Kritika slov IX

XLVIII

OTÁZKA ČILI PROBLÉM

Toto hojně a úspěšně užívané slovo je s to dáti tvé řeči ráz hluboký a bádavý. Neříkej “stůl”, nýbrž “problém stolu”; nemluv o dramatě, nýbrž o otázce dramatu. Neříkej “ženské potřeby”, nýbrž “ženská otázka”, a chceš-li se před spaním pomodlit, nedělej to k bohu, nýbrž k “problému náboženství”. Výhody jsou na dlani: 1. Mluvíš-li o skutečnostech, musíš mluvit jasně; mluvíš-li o problémech, můžeš, ano dokonce máš mluvit složitě. 2. O skutečnostech musíš mít jistotu, nebo aspoň zkušenost, kdežto o problémech musíš mít nejistotu, nebo aspoň nezkušenost. 3. Otázka čili problém jest téma velmi vděčné proto, že můžeš při něm stejně mluvit o tom, co je, jako o tom, co není. Nebudeme se proboha hádat o skutečném stěhování duší; ale můžeme si pohovořit o problému stěhování duší. Naivní jistota ví jenom, že něco je nebo není; avšak problém klade cosi mezi bytím a nebytím, jakousi stínovou poloexistenci, noetický očistec, kde vedle sebe bytují kvadratura kruhu a Bůh, pohlaví a nekonečnost, koedukace a židé, jakož i ostatní problémy a otázky, kterých jsme si nadělali tolik, že nám pomalu pohlcují celé noetické nebe Pozitivní Evidence. A tento postup zproblemizování není zdaleka u konce; zdá se, že máme více vkusu pro otázky než pro odpovědi, nebo aspoň že naše problémy jsou zajímavější než naše řešení. Snad se nám nakonec podaří dosadit problémy za všechny skutečnosti; ale než se to stane, můžeme provolat posledním zbytkem naivní (příliš naivní) jistoty: že problém je dílo vášně, ale ne dílo rozumu; že dílo rozumu je skutečnostní a ujišťující, kdežto otázky a nejistoty vznikají z prostopášné vášnivosti intelektu. A prohlásivše toto, můžeme zajíti v problému vlastního bytí.

IL

DÁVNO

Toto slovo jest protějšek k předchozímu slovu “otázka”, neboť se vyskytá nejčastěji ve rčeních “ta otázka je dávno rozřešena” nebo “ten problém je dávno odbyt” anebo také “to mínění je dávno překonáno”. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych slyšel “to mínění bylo zrovna předevčírem překonáno” nebo “od loňského dubna je romantismus odbyt”; nikdy, pravím; vždycky jen “dávno”. – Ach, jak je tomu už dávno, co bylo tolik věcí překonáno a odbyto! tak dávno, že už to není ani pravda; tak dávno, že nebylo snad nikdy žádného překonání ani odbytí. Bůhvíproč připadá lidem, že něco je důkladněji překonáno, je-li to překonáno “už dávno”. Naopak, spíše se může říci: je-li to už dávno odbyto, je možná načase, aby se to zase vrátilo. To, co bylo překonáno loni v dubnu nebo předevčírem, je opravdu strašně zastaralé; ale to, co bylo “dávno” překonáno, může se vrátit zítra jako pokrok a poslední novota. A ježto já, jak mně vyčítají, miluji novoty, mám rád také věci “dávno odbyté”. Je na nich – je to až těžko říci; ale je na nich nadějná svěžest něčeho až pozítřejšího, něco ještě mladšího než mladost, pouhá možnost mladosti. Ne, lidstvo se nevrací, vývoj se netočí dokola; ale staré lidské věci se vracejí, chtějí se obnovit, touží být ještě jednou a plněji; tolik zániků je snad jen ukrytí až do příštího návratu. A snad právě tehdy, kdy se svrchovaným sebevědomím své dnešnosti mluvíme o věcech “dávno odbytých”, pohnou se tyto věci ve svém trpělivém čekání: “Cože, dávno už? to tedy už snad přichází moje doba? Ach, volal mne někdo?”

