Tak už zase reformujeme zdravotnictví, paní Müllerová…
Momentálně je to pan poslanec Šťastný, kdo vytahuje jako úhelný bod nárok pacienta. Jako obvykle jde o to, aby se nemluvilo o tom podstatném. Takže znovu:
1. Naše zdravotnictví je měřeno standardními kriterii jedno z nejefektivnějších na světě!
2. Pacient má nárok na péči, která povede k vyřešení jeho problému. A to na současné úrovni vědy a umění medicíny!
Co je na tom složité? Je jenom potřeba zvolit cestu jak to zaplatit. I tu není potřeba hledat. Už to našli za nás. Pojišťovny velmi dobře znají množství účtované péče, a kolik by stálo, kdyby jí zaplatili v plné výši a v cenně bod = koruna, jak bylo kdysi při tvorbě sazebníku kalkulováno. Prostou matematickou operací, zvanou odčítání se lze dostat k množství peněz, které chybí. To je totiž jediná rozumná definice standardu a nadstandardu. Na co stačí veřejnoprávní pojištění = standard. Na co ne = nadstandard. Ostatní pokusy nutně narazí na individuálnost nemocných, na rozvoj medicíny a na konkrétní posuzování konkrétním lékařem.
Ty chybějící peníze je potřeba do systému dostat. A zase není potřeba nic vymýšlet. Cesty jsou tři:
1. cestou připojištění podobně jako ve Francii
2. navýšením plateb za státní a bohaté pojištěnce
3. platbou na dřevo
Na politicích je aby zvolili způsob. Na voličích je, aby jim za tuto volbu vystavili účet. Podobně jako u důchodové reformy i zde by byl vhodný celospolečenský souhlas a důvěra ve správnost zvoleného řešení. A důvěra v nerozkradení připojišťovacích fondů – například. Teď jde jen o to, kdo si dá na kalhoty pásek i kšandy a vybere jednu z těchto možností a sdělí jí národu. Jinak BUDE docházet k omezování péče. Přes to nejede vlak. Tedy pokud je cílem politiků problémy ve zdravotnictví řešit, a ne pěkně v tomto rybníčku tloustnout. Vymýšlet totiž není co! Je potřeba jednat.
Momentálně je to pan poslanec Šťastný, kdo vytahuje jako úhelný bod nárok pacienta. Jako obvykle jde o to, aby se nemluvilo o tom podstatném. Takže znovu:
1. Naše zdravotnictví je měřeno standardními kriterii jedno z nejefektivnějších na světě!
2. Pacient má nárok na péči, která povede k vyřešení jeho problému. A to na současné úrovni vědy a umění medicíny!
Co je na tom složité? Je jenom potřeba zvolit cestu jak to zaplatit. I tu není potřeba hledat. Už to našli za nás. Pojišťovny velmi dobře znají množství účtované péče, a kolik by stálo, kdyby jí zaplatili v plné výši a v cenně bod = koruna, jak bylo kdysi při tvorbě sazebníku kalkulováno. Prostou matematickou operací, zvanou odčítání se lze dostat k množství peněz, které chybí. To je totiž jediná rozumná definice standardu a nadstandardu. Na co stačí veřejnoprávní pojištění = standard. Na co ne = nadstandard. Ostatní pokusy nutně narazí na individuálnost nemocných, na rozvoj medicíny a na konkrétní posuzování konkrétním lékařem.
Ty chybějící peníze je potřeba do systému dostat. A zase není potřeba nic vymýšlet. Cesty jsou tři:
1. cestou připojištění podobně jako ve Francii
2. navýšením plateb za státní a bohaté pojištěnce
3. platbou na dřevo
Na politicích je aby zvolili způsob. Na voličích je, aby jim za tuto volbu vystavili účet. Podobně jako u důchodové reformy i zde by byl vhodný celospolečenský souhlas a důvěra ve správnost zvoleného řešení. A důvěra v nerozkradení připojišťovacích fondů – například. Teď jde jen o to, kdo si dá na kalhoty pásek i kšandy a vybere jednu z těchto možností a sdělí jí národu. Jinak BUDE docházet k omezování péče. Přes to nejede vlak. Tedy pokud je cílem politiků problémy ve zdravotnictví řešit, a ne pěkně v tomto rybníčku tloustnout. Vymýšlet totiž není co! Je potřeba jednat.
