Před měsícem zveřejnily Lidové noviny informaci o pořádání mezinárodní česko-polské konference. Měla se konat uprostřed minulého týdne a zabývat se vítězstvími a prohrami disentu ve společnosti po roce 1989. Přihlásil jsem se a s trochou zákulisní podpory jsem byl jako účastník po dvou týdnech i zaregistrován. Prý jsem mohl organizátory svojí účastí vyděsit. Nevím, zda to tak bylo, ale divil bych se. Nechci si fandit. Nikdy jsem se k disentu nijak nehlásil. Nebylo proč a po jisté době už se to nedalo ani považovat za poctu. Především kvůli tomu, co se s touto společností za účasti některých Disidentů (velké písmeno je na místě) stalo a děje. Znal jsem jich poměrně málo. S některými z této nevelké množiny mám ale přátelské vztahy. Když jsem psal studii o Listopadu (Operace Listopad 1989, NV 2012), český disent už dávno nepatřil ani ve vztahu k veřejnosti, ani v mých očích k něčemu, co by se dalo jednoznačně a zcela pozitivně vyhodnotit. Dodnes se českým disentem ani nikdo trochu solidněji (snad s výjimkou Milana Otáhala a jeho studie Opoziční proudy v české společnosti 1969-1989) nezabýval. Nikoliv jen pro infiltraci disentu agenty všeho druhu, pro vzájemnou nesnášenlivost jeho příslušníků, ale spíše pro neschopnost hlubší a komplexnější recepce procesů spjatých s vytvářením a fungováním disentu. A samozřejmě i s jeho uplatněním se ve společnosti po Listopadu. To vše i leccos dalšího vytvářelo z dění kolem českého disentu dohromady, zvláště v poslední dekádě nepříznivý dojem.
Možnost vyslechnout si názory menší skupiny bývalých disidentů z Polska v kombinaci s některými českými aktivními (nebudu zde raději hodnotit) odpůrci minulého režimu měla něco do sebe. Konference věnované poválečnému období navíc navštěvuji s oblibou. Souvisí to s mými spisovatelskými i badatelskými ambicemi, a hlavně s tím, že je naděje se tam s někým zajímavým setkat. Nikoliv jako s referujícím (to bývá spíše výjimka), ale v kuloárech. Navíc konference v Černínu, kde se občas takové sešlosti stejně jako tato česko-polská konference konají, bývají dobře zajištěny kvalitním servisem, i když tentokrát se chybičky vloudily (s tlumočením, což byla nejspíše vada zaviněná moderátorkou).
I tentokrát byla konference věnovaná hlavně tématu „Co jsme udělali se svobodou?“ celkově na slušné úrovni. Nejspíše to bylo z poměrně jednoduchého důvodu: místo lidí jako byl A. Vondra, kteří by z takové akce udělali rádi prostor pro ocenění hlavně svých zásluh, ne-li na změně domácího režimu po Listopadu, tak nejspíše na celkové destrukci komunismu a hlavně SSSR, aniž by projevili byť jen náznak sebepokání za cokoliv, čím se proslavili později, účastníci konference byli konfrontováni s autentickými disidenty z Polska. S lidmi, kteří vytvářeli skutečně efektivně se projevující disent. Neznám jejich detailnější životopisy z doby vzniku a největší slávy Solidarity, ani jejich pozdější kariéry (nikdo z Poláků se o svých zásluhách zbytečně nezmiňoval), zcela určitě tam však nebyli ti z nich, kteří po roce 1989 z politické scény odešli. Jejich pohledy na další vývoj, na to, co organizátoři konference vymezili hlavní výše uvedenou konferenční otázkou, by byly ovšem určitě zajímavé. V Černínu se sešli vesměs ti, kteří se pohybují v kruzích tzv. establismentu, včetně těch horních pater, ale i ti, co zůstali aktivní v odborech, médiích i v jiných nižších strukturách moci a vlivu. Ti druzí zjevně mají k reáliím dnešního Polska blíže. Doufejme, že organizátoři konference najdou prostředky na vydání sborníku, který by jejich příspěvky zprostředkoval české veřejnosti. Stálo by to za to, i když ze stejného důvodu si lze spíše představit, že to vydáno nebude.
Příspěvky polských referentů jako byli Romaszewski, Kawalec, Rulewski, Grajewski, Wildstein, Rokita a řada dalších daly nahlédnout do struktur, o kterých se u nás moc nepíše. V mnohém však korespondovaly s tím, co našinec má zafixováno z vlastního hodnocení domácí situace. Jsme (myslím Češi a Poláci) si nejspíše mnohem bližší, než si o sobě samých myslíme. Ano, rok 1989 byl pro obě naše společnosti v mnohém zlomový, ale nejspíše jinak, než jak si to představujeme. Určitě nebyl až tak zlomový pro Západ, kde – zdá se – klíčovými daty historie XX. století byly roky 1914 a 1945. Pro nás i pro Poláky to byl spíše letopočet 1918 a 1989. Není ale už vůbec jisté, zda rok 1989 lze hodnotit jako návrat ke svobodě, k demokracii a s tím spojeným hodnotám. Je to především otázka toho, kde se totiž právě nacházíme. Uprostřed bouřlivě se rozvíjející svobody a demokracie? To snad ne! A co je to vlastně ten kapitalismus, ve kterém jsme uvízli? Kde a co jsou ty elity, které nás k němu přivedly? Zatímco čeští referenti většinou zaujali ve svých vystoupeních stanoviska, které sami nazvali „opatrnou apologetikou“, Poláci se nežinýrovali, a šli i do vzájemné konfrontace, což bylo velmi sympatické a poučné. Jejich postoje a názory na to či ono z nedávné historie a hlavně dneška se silně odlišovaly. V mnohém to připomínalo totéž, co se – ale jen někdy – odehrává, ovšem jen pod pokličkou a hodně přidušeně, u nás. Snad právě proto v tom všem převažovalo hodnocení současné situace v Polsku jako nebezpečné.