L

ZKUŠENOST

Toto slovo nalezne se nejčastěji ve spojení “udělati špatné zkušenosti”; daleko řidčeji už najdete “udělati dobré zkušenosti”. Číselný nepoměr obou případů je tak nápadný, že se zdá, jako by špatné zkušenosti byly nesrovnale přirozenější a rozumnější než dobré zkušenosti. Ale uvažte, že se kdysi začalo topit kamenným uhlím místo dřívím; tehdy nepochybně mnoho lidí udělalo s uhlím “špatné zkušenosti”. Pomyslete si, jaká by to byla pohroma pro svět přítomný i budoucí, kdybychom se byli řídili jejich špatnými zkušenostmi. Špatné zkušenosti jsou opravdu velmi nebezpečné, velmi konzervativní; s každou novou věcí se musí udělat špatné zkušenosti, ať je to aeroplán nebo očkování, všeobecné hlasovací právo nebo moderní umění; avšak sám prospěch světa žádá, abychom novým věcem nedali pokoj tak dlouho, až na nich docílíme dobrých zkušeností. K dobrým zkušenostem je však třeba veliké obratnosti, dobré vůle, optimismu, statečnosti a veselého, neoblomného ducha; k špatným zkušenostem stačí například smůla nebo nešikovnost. Nezáleží jen na tom, jaké zkušenosti uděláme, nýbrž ještě více záleží na tom, jaké zkušenosti dovedeme dělat; a zajisté je třeba různé schopnosti a dovednosti, různého smýšlení a temperamentu k tomu, dělat zkušenosti dobré nebo špatné. Kdyby se nebyli našli zvlášť obratní a důvěryplní mužové, kteří dovedli udělat s uhlím dobré zkušenosti, to jest kteří přišli na to, jak dobře a pořádně zatopit, byli bychom na tom dnes všelijak. Zkušenosti k nám nepřicházejí hotové a dané, bez našeho výběru a přičinění; ve velmi mnoha případech záleží jen na nás, jaké uděláme. Jistě pak dobré zkušenosti jsou zpravidla lepší pro nás i pro svět než špatné zkušenosti. Dovést si vybrat a vědět si rady, to dvoje vám propůjčí veliký vliv na vaše vlastní zkušenosti, a tím také převelikou moc ve vašem světě.

LI

RELATIVNÍ

“Relativní” je slovo moudré a moderní; relativní jsou hodnoty i pravdy, relativní je prostor i čas, pojmy a poznatky, věda i zkušenost lidská, relativní je zkrátka všechno, i absolutní alkohol; synu, chceš-li moudrým býti, věř absolutně, že všechno je relativní. – Ach, jak dlouho nás tahaly za nos absolutní pravdy! Každá sebe jen trochu dbalá myšlenka ti pravila: jen já jsem pravda, čirá, stoprocentní filozofická pravda; jen má ochranná známka zaručuje pravou francovku poznání; jen matematika, katolická víra, empirická věda, pozitivismus, teozofie nebo já nevím co je absolutně pravý názor, a všechno ostatní je eo ipso absolutní omyl, chamraď a flatus vocis. Co bylo takových absolutních pravd! Jaký ukrutný hřbitov absolutních věcí jsou dějiny! “Všechno je relativní!” Tato útěšná slova zní na pohřebišti myšlenek jako nějaké “Člověče, pomni, že prach jsi a v prach se navrátíš.” Relativní jsou všechny pravdy, ale pak jsou také relativní i všechny omyly. Nehodíš, člověče relativní, kamenem po žádném omylu; nemá-li ani kousíček pravdy, tož má aspoň své dobré příčiny, proč vznikl a byl. Relativní je úspěch, štěstí, dobro, ale pak jsou také neúspěchy, bolesti i hříchy jen relativní a nechávají nějakou naději, že možno je napraviti – aspoň relativně; a věruže lepší je dvacetiprocentní náprava než stoprocentní odsouzení. A kdyby tento relativismus přešel z filozofie čili “říše ducha” v život nás lidí, kteří se hádáme a trápíme se svými stoprocentními pojmy, názory i beznadějemi, byl by to veliký zisk – relativní ovšem; neboť “Všechno je Relativní!” – Promiňte, nechci si hráti se slovy; ale řekl-li jsem, že všechno je relativní, uklouzlo mi tím něco docela nerelativistického; neboť hříšné slovo “všechno” páchne zarytým a tajným absolutismem, tak jako bych řekl s pythagorejci, že “všechno spočívá na čísle tři”, nebo s Heglem, že “všechno, co je, je rozumné”. Odstup, Satane! Pravý, stoprocentní relativism musí dospěti k lepšímu poznání: Skoro všechno je relativní. Všechno je relativní až na jisté výjimky. A právě nyní, relativisto, jsi učinil dobré dílo; nejenže jsi domyslil svůj relativism do důsledků, nýbrž otevřel jsi sám sobě rozkošnou vyhlídku na něco, co je výjimkou v tomto relativním světě, na věci, jež nejsou relativní; na pravdy, které se neklamou; na bytosti, jež jsou dokonalé a nekonečné. Definitivní relativism vám praví, a hleďte oceniti dosah a rozkoš této pravdy: Jsou věci, jež nejsou relativní. Na světě je přítomno něco absolutního; nevíme, kolik procent toho je, ale je to přítomno – k víře a požívání.

 

Převzato z Karel Čapek online

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments