Více jak před dvěma lety, se na ČT24 v pořadu Hyde Park, který se vztahoval k tehdejší krizi ve zdravotnictví, spojenou s protestní akcí lékařů, vyjádřil MUDr. Jan Hnízdil k danému tématu. Dokument je k nalezení na You Tube. Paradoxně se více věnoval především tématu tehdejší současnosti a stavu společnosti, ve které žijeme. Ta během dvou let poněkud obludněji dozrála do dnešní podoby. Mám pocit, že tento rozhovor s MUDr. Janem Hnízdilem, je dnes snad ještě aktuálnější, než před těmi dvěma roky… Posuďte sami z níže uvedeného dokumentu:
Ve svém posledním článku Aprílové velikonoční vajíčko, jsem si možná trochu jízlivě dělal srandu z našeho zdravotnictví. Popravdě (smutné pravdě) řečeno, mám pocit, že za poměrně krátkou dobu, bude ten vesnický léčitel ze scénky, z níže uvedeného videa, ke svému pacientovi podstatně milosrdnější a možná i praktičtější, než globální farmaceutické společnosti… Každopádně, stát se pacientem byznysu je v této době ze všech možných pohledů velmi smutné!
S humorem jsme přežili už ledascos. Není to lék na vše, ale v běžném životě nám třeba pomůže dožít se důchodového věku. Otázkou je, jestli pak ten věk a stav věcí nebudeme proklínat a říkat, že jsme se toho neměli dožít. Ale záleží jen na nás, jestli ten čas využijeme ke změně sama sebe a naší společnosti, abychom si to, pokud se ho dožijeme, nemuseli říkat. Tím cílem pořád naivně v rámci své chronické (pravděpodobně neléčitelné!) nemoci jménem romantismus (pohrobka prvotního křesťanství), vidím občanskou společnost bez ideologických klapek na očích, která je spravedlivá a vyvážená, bez politických zrůdností zprava ani zleva, kvůli které se kdysi dávno naivně zvonilo klíči… Klíči, které už dnes mnozí z nás nemají… Ale klíče ke změně budoucnosti mnohdy zahazujeme nesmyslně do kanálů, slepě věříce světlejším zítřkům volebních programů… Programů stran bez historie a zkušeností, založených na PR plánech médií.
Nemohu zapomenout na legendu o Pandořině skřínce. Poté, co vyskákaly všechny ničivé pohromy lidstva, zděšená Pandora zavřela dvířka. Přesně v okamžiku, kdy se na dně už krčila pouze naděje. Naděje lidstva. Otázkou je, jestli se tam naděje nekrčí zavřená dodnes a nečeká, až ji člověk opět otevře dvířka a pustí konečně do světa…
