nejsou, tak si vymýšlet. Přece nikdo z tehdy vládnoucích „zločinnému režimu“ nebyl odsouzen!
Také je docela obtížné hodnotit míru zločinnosti v kterémkoliv státě. Dle počtu popravených politických odpůrců? Nebo podle počtu zemřelých hladem? Podle počtu sebevražd z bezvýchodnosti?
K pohledu na historii jako na nepřetržitý proud zločinů určitě přispěli, ač nechtěně, ti tzv. historici zločinů komunismu, solidní historikové se jim vysmějí z překrucování a lží, vysmějí se adoraci dnešních vládnoucích, neboť sepíší zase zločiny dnešních elit, tisíckrát horších. Postiženy minulým režimem byly maximálně dvě procenta obyvatel. Kolik je jich dnes? Těch ublížených a postižených svobodou a demokracií je nesrovnatelně více. Nebo ti dnešní se nepočítají mezi lidi? Dříve ti postižení se cítili jako nadlidi, něco lepšího, extra sorta lidí, takže se vlastně ani není čemu divit.
V Číně platí už několik tisíciletí nepsaný zákon (od Konfucia), který zní: Pokud se císař (vláda) nestará o lid a jeho životní úroveň se snižuje, místo aby se zvyšovala, mají obyvatelé právo takovou vládu svrhnout, neboť ztratila přízeň Nebes. To by mělo být prvním bodem všech ústav všech států světa. Neuskutečnitelné, že?
Marx tvrdil, že pouze praxe ukáže, co je vhodné a co nikoliv. Kdyby praxe ukázala, že doly, hutě, půdu, nerostné bohatství, řeky, jezera apod. mají vlastnit oligarchové, že je to tak lepší a vhodnější, než kdyby to vlastnil stát, že jedině tak se zvyšuje životní úroveň obyvatel, no prosím, ať potom vládnou oligarchové. To by přece vůbec neodporovalo marxistickému pohledu na svět a společnost. Takže pokud oligarchové budou zvyšovat životní úroveň všech obyvatel, mají přízeň Nebes a nikdo je nebude chtít svrhnout.
Než uvedu závěrečnou větu, musím upozornit, že nikdy nelze znova vstoupit do stejné řeky, tj. že už nikdy nelze zopakovat systém, který si říkal komunistický, to je naprosto vyloučeno, je nesmyslné věřit v nějaké opakování toho, co bylo. Praxe ukázala, že to příliš nefungovalo, i když pokus o vybudování solidní jakž takž spravedlivé společnosti byl bezesporu impozantní, spoustu věcí lze bez problémů přejmout, spousta věcí zajisté je naprosto nepřijatelných.
No a zakončím onou slavnou větou Slavoje Žižeka při loučení v nějakém televizním pořadu, ta věta přesně vyjadřuje to výše napsané. Zní takto: Na shledanou, sejdeme se v komunismu …nebo v pekle.
***
Lex Schwarzenberg je neformální název zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou. Tímto zákonem přešel veškerý v Československu se nacházející nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský (v to počínaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky), dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškeren provozní kapitál Josefa Adolfa knížete ze Schwarzenbergů, Jana knížete ze Schwarzenbergů a dr. Adolfa Schwarzenberga k 13. srpnu 1947 ex lege na zemi Českou a to bez náhrady (vlastníkům měl pouze být zemí Českou poskytnut zaopatřovací důchod ve výši, kterou určí vláda). Rod Schwarzenbergů tohoto majetku nabyl svou trvalou oddaností habsburské monarchii.
