Jákobův rod žil v Egyptě čtyři sta let a velice se rozmnožil. Faraónovi se nelíbilo, že je jich tak mnoho a nařídil, že každý chlapec, který se narodí, musí být utopen v řece Nilu. V té době se narodil Mojžíš. Mamince ho bylo velice líto a aby ho zachránila, položila ho do košíku a pustila po řece, snad ho někdo najde, ujme se ho a vychová. A skutečně, faraónova dcera se koupala v řece, košík s dítětem vylovila a chlapce vychovala. Když Mojžíš vyrostl a uviděl utrpení svého lidu, byl z toho velice nešťastný. Farao jeho lid trápil nejenom těžkou prací, ale také všelijakými naschvály. Třeba vydal nařízení, že musí ve dne spát a pracovat v noci. Nebo staří lidé museli nosit těžká břemena a vykonávat těžkou práci a mladí museli nosit lehká břemena a vykonávat lehkou práci a mladí nesměli pomáhat starým. Nebo ještě toto: ženy musely vykonávat mužskou práci a muži ženskou. A podobných trápení si vymyslel ještě více.
Když už byl útlak málem nesnesitelný, rozhodl se Mojžíš, že požádá faraóna, aby dovolil jeho lidu z Egypta odejít. Farao o tom nechtěl ani slyšet a nedovolil jim odejít. Proto se Izraelité, tak se totiž nazývali potomci Jákobovi a říkají si tak dodnes, rozhodli odejít i bez svolení faraónova. Jakmile se faraón dověděl, že Izraelité odešli, poslal za nimi vojsko, aby je buď přivedlo nazpět, nebo pobilo. Zatím se Izraelité dostali až na břehy Rudého moře a začali se shánět po nějakém dřevu, aby si mohli postavit lodičky a vory a přeplavit se na druhý břeh. Nestačili najít ani jediný kousek dřeva, ne tak postavit lodě, a už viděli, jak se z dálky blíží egyptské vojsko. Co teď dělat? Mojžíš měl kouzelnou hůl, pocházela od samotného Boha, tou holí udeřil do moře, vody se rozestoupily a lid přešel po suché zemi na druhý břeh. Egyptské vojsko se hnalo za nimi. Ale jen co poslední Izraelita vyšel na druhý břeh, moře se zase uzavřelo a vody pohltily veškeré egyptské vojsko. Takovým zázračným způsobem byli vysvobozeni z egyptského otroctví. (Jedna teorie praví, že mohli z Egypta odejít normální cestou, že nemuseli přecházet moře, mohli přece přejít v místech, kde dnes existuje tzv. Suezský průplav, tehdy tam samozřejmě ještě nebyl.)
Po přejití Rudého moře, lidé počítali s tím, že je Mojžíš povede rovnou do země zaslíbené, tam, kde jsou pochováni jejich praotcové Abrahám, Izák a Jákob. Jenže Palestina byla hustě obydlena a nikdo je tam nechtěl vpustit. Proto musel Mojžíš vodit svůj lid čtyřicet let sem a tam pouští a Bůh je živil nebeskou manou, kterou si mohli každé ráno nasbírat pouze na jeden den. Když si jí nasbírali do zásoby, třeba na dva dny, přes noc se vypařila, ztratila se, zmizela. Není divu, že většina lidu se bouřila a chtěla zpátky do Egypta. Že by tam byli zase otroky, to jim ani nevadilo, hlavně když budou mít plné hrnce masa. Mojžíše velice mrzelo, že jeho lid chce znovu do otroctví a že pohrdá svobodou. Přesto cestu zpět do Egypta nedovolil.
Jednoho dne vystoupil sám na horu Sinaj, to tvrdí Exodus, jiná kniha, Deuteronomium, tvrdí, že to byla hora Choréb, kde spatřil hořící keř. Bylo mu divné, že keř tak dlouho hoří, vždyť už měl dávno shořet. Přišel blíže a tu skrze oheň k němu promluvil Bůh a nadiktoval mu Desatero, které je platné dodnes.
Sám Mojžíš do země zaslíbené nevkročil, to se zdařilo až Jozuovi. Příběhy Jozua, krále Davida, krále Šalamouna a další, jsou docela drastické, neboť tam teče příliš mnoho krve, příliš moc se tam lidé zabíjejí, je to prostě horší než filmové horory a akční filmy dnes. A to já nemám rád. Přece nebudu nadšený tím, jak syn zabíjí otce, nebo jak otec zabíjí syna, nebo jak vnuk nechá vyhodit babičku z okna v pátém poschodí… Brrrrr!
Ale protože Mojžíš patří k největším postavám lidské historie, uvedu ještě pár dodatků.
Úkolem Mojžíše bylo vyvést Izrael z egyptského zajetí. Tento úkol splnil. Navíc dal lidem Desatero, podle kterého se řídíme dodnes. Desatero nebo také Dekalog či Deset vět zní takto:
1. Budeš mít pouze jednoho Boha. 2. Nezobrazíš si ho, protože Bůh je neviditelný. 3. Jeho jméno nebudeš vyslovovat (Židé dodnes nevyslovují jméno Boha, tj. Jahve, Elohím, Ádonaj, ale říkají pouze Hospodin nebo Pán Bůh). 4. Budeš jeden den v týdnu (sobotu) světit, tzn. nebudeš pracovat a necháš odpočívat i zvířata. 5. Budeš si vážit otce i matku, protože ti dali život. 6. Nikoho nezabiješ. 7. Budeš žít v manželství. 8. Nebudeš krást cizí majetek. 9. Nebudeš lhát. 10. Nebudeš nikomu závidět.
