Lité olovo 2

gaza-uriZvítězili jsme? Tato otázka zaplňuje izraelský veřejný prostor při prvním výročí války v Gaze.

 

V rámci izraelského konsenzu je odpověď jasná už dávno: Jistě, že jsme vyhráli, vždyť podomácku vyrobené rakety kásam už z Gazy nelétají. Jednoduchá, neřku-li až primitivní odpověď. Povrchnímu pozorovateli to tak prostě připadá: kásamy létaly, provedli jsme invazi a kásamy už nelétají. Ve Sderotu to znovu žije, obyvatelé Beerševy normálně chodí do divadla a všechno ostatní je jen pro profesory filosofie. Každý, kdo by chtěl skutečně porozumět výsledkům války v Gaze, si ale musí položit tvrdší otázky. Bylo skutečným cílem války zastavit útoky kásamů? Nebylo možné téhož cíle dosáhnout jinými prostředky? A pokud ano, jakými? Je závěrečné vyúčtování války pro zájmy Izraele pozitivní, nebo negativní?

Lituji historiky. Budou se muset prokousávat stohy dokumentů, pročítat bezpočet protokolů, hledat v záplavě textů ty důležité. Dokumenty jsou přitom zavádějící. Pokud měl Talleyrand (nebo kdo to řekl) pravdu v tom, že slova byla vynalezena, aby bylo možné skrýt myšlenky, tak pro dokumenty to platí dvojnásob. Dokumenty falšují skutečnost, skrývají ji, vymýšlejí ji – vše podle přání a úmyslu jejich autora, který často odhalí malý kousíček reality, aby mohl skrýt její většinu. Ví to každý, kdo se kdy pohyboval ve veřejné sféře.

Proto zkusme protokoly ignorovat. Jaké tedy byly skutečné cíle těch, kdo válku v Gaze, čili operaci Lité olovo, rozpoutali? Na tuto otázku nabízím odpovědi, v pořadí podle důležitosti:

1)      Svrhnout režim v Gaze tím, že proměníme život tamních obyvatel v peklo a oni pak povstanou proti Hamasu.

2)      Navrátit vládě a armádě jejich sebeúctu, kterou do značné míry ztratily během druhé libanonské války v roce 2006.

3)      Obnovit odstrašující sílu izraelské armády.

4)      Zastavit odpalování kásamů.

5)      Osvobodit zajatého vojáka Gilada Šalita.

 

Pojďme si rozebrat výsledky války v Gaze jeden po druhém. Předminulý týden se v pásmu Gazy shromáždily stovky tisíc lidí, aby demonstrovaly svou podporu Hamasu. Soudě podle fotografií jich mohlo být mezi 200 tisíci a 400 tisíci, což bylo vzhledem k celkovému počtu půldruhého milionu obyvatel Gazy úctyhodná akce, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že prakticky celoroční izraelská blokáda Gazy tamním lidem neumožnila ani opravit své válkou zničené domovy. Ti, kteří věřili, že tlak na prosté lidi v Gaze vyvolá povstání proti vládě Hamasu, se šeredně mýlili.

Historie ale překvapena není. Lidé se při útoku cizí moci obvykle sjednotí za svými vůdci, ať už je to kdokoli. Škoda, že naši politici a generálové nečtou knihy. Izraelští komentátoři místo toho popisují obyvatele Gazy jako ty, kteří „toužebně vzdychají při představě obchodů plných zboží v Ramalláhu". Ti samí komentátoři rovněj zaměňují přání za realitu, když slavnostně oznamují, že popularita Hamasu na okupovaném západním břehu Jordánu klesá. Pokud by to ale byla pravda, proč se palestinský prezident Abbás a jeho hnutí Fatah bojí uspořádat volby, a to i v době, kdy už většinu aktivistů Hamasu na západním břehu strčili za mříže?

Ve skutečnosti se totiž zdá, že většina lidí v Gaze je s fungováním vlády Hamasu více méně spokojena. Navzdory bídě každodenního života mohou být navíc hrdí na její nezlomnost. V ulicích vládne řád, kriminalita a drogy jsou na ústupu. Hamas přitom do každodenního života opatrně zavádí náboženskou agendu, a jak se zdá, nikomu to moc nevadí.

Hlavního cíle operace Lité olovo tak dosaženo nebylo ani v nejmenším.

Zato druhý cíl byl naplněn vrchovatě. Vláda Ehuda Olmerta, která za války v Libanonu ztratila důvěru veřejnosti, ji za války v Gaze znovu získala. Olmertovi osobně to ale beztak nepomohlo – musel rezignovat kvůli mračnům korupčních podezření, která se nad jeho hlavou vznášela.

Armáda znovu nabyla na jistotě. Prokázala, že vojenské nedostatky, které se projevovaly takřka na každém kroku libanonské války, byly vyřešeny. Veřejnost věří, že v Gaze armáda fungovala na jedničku. Tuto víru ještě posílila skutečnost, že v nepřátelské palbě zemřelo jen šest izraelských vojáků, zatímco na opačné straně zahynulo přes tisíc lidí. A s mravní rovinou této skutečnosti si hlavu láme jen málokdo.