A jak bychom měli asi nazvat situaci u nás? Samozřejmě, že lidé jako Kysilka či Dlouhý (i oni referovali na této konferenci!) to vidí jinak. V dřívějších dobách by se řeklo, že podle svého třídního hlediska. Podle nich to jinak nešlo dělat a šokový přístup byl tedy správný, i když slovo „šokový“ na své zkušenosti asi vztáhnout nemohou. Přesně jako v době války: ztráty byly velké, ale byly nutné. Z pohledu toho, kdo byl ve štábu a toho, kdo v první linii, v tom byl obrovský, ne-li zcela zásadní rozdíl. To, že žijeme ve společnostech ovládaných bankéři, byl sice nezamýšlený, ale údajně nezbytný krok. Tady se nejspíše liší nikoliv názory Poláků od Čechů, ale i názory těch, kteří mají hluboko do kapsy, od názorů těch, co jsou za vodou. Můžeme se spíše přiklonit ke slovům jednoho z referujících Poláků: není důvod být hrdý na to, co se stalo v naší zemi.
Zcela určitě se lze ztotožnit i s názorem řady Poláků, že hlavní proud (znalci říkají mainstream) médií dnes prezentuje věci odehrávající se v našich společnostech úplně jinak, než jak tomu skutečně je. Nejenže nepůsobí vůči moci jako kontrolní mechanismus, ale staly se z nich (lidé z deníků, časopisů, TV i z jiných médií) součástky moci. Samozřejmě, že tyto a další podobné hodnocení stavu médií jsou zde převzaty jen z úst některých Poláků. Organizátoři konference z Lidových novin, které reprezentoval nově pověřený šéfredaktor V. Vačkov (a kterému sekundovala L. Zlámalová) s podporou M. Klímy, bývalého generálního ředitele LN, jenž se se svým extrémně loajálně laděným historizujícím příspěvkem zcela vymykal referátům polských účastníků, zde mohli předvést své rituální tanečky. Tedy něco, co bylo pochopitelné všem, kteří jsou ve svých pozicích fakticky bezzubí vůči novým šéfům (Babiš je pozoruhodný produkt politicko-mediálního, už fakticky téměř mediálně nedotknutelného nejnovějšího vývoje v české společnosti umocněný jak jeho příslušností k finanční oligarchii, tak ke své tajnoslužebné minulosti). O tom, že v Česku neexistují lidé patřící k nezávislým analytikům médií, nemá již delší dobu asi nikdo pochyby. Hledat je na této konferenci jako sparring partnery Poláků bylo zbytečné, i když pořadatelem byly noviny, které o sobě kdysi tvrdily, že jsou nezávislé.
Klíčové otázky z vystoupení Poláků by se daly shrnout do vět jako „Kdo dnes vládne vlastně v Polsku?“ Podkladem pro úvahy na toto téma byl vyklad např. smolenské katastrofy a jejího mediálního obrazu. Stranou kritiky nezůstaly ani postavy považované v Čechách za jejich guru (aspoň ze strany svých příznivců v médiích) jako Geremek, Michnik a jiní. V souhrnu to spělo a nakonec i dospělo k tvrzení, že současná média se začala svým minulorežimním předchůdcům silně podobat svojí nadřazeností vůči domácí společnosti a tím, jak nejsou ochotny informovat o stavu tohoto světa.
Řekněte sami – dalo se s tím nesouhlasit? Zajímavá bitka se rozpoutala mezi Poláky kolem stavu regionálního tisku, resp. jeho podřizování se vlastníkům (rozuměj německým) a skrytým – s tímto faktem také souvisejícím – zájmům. V pozadí této diskuse byla zmiňována i podřízenost jiným, např. církevním vlastníkům, což by mělo být pro našince zvláště zajímavé s ohledem na nepříliš vzdálenou perspektivu, kdy významná část českých médií může patřit v Čechách římsko-katolické církvi s ohledem na nedávné extrémně velkorysé finanční dary /nebo spíše krádeže?/ této církvi v podobě tzv. restitucí. Na případě Horního Slezska se můžeme také nejspíše přiučit, jak lze tímto způsobem snadno, rychle a hlavně levně přepisovat historii.
V souhrnu lze tedy především poděkovat polským účastníkům konference za cenná poučení o dalším totalitním pokusu o ovládnutí člověka a společnosti. A také o tom, jak lze pokus o ovládnutí médií v podobě snahy jejich vlastníků intervenovat do jejich vývoje bez jakéhokoliv přehánění nazvat. Z těch českých referentů, kteří se v tomto duchu zabývali jako bývalí disidenti vývojem české společnosti po Listopadu, aniž by se tehdy vědělo, do čeho se šlo, kam i s kým, nepochybně nejzajímavější byl pokus P. Rychetského. Ten po krátkém exkursu do historie (na rozdíl od jiných východoevropských společností nešlo v případě Československa podle jeho názoru o „vzpouru žaludků“ ale o udržení si lidské důstojnosti, s čímž lze do jisté míry souhlasit) zaútočil na nepřipravenost a nezvládnutí tzv. ekonomické transformace. S tím lze souhlasit dvojnásob. Kdo a kdy se někdo u nás trochu komplexněji zabýval tím, jak tzv. transformace vůbec vznikala, kdo a odkud ji řídil a co bylo jejím skutečným cílem? Lze jen doporučit, aby ke konferenci s takovým zaměřením byli příště pozváni opět Poláci.