Dovést svůj lid do země zaslíbené se mu ovšem nezdařilo, i když se několikrát pokoušel vniknout do Palestiny, byl vždy vojensky odražen. Jak si máme ovšem vysvětlit čtyřicetiletý pobyt na poušti, když víme, že živit se nebeskou manou je nesmysl? Nejdříve si něco málo řekneme o životě nomádů, tedy pastevců. Nomádským způsobem dodnes žijí lidé v Mongolsku, Kirgizii, severní Číně a i jinde, takže můžeme předpokládat, že život nomádských Izraelitů byl totožný s životem dnešních nomádů. Pastevci potřebují k životu pouze trávu, vodu a stan, to je všechno. Putují z místa na místo a vzdálenosti třeba stokilometrové jsou pro ně běžnou záležitostí. Neznají nějaké státní hranice, ty jsou jim lhostejné a jsou jim k smíchu. Samozřejmě, že když přijdou k usedlým zemědělcům, jsou nevítanými hosty a se svými stády se musí držet mimo obdělávanou půdu. Jejich jediným majetkem je stádo a stan. Bylo by ovšem velikým omylem si myslet, že jsou to hladoví chudáci. Mají vlnu, kůže, výrobky z nich, mají nadbytek masa, překrásné tkaniny a podobně. Tyhle přebytky vyměňují za zlato a stříbro, protože tyhle kovy jsou lehce přenosné a snadno se dají v případě potřeby ukrýt ve skalách pouští. A zlato, stříbro a drahé kameny, jak víme, neztrácejí na ceně, a když se z nich vyrobí zlaté šperky, mají cenu ještě vyšší. Toto bohatství přecházelo z pokolení na pokolení, takže o bohatství nomádů se vyprávějí neskutečné zkazky. Nomádské ženy byly ověšeny kilogramy zlatých ozdob. Nomádské ženy nejenže bohatství ochraňovaly, ale i přenášely z místa na místo – mužům odpadla jedna starost. Dnešní feministky by určitě protestovaly proti zneužívání žen na nošení těžkých zlatých a stříbrných břemen. O takovém bohatství se usedlým zemědělcům nesnilo ani v nejbujnějších snech. Když odcházeli Izraelité z Egypta, určitě si sebou nebrali nábytek. Už jenom fakt, že když byl Mojžíš čtyřicet dnů na hoře a sepisoval podle diktátu Desatero, jeho brácha Árón s dalšími tančili kolem zlatého telete, které určitě nevážilo jenom pár kilogramů, spíše to byly metráky. Nač by tedy Izraelité potřebovali božskou manu? Stačilo přece přijít do nejbližší vesnice či města a koupit si jídlo a vůbec veškeré potřeby, třeba i zbraně! V sobotu se neobchodovalo, proto jídlo vydrželo dva dny. V Bibli je zmínka, že v pátek si lid mohl nasbírat na dva dny many, v jiné dny pouze na jeden den! Dělat větší zásoby by bylo při neustálém putování nesmyslnou a zbytečnou přítěží.
Mojžíšův lid dobře věděl, že dobrovolně je do Palestiny nikdy nikdo nevpustí a že zbývá jedině násilné obsazení země. To znamená vycvičit vojáky. Mojžíš tedy zavedl vojenskou kázeň, vyhlásil povinnou vojenskou službu a zavedl přídělové válečné hospodářství. Vše podřídil jedinému cíli, to jest dobytí země zaslíbené brannou silou. Všichni toho vojančení měli až po krk, a tak Mojžíše zavraždili. Mojžíš přece zemřel v plné síle a v očích měl lesk! Dalo by se říci, že to bylo generálské spiknutí. Vzpoury se zúčastnilo 250 knížat, které vedl Kórach. Na místo Mojžíše nastupuje Jozue a ten splní sen – obsadí zemi zaslíbenou. Ovšem obsadí ji brutálním a barbarským způsobem, neuvěřitelně krutým postupem vyvraždí původní obyvatelstvo. Citát: Nenechali naživu nikoho, kdo močí proti zdi. Nebo: Nenechali naživu ani pacholíčka. Toto vraždění a postupné ovládnutí země popisuje kniha Jozue. Je to snad nejkrutější kniha, která kdy byla napsána a přitom patří mezi tzv. posvátné knihy Starého Zákona.
Podle předpisu, který zanechal Mojžíš o Schráně Úmluvy, je třeba vyrobit sedmiramenný svícen z třiceti kilogramů zlata a těžký sedmiramenný svícen dokonce z šedesáti kilogramů zlata! Svícen má sedm ramen, což má asi symbolizovat sedm očí Hospodinových, které prohledávají celou zemi.
Další zajímavost: roční poplatek, daň na chrám, na jeho provoz, byla 4,2 gramu stříbra pro každého nad dvacet let a platil stejnou dávku chudý jak i bohatý, přece Bůh mezi bohatým a chudým nedělá rozdílu. (Byl to sice malý peníz, ale Chrám vybral ročně celkem dvě tuny stříbra!)
A ještě pár vět o Mojžíšovi vypsaných z Talmudu. (Jestli si Židé dělají srandu i z knihy Jozue, nevím, zatím jsem o tom nic nečetl. Ví-li to kdo, byl bych rád, kdyby mně dal vědět.)
-Z Egypta jich prý vyšlo 600 tisíc, což je naprosto nepravděpodobné.
-Mojžíš koktá a nikdy ze sebe nedovede před faraónem vypravit delší větu než: „Propusť můj lid“ („Nech odejít můj lid“).
-Bůh dává Desatero a mnozí ho nechtějí přijmout. Tu Bůh ulomí kus hory a podrží nad zástupem. Před takovou hrozbou zachmuří lidé čela a řeknou: „Dobře, přijímáme, respektujeme Tvou vůli.“
-Mezi dětmi Izraele byl muž, který ukázal očima na Mojžíše řka: „Pohleďte na ten zátylek, pohleďte na to břicho a nohy, to, čím se živí, vzal Židům, co pije, vzal Židům, všechno co má, patří Židům.“
-Každý manžel ho podezíral, že udržuje zakázané styky s jeho manželkou.
-Mojžíšovi synovci pronikli opilí do svatyně.
-Někteří Mojžíše považovali za blázna, a proto musel po čtyřiceti letech vlády každý večer říkat, kde jsou a kolik dnů uplynulo od Sinaje.
-Když komentoval Zákon, přerušovali jej slovy: „Cože, ty nám chceš něco vykládat, ty koktavče.“
-Když vyšel ze stanu dříve než obvykle, ptali se, proč tak brzy? Když vyšel později, říkali, proč tak pozdě? Když vyšel ze stanu, aniž ho někdo spatřil, říkali, proč se schovává?
-Tři dny po přechodu Rudého moře se ptali, co budeme pít? O měsíc později s nostalgií vzpomínají na Egypt. Mojžíš vyprosí manu, a oni nejsou spokojeni. Mojžíš si posteskl: „Ó Hospodine, ještě jeden incident a ukamenují mne.“
-Mojžíš si přál vidět Boha. Bůh svolil, ovšem Mojžíš viděl jen Boží záda, jak Bůh kolem něho procházel. Mojžíšova tvář vyzařovala odlesk Boží slávy, proto si musel před lidem zahalovat tvář, lidé by jeho pohled nesnesli. Z čela mu vycházely paprsky – proto rohy u Michelangelovy sochy Mojžíše. Nebo „zářící kůže obličeje“.
-Když Bůh rozhodl, že dá Izraeli Zákon, andělé se postavili proti, ale Mojžíš se na ně osopil: „Kdo ho teda bude dodržovat? Vy? Pouze lidé mohou naplnit Zákon a žít podle něj.“
-Zlaté tele? To je tvoje chyba Hospodine. Tak dlouho musel žít Izrael mezi modloslužebníky, až se nakazil. Buď jim vše odpustíš, nebo vymaž moje jméno ze své knihy.
-Hospodin říká: „Tvůj lid zhřešil.“ Mojžíš odpovídá: „Jestliže lid dodržuje Zákon, je to Tvůj lid. Jakmile ale zhřeší, hned má být můj?“ Pane světa, nezlob se, je to zbytečné. I kdybys zničil nebe a zemi, tvůj lid přežije, protože jsi to slíbil, proč by ses tedy zbytečně rozčiloval?
-Byl to Árón, kdo uhodil Nil svou holí. Mojžíš nechtěl působit utrpení řece, která mu zachránila život.
-Mojžíš nechtěl zemřít. Odděl se v pytlovinu, posypal se popelem, složil tisíc pět set veršů a narýsoval kolem sebe kruh, řka: „Nehnu se odtud, dokud příkaz smrti nebude odvolán.“ Jeho slova otřásla světem až do základů. Bůh mu řekl: „Trváš na tom, abys patřil do světa živých, budiž, ale Izrael zahyne, buď jeden nebo druhý, ty, nebo Izrael.“ Tehdy Mojžíš zvolal: „Ať zemře Mojžíš.“ O jeho mrtvé tělo zápasil archanděl Michael s ďáblem. Tělo je odneseno anděly do nebe.
-Mojžíšova hůl pocházela z Ráje. Adam ji dostal od Stvořitele jako dar, aby ho utěšila v jeho zármutku. Hůl měla zázračnou moc, mimo jiné taky zmírňovala únavu. Noe s ní vyměřoval koráb, měl ji i Abrahám. Jetro ji zasadil, hůl zapustila kořeny, ale nerostla a nikdo neměl síly ji vytáhnout, až Mojžíšovi se to podařilo. Od Mojžíše ji vzal Bůh zpět do nebes.
-Bůh nabídl Tóru národům a národy se ptaly: „Co je v Tóře?“ Bůh odpovídá: „Nesmí se zabíjet.“
Národy odpovídají: „To my nechceme, co bychom si počali, kdybychom nesměli dobývat cizí země? A co je v ní ještě?“
Bůh: „Lidé nesmějí krást.“
Národy: „Kdo to kdy slyšel, aby člověk jen poctivě pracoval?“ divily se národy. „Nechceme Tóru! Co ještě přikazuje Tóra?“
Bůh: „Lidé nesmějí lhát.“
Národy: „Cože? Kdo mluví pravdu, má spoustu nesnází. Lepší je lhát a podvádět.“ Národy Tóru nepřijaly.
-Jak Mojžíš dostával Tóru: Mojžíš šel na horu Sinaj. Šel a šel a viděl před sebou neustále zářící Tóru a ani si nevšiml, že už nejde po zemi, ale kráčí pořád vzhůru, až se ocitl před nebeskou bránou, kterou strážili andělé. Bylo jich 12 tisíc a vedl je anděl jménem Kemuel. Z mečů jim šlehal oheň a řekli Mojžíšovi: „Vrať se na zem, pozemšťane.“ Bůh ale andělům přikázal, ať ho pustí dál. Přišel ke druhé bráně nebeské, kterou střežil anděl Hadarniel, který byl o šest tisíc stop vyšší než Mojžíš. Napnul luk a chtěl Mojžíše sestřelit. Bůh zase přikázal, ať ho pustí dál. Při třetí nebeské bráně stál anděl Sandalfon, který převyšoval všechny ostatní anděly a jeho dech rozháněl hvězdy na nebi jako bubliny. „Pusť ho,“ rozkázal Bůh. Mojžíš přišel k Ohnivé řece, přes kterou vedla pouze jediná lávka a ta byla tenčí než vlas, tenčí než paprsek světla. Mojžíš ji šťastně přešel. U Božího Trůnu Zářícího dostal Tóru. Andělé začali vyčítat Bohu, proč mu ji dává, proč ji nenechá v nebi? Bůh řekl Mojžíšovi: „Obhaj se sám.“ A Mojžíš říká andělům: „Nechci Tóru jen pro sebe. Všechny národy Tóru odmítly, jenom Židé ne. K čemu vám bude Tóra v nebi? Vždyť jste pořád v blízkosti Boha, kdežto lidé jsou dál, proto ji potřebují víc! Je tam psáno: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh a nebudeš mít jiného Boha kromě mě a vy, andělé, copak vy žijete mezi pohany, kteří se klaní modlám? Dále je tam: Nepracuj v sobotu, važ si otce a matky, copak vy, andělé, pracujete v nebi? Máte otce a matky?“ Andělé uznali, že Mojžíš má pravdu a na křídlech ho snesli na horu Sinaj. Dál už šel sám a přinesl svému lidu dvě kamenné desky, na kterých bylo vytesáno Desatero. Když ale uviděl svůj lid tančit kolem zlatého telete, rozzlobil se a kamenné desky s Desaterem hodil na zem a ty se samozřejmě rozbily. Nechal se později přesvědčit a přinesl je ještě jednou.
Víme, že Mojžíš byl veliký zákonodárce. Jeho vůbec nejdůležitější nařízení, zákon, příkaz, zněl: „Zakazuje se přinášet Bohu lidské oběti. Bůh mi oznámil, že si lidské oběti nepřeje!“ Instrukce k provádění nařízení zněly asi takto: Kdo přesto přinese lidskou oběť, bude mu zabaven veškerý majetek ve prospěch budoucího chrámu a bude vyobcován ze společenství, což ovšem znamenalo stát se psancem a umřít hladem.
Zákaz lidských obětí zavedl už o půl tisíciletí dříve král Chammurabi (1792 až 1750 př.n.l.), ovšem jeho říše byla daleko víc civilizovanější, byla na daleko vyšší kulturní úrovni než zaostalé nomádské kmeny. Ještě o mnoho staletí později od Mojžíšova nařízení, stejně židovští králové běžně provozovali lidské oběti, jak se dovíme v dalších příbězích, to znamená, že ti lotři, ač znali Mojžíšův zákon, nedodržovali ho.
Že lidské oběti byly dříve běžnou praxí, dokazuje přece už příběh Abraháma a Izáka. Někteří velice učení rabíni v Talmudu tvrdí, že obětování Izáka bylo uskutečněno! A že Izákovi v době obětování bylo 35 let a tudíž mohl zanechat potomky, z kterých vznikl národ izraelský. Tito učení rabíni věděli, že v dobách před Mojžíšem neexistovalo u nomádů písmo, že vše se předávalo pouze ústní tradicí a to, co se stalo přežitkem minulosti, se během pár generací vytratilo, vypustilo z vyprávění a přidalo se zase to, co bylo vhodné. Je tedy velice obtížné najít historickou pravdu. A proto mohli rabíni tvrdit, že Izák byl skutečně obětován, a že ho žádný anděl nezachránil. Je o tom napsáno plno učených knih.
My si ale můžeme teď dovolit popsat situaci, jaká asi byla v době, kdy Mojžíš na poušti předával Židům ony zákony. Poušť byla normálním životním prostředím nomádů. Necítili se v ní nějak nesví, nějak cize, byl to pro ně přirozený způsob života. Přece u večerních ohňů si vyprávěli o Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi, o Josefovi v Egyptě, o tom, jak v Egyptě bývalo dobře, jak mívali plné hrnce masa…. A jak tak chodili světem (tedy pouští) sem a tam, tam a sem, občas viděli usedlé zemědělce, občas viděli i města s jejich přepychem a jiným životním stylem, no a byli přesvědčeni o tom, že ti jiní, ti usedlí, si žijí lépe než oni na poušti. Je to naprosto přirozené takto uvažovat. Není na světě člověka, který by si nemyslel, že jeho soused, že ten druhý, se má lépe, že si žije pohodlněji, spokojeněji a šťastněji. Takováto „závist“ (já bych to nazval nedostatečnou informovaností), je naprosto běžnou, všeobecnou lidskou vlastností. Teprve až dosáhneme stejné úrovně souseda, toho druhého, až napodobíme životní styl toho, komu jsme záviděli štěstí, zjistíme, že jsme záviděli zbytečně a že tak, jak bývalo dříve, bývalo lépe, no ale to už je pozdě.
Taktéž Židé na poušti měli tuto lidskou vlastnost a vyčítali Mojžíšovi: Proč my nemáme města? Proč nemáme kamenné domy? Proč žijeme ve stanech? Proč pořád chodíme z místa na místo? Proč nemáme chrámy? Proč máme jenom v jednom stanu dřevěnou truhličku s písemnou smlouvou s Bohem? Proč našemu Bohu nepostavíme taky veliký kamenný chrám jak jiné národy? Proč nemáme krále, jak mají jiní? A těch proč byla taková spousta, že to Mojžíšovi bylo až nepříjemné, pořád a pořád dokola vysvětlovat, co a jak to je. Určitě nejvíc ho muselo popuzovat, když mu navrhovali, aby se udělalo alespoň Zlaté tele, však zlata máme dost, udělejme to, aspoň napodobíme obyvatele žijící za hradbami měst, a to Zlaté tele přece může být i z více kil zlata, než mají sochy v opevněných městech, my si to přece můžeme dovolit.
Mojžíš jako vůdce a vojevůdce se samozřejmě nebavil s každým obyčejným člověkem, stejně jako dnes presidenti. Představme si Mojžíše ve vojenské radě. Tam mu vznešeným jazykem řekli totéž, co chtěl lid. Mojžíš asi reagoval takto: „Zlaté tele? Telata! To nikdy nedovolím! Udělám to jinak. Dám lidu naději. Počkejte měsíc, dva, a řeknu vám, co zamýšlím, uvidíte, jak bude lid spokojen. Dám mu totiž naději a zároveň podpořím jeho nadšení, které poslední dobou po neúspěšných výpadech do země zaslíbené nějak moc upadá. Lid dokonce propadá chvílemi beznaději a marnosti, to se musí změnit!“
Mojžíše, jak víme, vychovala faraónova dcera. Vyrůstal tedy v královském paláci a viděl a znal přepychové stavby egyptských chrámů, jejich bohatou výzdobu a vůbec život na královském dvoře znal velice dobře. Teď byl na poušti, a určitě byl spokojenější než v královském paláci, což ostatním bylo naprosto nepochopitelné. A já mám takový dojem, že samotný Mojžíš osobně ani nějak moc po té zemi zaslíbené netoužil, vždyť věděl, co obnáší takový život, a byl si jistý, že život nomádů je kvalitnější, tedy hodnotnější, než život v královském paláci. Mojžíš po jednání ve vojenské radě svolal do svého stanu všechny, kteří uměli psát, ono jich moc nebylo. Sedl si do pohodlné lenošky, před sebe si nechal samotným Jozuem, velitelem palácové stráže (spíše stanové stráže), postavit džbán dobrého vína a začal diktovat, jak má vypadat chrám, kde bude ona Smlouva s Bohem, už ne v dřevěné bedně a ve stanu, ale bude ve zlaté schráně v obrovském chrámu. A nadiktoval, jak velké rozměry bude mít budoucí chrám. Musíme mu přiznat veliké umělecké nadání, byl totiž příliš velkorysý, holt viděl egyptské chrámy, viděl jejich výzdobu a zařízení, nadiktoval velikost nádvoří, diktoval, co budou dělat kněží, dokonce nadiktoval, jaké budou daně, aby byl chrám provozuschopný. Prostě ten svůj sen, tu svoji představu, zhmotnil do detailů v písemné podobě, kterou by mu záviděl každý dnešní architekt. Žádné kresby, žádné plány, pouze slova, a jak geniální slova! A podle těchto slov byl skutečně později chrám postaven. Myslím, že všichni architekti se musí před Mojžíšem sklonit, poklonit se mu za ten výkon.
Nejenže slovy dal stavitelům směrnice, jak postavit chrám, ale on dokonce přesně popsal jeho funkci, to jest, dal pravidla dennodenní činnosti rozvrženou málem na minuty! Bylo to velkolepé. Když to předčítal (ve stručnějším podání) před shromážděným lidem, všichni byli ohromeni. Tohle že bude naše? Toto my dokážeme? Tleskali a řvali nadšením. To je ono, to je ono, budeme lepší než všechny národy, které známe. Jsme prostě super jedničky. A Zlaté tele? Ale, to je slabota, Mojžíš je frajer, ať žije Mojžíš! Hurá! Hurá! Sláva Mojžíšovi! Lidu ovšem jaksi ušlo, že nejdříve musí tu zemi zaslíbenou dobýt, aby chrám mohli postavit. Anebo možná jim to v tom opojném nadšení připadalo jako cosi podružné, lehké a samozřejmé. Nadšení lidu neznalo mezí. Taková krásná budoucnost je očekává!