Otázka, zda bylo dosaženo třetího cíle – tedy obnovení odstrašujícího efektu – je úzce spjata s dalším otazníkem: Kdo ve válce zvítězil vojensky?

Ve válce mezi pravidelnou armádou a gerilovými silami je velmi těžké říci „kdo vyhrál". V klasické bitvě mezi dvěma armádami patřívalo vítězství tomu, kdo nakonec udržel kontrolu nad bitevním polem. To ale pro asymetrické konflikty očividně neplatí. Izraelská armáda navíc v Gaze zůstat ani nechtěla, právě naopak – této variantě se snažila ze všech sil vyhnout. Podle některých navíc zvítězil Hamas: pokud se hrstka chabě vyzbrojených bojovníků dokázala tři týdny udržet proti jedné z nejsilnějších armád světa, je to prý vítězstvím už samo o sobě. A mnoho pravdy na tomto názoru je.

Na druhou stranu ale izraelská armáda skutečně obnovila svou odstrašující sílu. Všechny palestinské skupiny i arabské síly obecně nyní totiž vědí, že je připravena zabíjet kohokoli a zničit cokoli bez jakýchkoli zábran. Předáci Hamasu, stejně jako libanonského Hizballáhu, si nyní dvakrát rozmyslí, než ji začnou provokovat.

Kásamy létat takřka přestaly a Hamas dokonce silou své autority zabránil menším frakcím, aby v ostřelování Izraele pokračovaly. Není pochyb, že na tom má podíl nově získaná odstrašující síla armády, zároveň se ale i vojáci vyhýbají jakýmkoli incidentům. Jako by odstrašování v Gaze začalo platit pro obě strany.

Je předmětem do diskuse, zda nešlo kásamy zastavit i jinak než válkou. Pokud by například izraelská vláda – alespoň de facto – uznala vládu Hamasu v Gaze, nastolila s ní smysluplné vztahy a neuvalovala na pásmo Gazy blokádu, daly se rakety zastavit? Jsem přesvědčený, že ano.

Propuštění Šalita, což byl sice až druhotný, ale přesto významný cíl, dosaženo nebylo. Pokud tedy bude Šalit osvobozen, stane se tak jen výměnou za palestinské vězně, což bude rovněž považováno za drtivé vítězství Hamasu.

Vezmeme-li do úvahy vše výše řečené, dojdeme k závěru, že válka v Gaze skončila svým způsobem remízou. Nikoli ovšem pro jihoafrického soudce Richarda Goldstonea a jeho zprávu pro OSN. Z tohoto pohledu zasadila válka vnímání Izraele ve světě těžký direkt.

Je to ale důležité? David Ben-Gurion kdysi prohlásil, že „není důležité, co gojové říkají, ale co Židé dělají". Thomas Jefferson naopak podotkl, že žádný národ na světě si nemůže dovolit chovat se „bez ohledu na názory lidstva". Jefferson měl pravdu. To, „co gojové říkají", má okamžitý dopad na všechny sféry našeho života, politikou počínaje a bezpečností konče. To, jak si náš stát vede na mezinárodním poli, je klíčové pro naši národní bezpečnost.

Válka v Gaze – od rozhodnutí vrhnout armádu do hustě obydlené oblasti až po použití munice s bílým fosforem – nad Izrael nahnala tmavý mrak. Goldstoneova zpráva, která přišla poté, co svět obletěly hrůzné záběry z války, otřesný pocit jen doplnila. Stovky milionů lidí ve světě to vše viděly a slyšely a jejich postoj k Izraeli se změnil k horšímu. A právě to bude mít zásadní význam pro rozhodování četných vlád, pro přístup médií a pro stovky a tisíce drobných rozhodnutí týkajících se Izraele.

Takřka všichni izraelští mluvčí a novináři, od prezidenta až po moderátora té poslední televizní talk show, neustále papouškují, že Goldstoneova zpráva je „jednostranná", „hanebná", „a vylhaná". Lidé ve světě ale vědí, že je to text spravedlivý, zvlášť s ohledem na to, že izraelská vláda vyšetřování komise OSN bojkotovala. Škody tak Izraeli narůstají každým dnem a některé jsou nenapravitelné. Nelze hodnotit výsledky války, aniž bychom na misku vah položili i tento argument. A pak se hned ukáže, že škody, které Izraeli válka napáchala, jasně převažují nad jejími pozitivy.

Někteří lidé v izraelském vedení tyto závěry mlčky přijímají, nechybějí ale hlasy, které otevřeně hovoří o tom, že zahájení operace Lité olovo 2 je jen otázkou času. Byl to údajně Bismarck, kdo kdysi prohlásil, že hlupáci se učí z vlastní zkušenosti, zatímco moudří lidé ze zkušenosti jiných. Kam to všechno Izrael zavede?

 

Uri Avnery
Autor je bývalý poslanec izraelského Knessetu a spoluzakladatel izraelského mírového hnutí Guš šalom.


Převzato z Literárních novin

 

Zdroj: CFP!

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments