XXXVIII
NÁŠ
Slovo “náš” označuje hlavně velmi slavné a výtečné osoby: náš Hus, náš Žižka, náš Palacký, náš Aleš a Smetana, náš Svatopluk Čech a mnoho jiných. Naproti tomu nikdy se neříká “náš Milota z Dědic”, “náš Koniáš”, “náš Dedera” – abych nejmenoval nikoho živého. Je sice pravda, že Žižka je “náš”, ale bohužel je také pravda, že Milota z Dědic či jiný zrádce, přeběhlík, zbabělec nebo špatný chlap je neméně “náš”; nejen proto, že je z nás, ale hlavně proto, že je příkladem a typem něčeho v naší povaze, něčeho, k čemu se nechceme hlásit, ale čeho se dejme tomu nemůžeme docela zbavit. A ty, člověče mizerná, který nejsi ani Žižka, ani Koniáš, ale nějaké budižkničemu, které se dere za svým maličkým ziskem, ty, líný Míchale, ty, hloupý Honzo, ty, bázlivý Vašku, a ty vpravo a ty vlevo, každý z vás je také “náš” se všemi svými chybami. K čemu náš Hus mluvil pravdu, lže-li náš Vašek? Co tu pomůže náš udatný Žižka, je-li náš Franta zbabělý jako králík? Pro nás je náš národ zobrazen naším Žižkou, naším Komenským, naším Smetanou a tak dále; pro přespolní, sousedy a cizince je však náš národ zobrazen naším Vaškem, naším Honzou, naším ministrem, naším kýmkoliv; a nejsmutnější je, že se ty dva obrazy sobě naprosto nepodobají. Možná že náš Hus vrhá trochu světla na našeho Frantu; horší je, vrhá-li náš Franta trochu stínu na našeho Husa. Každé pořádné a rozumné vlastnictví zavazuje; musí se, jak se říká, “nechat vidět” nejenom slovy, nýbrž i okázalými skutky. Jsme-li tak bohati na “naše”, pak by to měl každý z nás ukázat celým svým jednáním, svou statečností i uměním, svou vzdělaností i jarostí; nemůže-li to aspoň trochu ukázat na sobě, tu se věru nemá čím chlubit. Ale i když se tedy nemůže chlubit, není to žádné neštěstí; neštěstí se začíná tehdy, když nám není k ničemu, praničemu dobrému to, že on sám je “náš”.
XXXIX
BOJ, ZÁPAS
To jsou skoro nejčastější slova našeho veřejného slovníku. Bojujeme o chléb, o uznání, o ženská práva, o potlačení prostituce, o zřízení odborných škol nebo neodborných úřádků, o všechno možné; a kdyby pokojný obyvatel Saturna dostal do ruky naše projevy a bral je doslovně, zhrozil by se a představil by si náš svět v dezolátním stavu věčné občanské války, kde chodec přepadá chodce a bojuje s ním na život a na smrt, aby si na něm vzal chleba nebo uznání, kde se svádějí pravidelné a vražedné bitvy mezi dělníky a fabrikanty, mezi sociologickou sekcí a flekovskými hosty, mezi každým a všemi. Ve skutečnosti člověk “zápasící o chléb” sedí zcela nehrdinně v kanceláři nebo šije boty; umělec “bojující o uznání” čeká doma nebo v kavárně, až ho ozáří sláva, aniž by zkrvavil tupého kritika nebo se křížkoval s prvním občanem, který ho neuznává. Kdyby tedy krvelačné slovo “boj” nebo “zápas” neznamenalo nic více než iluzi hrdinství v našem neepickém životě, nestálo by za to brát je lidem. Ale jako myšlenka bývá otcem činu, bývá slovo otcem myšlenky. Kdyby se neříkalo “boj o chleba”, nýbrž vydělávání chleba, neseděli by lidé v kanceláři nebo dílně s pocity tak vzteklými a nepřátelskými. Kdyby se neříkalo, že umělec “zápasí o uznání”, nýbrž že se ukrutně těší na svou slávu, bylo by méně hořkosti v neblahém osudu býti umělcem. A kdyby se vůbec neříkalo “třídní boj”, nýbrž hmotné zájmy nebo touha po spravedlnosti, myslíte, že by svět nebyl rázem neskonale vlídnější a – snad i štědřejší? A kdybyste to, že tadyhle něco píšu, nazvali třeba lichotivě “bojem o lepší poznání”, vnukli byste mi myšlenku, že proti někomu bojuji, že někde je nepřítel, kterému musím ublížit nebo ho aspoň nenávidět. Zatím však píši toto beze stínu nenávisti v srdci; někdy se zamýšlím, někdy se usmívám; a zdá-li se mi někdy, že mám aspoň trochu pravdy, je mi, jako bych podával ruku, a ne jako bych zápasil; o nic; ani o pravdu ne.
XL
TŘÍDA
Nemohu si pomoci, ale slovo “třída”, “třídní vědomí” a tak dále mně zní jaksi povýšeně, tak jako feudální slovo “rod” nebo měšťácké slovo “stav”. Hodili jsme do starého železa “rodovou pýchu” a necháváme rezavět “stavovskou hrdost”; ale koukejte jen, jaké nové, lesklé, přepěkné železo je tohle “třídní vědomí”! Je s podivením, jak věčně okouzluje lidi kolektivní hrdost. Řekne-li Cicero “nos senatus populusque Romanus”, řekne-li Němec “my Němci” nebo nezaměstnaný proletář “my třída pracujícího lidu”, tu hnedle mu naroste jakési druhé, slavnější sebevědomí, pyšné, monumentální a nádherné; ve jménu tohoto sebevědomí je pak lehko soudit, válčit nebo… zabíjet. Proto říkali monarchové: “My Kristián Evarist V.”, aby jim bylo lehčeji soudit a válčit. Ach, jak těžko by bylo soudit a válčit, kdyby se to mělo dít ve jménu jen vlastním! Jak zhrozilo by se srdce, zaváhalo by, hledalo by slovo smíru a ústupku! Avšak démon pýchy okřídluje každé kolektivní “my” a pozvedá je… nevímjak vysoko; zajisté však nad dosah osobního svědomí. Zlá, vražedná slova, která bys nemohl říci za sebe, řekneš slavně a hlaholně za nějaké hromadné “my”; nešel jsi od osoby k osobě, neptal ses jí nakloněn k jejím očím, ale nyní sis vypůjčil jakési “my”, abys soudil a válčil. – Třídní vědomí: je to něco vyššího, mravnějšího, moudřejšího než vědomí osobní? A není-li tisíckrát cennější, proč je tisíckrát pyšnější a smělejší? Hledej důvod své hrdosti sám v sobě, a ne v nějaké kolektivitě; a kdyby všichni lidé hledali důvod své hrdosti sami v sobě, objevili by naráz mnoho, co by pomohlo jim i světu; a byl by to senzační objev, který by, jak se říká, “způsobil revoluci”.
Zdroj: Karel Čapek on line