Mojžíš byl samozřejmě velice schopný politik a taktik, a řekl si, že právě teď je ta nejvhodnější chvíle dát lidu zákony. Národ bez zákonů není žádným řádným společenstvím, je to pouze banda individuí, která si dělají, co chtějí. Teprve zákony, jimž se všichni podřídí, mohou učinit a udělat z nomádů národ jak se patří a sluší. Tento úkol, to bylo to nejobtížnější. Mojžíš po vzoru Chammurabiho (anebo už to znal z Egypta?) povolal kameníky, nebo si je vlastně najal z nejbližšího městečka, protože u nomádů by kameníka těžko našel. A aby ty zákony byly lidem přijaty, bylo nutné dodat tomu jakési vznešenosti a důstojnosti. Kdyby totiž Mojžíš řekl (třebas i ve vojenské radě) toto: „Dívejme se na svět z hlediska rozumu, všechny okolní národy se řídí zákony, pouze my ne, a já jsem navrhl tyto zákony, přijměme je za své.“ Tak to by se mu všichni vysmáli a poslali by ho někam. Jaképak zákony u nomádů, vždyť to by bylo omezování naší nomádské svobody, Mojžíši, co tě to proboha napadlo za blbost? Mojžíš velice dobře věděl, že takto postupovat nemůže, byl to holt inteligent. Řekl, že půjde na horu Sinaj (jiné prameny uvádějí horu Oréb, ostatně ani jedna z nich není dodnes identifikovaná), že tam bude čtyřicet dnů a čtyřicet nocí a pokusí se navázat kontakt s Bohem. Potom, jak po těch čtyřiceti dnech přijde, sdělí lidu, co si Bůh přeje. A aby ta komunikace s Bohem nebyla nikým a ničím rušena, zakázal, aby ho někdo na tu horu mohl doprovázet a pozorovat, protože on, Mojžíš, chce přece mluvit s Bohem sám. Aby to byla tutovka, pověřil svého bodyguarda Jozua, aby zařídil vše potřebné. Kameníci byli už u nějaké jeskyně připraveni a čekali pouze na pokyny, co a jak mají dělat. Čtyřicet dnů měli na to, aby perfektně vytesali do dvou kamenných desek Dekalog. (I zde jasně vidíme vliv Chammurabiho či Egypta, tam své zákony dali také vytesat do kamene.)
Určitě ve slavnostním průvodu sestupoval Mojžíš z hory. Nosiči nesli obrovské kamenné desky, které zamýšlel Mojžíš umístit na nějakém posvátném místě. Byl tam zpěv, hudba, bubínky, troubení na šófary, tanečnice, hesla jako: „Naše je zaslíbená země“ – asi ne psaná, ale pouze vykřikovaná – no, byl to slavnostní průvod, který měl získat a přesvědčit lid, že Mojžíš je to úplně nejlepší. Co si budeme vyprávět, známe to i dnes. Jenomže Mojžíšovu slavnostnímu průvodu nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Židé byli totiž plně zaujati tancem a sexuálními orgiemi kolem Zlatého telete. Mojžíšův brácha Árón byl v čele tanečníků a jeho starší sestra Miriam zase vedla tanečnice. No, všichni byli opilí, nadopovaní, nadšení, byli prostě v transu. Miriam občas vykřikovala, jak je její mladší bratříček Mojžíš blbej a jak ona ho v mládí chovala, jak mu měnívala plínky a jak se potom nemohl naučit ani násobilku, ani dokonce tak lehounkou věc, jako hrát na flétničku nezvládl, prostě já, Miriam, nechápu, jak můžete mít, můj národe, takového budižkničemu za vůdce. Vy, Židé, jste přece jenom pitomci, takového vola mít za představitele našeho národa? Vždyť je to hanba. Copak nemáme jiné chytré lidi? Třeba takový Jozue? Tady se asi přeřekla, no ale nedivme se, po tolika skleničkách vína, samozřejmě vynikajícího. Miriam, Mojžíšova starší sestra, skutečně popuzovala proti autoritě mladšího Mojžíše. Nebylo to od ní pěkné, však taky byla postižena malomocenstvím za tuto nepřejícnost, ale na přímluvu mladšího bráchy Mojžíše, jí to Pán Bůh odpustil a malomocenství ji zbavil.
Nechme Miriam a Jozua zatím v klidu, vždyť nám jde přece o Mojžíše, no ne? Tedy znovu ho vidíme sestupujícího z hory ve slavnostním průvodu. Je přesvědčený, že bude mít úspěch. Neví, že mezitím se objevilo Zlaté tele. Když zjistil, oč jde, vzdal to. Řekl si, že to nemá smyslu. Vzal kladivo a kamenné desky rozbil, prý na malé kousky, tak byl rozčilený. Zalezl do stanu a říkal si: To je konec, kašlu na to, je to zbytečné, dělejte si co chcete, já s tímto národem už nechci mít nic společného, s tímto národem se nedá nic dělat, je to nejblbější národ světa. Jenom čtyřicet dnů jsem byl pryč a ukázalo se, že mne vlastně nechtějí, že se beze mne obejdou, je to naprosto nevděčný národ, a podobně.
Židé ovšem časem vystřízlivěli a uvědomili si: no jo, bylo to pěkné, to uctívání Zlatého telete, ale co dál? A s prosíkem přišli za Mojžíšem, protože nikdo jiný neměl takové charisma. Mojžíš dlouho trucoval a nechtěl o dalším vůdcovství ani slyšet. Nakonec přece jen přijal, ale s podmínkou, že budou bez jakýchkoliv připomínek přijaty jeho zákony. Byly to zákony běžné v sousedních civilizovaných a kulturních krajinách, tady zase nemůžeme Mojžíšovi přisuzovat nějaké novátorství, to ne. To byla už běžná a všední praxe i těch obyvatel zemí, jež byly pro Židy tou zemí zaslíbenou, kterou ovšem teprve měli dobýt.
A teď už to šlo ráz na ráz, docela rychle. Zákony sice byly přijaty, ale s nechutí a s málo skrývaným odporem. Tyto nálady ještě navíc podporovala Mojžíšova sestra Miriam. A jak všichni známe z vlastní zkušenosti, stane-li se jedna nepříjemná záležitost, zanedlouho následuje další. A skutečně, Mojžíšovi synovci se opili, vtrhli do stanu, kde byla uložena v truhle Smlouva s Bohem, truhlu asi povalili na zem, svitek vytáhli a opileckými hlasy předčítali text a opilecky se řehtali a vykřikovali: Kde je podpis Boha? Co je to za nesmyslná smlouva? Stejně si to vymysleli ty vyžírky kněží, jenom oblbují lid, no jenom si poslechněte ty blbinky, co jsou tu psány, cha chá, vymočili se ve stanu, případně to poblili, no, co asi prováděli opilí mladíci, to si každý z nás může domyslet sám dle své fantazie. V Bibli se píše, že „hrubě znesvětili stan se schránou úmluvy“. Mojžíš se vzchopil k poslednímu činu svého života – ututlal tuhle skandální scénu. A musíme ho obdivovat, že to dokázal. Přece ale jen se mu to nezdařilo úplně dokonale, protože onu zmínku o tom, že jeho synovci hrubě znesvětili posvátné místo, si můžeme přečíst ještě i dnes v Knize knih.
Teď si ale taky můžeme představit jednání vojenské rady a pravděpodobný Mojžíšův konec. Při tom jednání bych nechtěl být na jeho místě. Mimo radu měl Mojžíš s určitostí perfektní ochranku, oddané pretoriány, ale na jednání rady ochranka přístup nemá. Co všechno mu mohli vyčítat? Třeba tohle: „Ty jsi vůdce, a podívej, co dělají tvoji příbuzní!“ To ovšem mohl okecat, že jsou to nedospělá mláďata a že je přísně potrestá a pod.
Daleko horší obvinění následovala posléze: Nač jsi nás vyváděl z Egypta? Už čtyřicet let bloudíme pouští, v Egyptě bylo lépe! Kde je ta země zaslíbená? A teď mu citovali ze smlouvy, kterou uzavřel Mojžíš s Bohem: „Dám vám každé místo, na které šlápne vaše noha. Vaším územím bude všechno od této stepi včetně Libanonu až k veliké řece Eufratu, celá země Chetejců a země až k Velikému moři, kde zapadá slunce.“ (To jest až ke Středozemnímu moři!) Zatím nás vedeš od porážky k porážce. Máme jenom poušť, zemi nikoho, tu zemi plnou písku nikdo ani nechce, a nám má stačit? Jsi mizerný diplomat! Kdykoliv jsme chtěli pouze projít územím nějakého království po jeho silnici, a za přechod jsme byli ochotni zaplatit, i za vodu, kterou vypijeme, jsme byli ochotni zaplatit, tak žádný král nám ani neodpověděl, ale vytáhl proti nám vojenskou silou a zahnal nás daleko do pouště. Copak i nadále chceš vládnout? Vždyť na co sáhneš, to zkazíš. Podej demisi. Copak si myslíš, že pouze ty jsi jediný schopný? A určitě mu řekli mnohem a mnohem víc.
A když se Mojžíš začal obhajovat, došlo k hádce, no a Mojžíš byl zavražděn. (Citát: „Zemřel v době, kdy mu ještě zrak nepohasl a svěžest ho neopustila.“ To jest, atentát byl spáchán, když byl Mojžíš ještě v plné síle. Nebyl to žádný stařec!) Tady se Mojžíšův příběh stává detektivkou, ovšem podobných případů známe v historii více, takové zauzliny se dokonce dosti často opakují. Po atentátu se vojenská rada nedohodla na nástupci. Akorát se domluvili, že do doby, než zvolí nového vojevůdce, se lidu neřekne pravda o tom, že Mojžíš už není mezi živými. Mojžíš tedy nadále „předstupoval“ před shromážděný lid, ale s tváří zahalenou rouškou. Jako důvod se uvedlo, že po setkání s Bohem zůstal odlesk Boží záře na jeho obličeji, a tudíž ten, kdo by onu zářící tvář spatřil, okamžitě by zemřel.
Toto spiknutí proti Mojžíšovi vedl Kórach s 250 velmoži. Ale stejně jako o mnoho staletí později při zavraždění Gaia Julia Césara, spiklenci a vzbouřenci zaplatili svůj čin vlastními životy. Kórachovci byli povražděni: „Pohltila je země.“ Absolutní moc na sebe strhl Jozue co by „nadšený“ mstitel Mojžíše. Při vyřizování účtů zahynulo, mimo oněch 250 velmožů Kórachovců, ještě 14.700 lidí (slovy: čtrnáct tisíc sedm set lidí!). To musela být ale pěkně krvavá bratrovražedná řež, taková jatka! Po smrti Kórachovců bylo z jejich zlata vytepáno obložení k oltáři.
A o tom, jak si vedl dál Jozue, budu vyprávět příště, ale už teď můžu prozradit, že zemi zaslíbenou dobyl, však taky začal čistkou mezi svým lidem!
V Dt (34,6) je psáno: „Mojžíš zemřel a je pochován v Gaj“ (= údolí), nikdo nezná jeho hrob a není ani psáno, kdo ho pohřbíval. Dokonce ani Jozue to nebyl. No a zde můžeme příběh úplně obrátit: co když atentátníkem byl Jozue?
Jozue
„V těch dnech neměli v Izraeli krále.
Každý dělal, co uznal za vhodné.“
Nejvhodnějším úvodem k povídání o Jozuovi bude citát ze Smlouvy s Bohem, kterou uzavřel Mojžíš: „Dal jsem vám každé místo, na které šlápne vaše noha. Vašim územím bude všechno od této stepi včetně Libanonu až k veliké řece, řece Eufratu, celá země Chetejců a země až k Velikému moři, kde zapadá slunce.“ (Veliké moře = Středozemní moře.)
Jozue se stal svrchovaným, naprosto neomezeným vládcem a vojevůdcem Izraele. Po takové řeži, jak jsme o ní četli v minulém povídání, si nechal odpřísáhnout od celého národa, že jeho, Jozua, budou všichni na slovo poslouchat, a že ten, kdo neuposlechne, propadne smrti. Prostě Jozue zavedl „stanné právo“ či „výjimečný vojenský stav“, úplně stejně jako Pinochet v Chile a Jaruselski v Polsku, jenomže Jozuovo vyhlášení stanného práva se odehrálo ve 12. století před naším letopočtem, to jest před více než třemi tisíci lety. V Talmudu je tato situace vyjádřena velice poeticky: „Bůh ulomil kus hory a podržel ji nad shromážděným lidem. A v takovém případě se nenašel nikdo, kdo by nesouhlasil.“
Minule jsem prozradil, že Jozue dobyl zemi zaslíbenou, že uskutečnil slib Boha daný Mojžíšovi. I když to nezvládl zcela úplně, jak se za chvíli dovíme, to, co dobyl, bohatě stačilo na to, aby stát Izrael mohl existovat do dnešních dnů. Izraelci žili od odchodu z Egypta (prý odešli v letech 1225 až 1215 př. n. l.) na poušti dlouhá léta. Byli to nomádi bez stálého bydliště. Žít pospolu v nějaká vzájemné blízkosti dost dobře nešlo kvůli pastvinám. Určitě se setkávali párkrát do roka na nějakých slavnostech náboženského rázu, ale silně pochybuji, že by se mohli sejít všichni najednou. Kdo by hlídal stáda? Ta přece nemohla zůstat bez dohledu. Měli celkem 42 míst setkávání, takových stanic či stanovišť, asi v místech, kde byly studny či oázy. To se ale asi stejně sešli pouze představitelé jednotlivých kmenů, kterých bylo dvanáct a „kuli“ plány do budoucna. Vyprávěli si o neprostupných hranicích země zaslíbené, vždyť za tu dobu putování znali hranice velice dobře a chodili vedle nich jak psi kolem horké kaše. Na severu proniknout do Palestiny bylo naprosto nemožné a vojensky beznadějné, neboť tam už po staletí existovaly pevné a silné státní útvary jako Fénicie, Libanon, Sýrie a kdovíjak se tehdy ony státy nazývaly. A byla tam města jako Sidón, Byblos, Týros, Kádes. Šance zde byly skutečně nulové. Proniknout do Palestiny v těchto místech se pokusil už Mojžíš, ale u Kádesu byl odražen, poražen a zahnán do pouště. Na jihu byli Filištínští, Edóm, Moáb a další. Ze západu bylo Středozemní moře a nomádi nikdy nebyli mořeplavci, uvidíme, že jim i přechod řeky dělal nesmírné problémy, kdepak tedy nějaký útok z moře! Zbývalo jediné místo k proniknutí do Palestiny, a to z východu, ze Syrské (Arabské) pouště. A jediné vhodné místo byl průsmyk kolem Jericha. Všude jinde byly neproniknutelné vysoké hory dosahující málem tří tisíc metrů. Arabská poušť byla v podstatě územím nikoho, nikdo si nečinil nárok na ty spousty písku bez vody. Byla to sice velmi rozsáhlá území, ale k ničemu, ani pořádná pastva tam nebyla. Na toto území si nomádi mohli činit nároky, v tom jim nikdo nezabraňoval. Taktéž nikoho příliš nevzrušovalo, že obsadili i nějaké ty oázy, nějaká ta nepatrná pouštní a polopouštní knížectví, to skutečně nikoho nezajímalo ani za mák. Po této poušti se potulovala se svými stády spousta nomádů, kteří se navzájem docela dobře znali. Vyprávěli si u nočních ohňů o svých předcích, znali zpaměti velice dobře jejich dlouhatánské rodokmeny. A samozřejmě, že jejich příběhy všelijak zkrášlovali. Všichni se ale shodli na tom, že mají za praotce Abraháma, který vyšel přece od města Ur (i když to jistě nebyl onen sumerský, marná židovská touha), prošel touto pouští, zde otisk podrážky jeho nožky, a došel až do Egypta. Podíváme-li se na mapu, vidíme území větší než celá západní Evropa! Pro nomády to ovšem zase nějak obzvlášť obrovské prostory nebyly, pro ně nějakých sto kilometrů nebyla žádná vzdálenost. Všichni nomádi si navzájem byli bratry a to nejenom z ekonomických důvodů, nemohli si přece navzájem vypásávat pastviny a nedovolovat přístup k vodě, ale i z příčin pokrevních svazků, navíc přece všichni měli za praotce Abraháma, pouze měli jiné pramatky. Nejzákladnější dělení bylo toto:
l. Praotec Abrahám, pramáti Hagar a jejich syn Izmael. To jsou Arabové, kteří se povětšině k Jozuovu dobývání Palestiny nepřidali a žili nadále v poušti. Čas, kdy vytvoří obrovskou říši, jim nastal až o tisíc pět set let později, kdy už zase stát založený Jozuem neexistoval.
2. Praotec Abraham, pramáti Sára a jejich syn Izák. To jsou ti, kteří dobyli Palestinu, zemi zaslíbenou. Nazývají se Židy, Hebrejci, Izraelity a cítí se „lidem zvláštním, mimo (nade) všechny ostatní lidi“. Jsou také: „národem, který si vyvolil Bůh“, jak mají psáno ve svých knihách. Možná je to také důsledkem hrdosti nad dobytím Palestiny a nad založením slavné říše. Bylo jich celkem dvanáct kmenů: Jejich praotcem je Jákob, který měl s Leou šest synů: Rúben, Simeon, Lévi, Juda, Isachar a Zabulon. Se Zilpou, otrokyní Lei, měl dva syny: Gád a Ašer. S Ráchel měl dva syny: Josef a Benjamín. A s Bilhou, otrokyní Ráchel, měl dva syny: Dan a Naftalí. Dohromady 12 synů, to jest dvanáct kmenů Izraele.
Ale protože i Tři mušketýři jsou čtyři, tak i izraelských kmenů je sice dvanáct, ale ve skutečnosti je jich čtrnáct. Musíme ještě přidat dva syny Josefa, kterým Jákob, když přesídlil do Egypta, dal požehnání. Je to kmen Efraim a Manases, které se časem staly nejmocnějšími kmeny.
3. Praotec Abrahám, třetí žena Ketúra (Cetúra), pramáti šestnácti kmenů, o kterých se mnoho nemluví. Část se asi přidala k Jozuovi, část k Arabům, část se někde usadila, prý až u pramenů Eufratu.
Tihle všichni nomádi byli navíc spřízněni pokrevními svazky. Zajímavý (pro nás dnes) byl zvyk nabídnout hostu mateřské mléko, čímž bylo zpečetěno příbuzenství jiného druhu než pokrevní. Toto „pomléčné“ příbuzenství bylo ovšem na stejné úrovni či důležitosti jako pokrevní, ne-li víc. Nabídnout hostu prs manželky nám připadá jaksi podivné, ale fungovalo to. Škoda jen, že zprávy o tomto zvyku jsou příliš kusé. I přes tyto vztahy nebylo nějak jednoduché nomádské kmeny sjednotit. Na jakém principu? „Každý si dělal, co uznal za vhodné.“ Ani Mojžíšovi se to nepodařilo na náboženském základě. Dokonce ani Jozue nebyl nějak příliš úspěšný, ale přece jen dokázal stmelit kmeny lépe než Mojžíš. Ovšem nesmíme zapomínat za jakou cenu! Ono patnáct tisíc mrtvých bratrů byla cena dosti vysoká.
Znovu, a už po třetí, a doufám, že naposledy, se musím vrátit k Mojžíšovi. V podstatě to byl velice neúspěšný člověk, skoro nic se mu z jeho plánů a předsevzetí nepodařilo uskutečnit. Lid jeho rozkazy a nařízení neplnil: „neuposlechl jeho hlasu“. Byl to sice muž železné energie, upřímné horlivosti, prý až popudlivosti. Prorok Ozeáš píše o Mojžíšovi tato slova:
„Izrael skřípěl:
Ten prorok je blázen,
šílený je ten muž ducha.“
Další starozákonní proroci mluví (píší) o něm jenom výjimečně, neuctívají ho jako hrdinu, ani jako zakladatele náboženství, byl pro ně vcelku nezajímavou postavou, vždyť nic nedokázal. Byl to smolař. Myslel to sice dobře, ale i tak stejně byl zavražděn. Proti němu byli Choré (kněží Kórachovci), dále knížata Nadáb a Abin, synové bratra Áróna, nemluvě o jeho sestře Miriam. Píše se o 250 knížatech, připočteme-li k nim jejich čeleď, vyjde nám skutečně velmi vysoké číslo.
Popišme proto právě teď druhou verzi zavraždění Mojžíše.
Co když to bylo takto? Osobní stráže, ti tzv. pretoriáni, vraždili ty, které měli ochraňovat vcelku běžně. V historii najdeme plno takových případů (dokonce i v čínských dějinách). Jozue znal svého pána do nejmenších podrobností. Věděl, kdy spí, kdy souloží, kdy pije víno, kdy chodí na záchod. Dokonce musel znát velice dobře myšlenky a myšlenkové pochody svého pána. Při víně možná naslouchával „zpovědím“ ovíněného Mojžíše. A mohl slyšet o tom, jak Mojžíš vedl svůj lid z Egypta přímo do země zaslíbené a jak u Kadeše dostali pořádný výprask, a že to bylo proto, že lid nevěří v Boha a nedodržuje obřady, kdyby lid věřil, určitě bychom vyhráli a vešli do země zaslíbené. Jozue viděl situaci realisticky: Bůh, nebůh (probůh Nebůh?), válka se vede železem, nikoliv vírou v Boha. Prohráli jsme ne proto, že nevěříme, ale proto, že vojensky nestačíme, myslel si potichu Jozue. Mohl slyšet například i toto: Kórachovci (tedy kněží), jsou úplně tím nejdůležitějším, oni uvedou lid do země nám zaslíbené, oni budou provádět náboženské obřady a země nám úplně zdarma, bez boje, spadne do klína. Bůh to zařídí, jenom musíme mít víru, nezabiješ, nepokradeš, to je naše přikázání. Vojenské řešení je ostatně absolutně nemožné, to všichni víme, můžeme spoléhat pouze na Boha a na Kórachovce.
Jozue si s určitostí myslel to stejné, co napsal později Ozeáš: „Je to blázen, je sice velice chytrý a vzdělaný v egyptských vědách, ale přece jen je šílený.“ Občas za Jozuem přišli Miriam, Árón a další a říkali, že takhle to dál nejde, lid je nespokojen, něco musíme udělat, ale co? Jozue se tvářil naprosto nestranně. „Já jsem placený za ochranu, já za nic nemůžu, já o ničem nerozhoduji, já nic, já muzikant, já ostatně politice vůbec nerozumím, já se do toho ani taky nepletu.“ Jozuovi také jaksi ani na mysl nepřišlo, že je něco „transcendentního“, něco vznešeného, něco důležitějšího než je dobytí země zaslíbené, že smysl lidského života…, prostě, Mojžíšovy problémy mu byly naprosto vzdálené, byly mu šumafuk. Akorát věděl: „Nebudeme-li vojensky silnější, nikdy do Palestiny nevstoupíme. Bůh sice může všechno, ale dobýt zemi musíme my sami a vojenskou silou, jaképak další jiné úvahy? Žvanění o Bohu nechejme Kórachovcům, těm ostatně tato situace naprosto vyhovuje, když máme za vůdce náboženského snílka, vládnou sami a dělají si co chtějí.“
Když už byla situace docela neúnosná, viz např. zneuctění stanu se Smlouvou, kdy už byli proti Mojžíšovi snad všichni, mimo Kórachovců, rozhodl se Jozue k činu. Kdyby zavraždil Mojžíše a hrdě se k tomu přiznal, byl by ztracen, Kórachovci přece jen měli pořád veliký vliv. Jozue uvažoval: „Je nutné zabít Mojžíše, ale tak šikovně, aby žil i nadále.“ Zdá se nám to být neřešitelná situace. Ale myslím si, že tady „bdí“ židovství jako takové. Jak asi mohl Jozue postupovat? Nejdříve namluvil Kórachovcům, že Mojžíš mluví s Bohem, což oni věděli, ale že i odlesk Boží záře mu zůstal na obličeji a tudíž nikdo nesmí na tu zářící tvář pohlédnout, protože by okamžitě propadl smrti. Když proto bude Mojžíš předstupovat před lid, bude mít tvář zahalenu rouškou. Kněží ochotně na tuto hru přistoupili a vítali Mojžíše s rouškou přes obličej obřadně a slavnostně. Byla to však jejich osudová chyba. Jozue také přesvědčil Mojžíše o vhodnosti tohoto divadla. Bude posílena víra lidu. A taky asi řekl: „Podívej, seš už docela starý, nohy ti pořádně neslouží, bolí tě v kříži, seď tady pěkně doma ve stanu, tady máš víno a pěkná děvčata a na tom formálním a nedůležitém shromáždění tě zastoupí tady tento otrok, dokáže tě pěkně napodobit i hlasem.“ Nevidím důvodu, proč by Mojžíš tohle odmítl, když se jednalo o nějaké podružné, naprosto bezvýznamné záležitosti. Tedy jednou?, dvakrát?, třikrát?, vícekrát? do roka se ukazoval se zahalenou tváří, někdy to býval skutečně on sám, jindy za sebe poslal dvojníka. Je docela možné, že o dvojníkovi věděli i Kórachovci, ale říkali si: Je to rozumné, nač obtěžovat starého pána, bez něho zařídíme, co je potřebné lépe než s ním. Stejně už zapomíná, furt hořící keře a takové ptákoviny, ještě něco přidá k Desateru…
Jozue zatím zavraždil Mojžíše. Kněží nadále prováděli nesmyslné obřady, nadále k nim chodil „Mojžíš se zahalenou tváří.“ Jedině takto lze vysvětlit, proč není znám Mojžíšův hrob a ani jména těch, kteří ho pohřbívali. Jozue byl zasvěcen do všech vojenských a politických plánů a operací. Věděl plno věcí, o kterých jiné i docela vysoce postavené osobnosti neměly ani tuchu. Věděl oč kráčí. Nechal si potvrdit od kněží a Pseudomojžíše své nástupnictví v případě Mojžíšovy smrti. To už měl docela slušně vycvičenou menší armádu. Nebylo to nijak nápadné, protože ochranka, to je samozřejmé, ta musí být řádně vycvičená. Teď si představme situaci, kdy kněží opěvují Mojžíšovy zásluhy a provádějí všelijaké obřady. A tu přijde Jozue, strhne roušku z obličeje nepravého Mojžíše. Všichni jsou v šoku. Stržení roušky je zároveň signál k vraždění. Seznamy budoucích mrtvých byly předem připraveny, Jozuovy oddíly přesně věděly, co mají činit. Převrat se podařil, odneslo to 15 tisíc nevinných lidí (tedy spíše lidí neinformovaných), tak jako tomu bývá vždycky.
Ovšem, jakýpak převrat? Já, Jozue, jsem pouze mstitel Mojžíšův, pozabíjel jsem ty nešlechetné podvodníky. Hrůza a děs padl na všechny nomádské kmeny. 15 tisíc mrtvých! No, na naše poměry, ve kterých počítáme mrtvé na miliony, to není zas tak nějak závratné množství (je to jako počet obyvatel maloměsta, např. Jeseníku). No ale tehdy a pro nomády to bylo přímo neskutečně a neuvěřitelně mnoho. (Osobně jsem přesvědčený, že tady je počet mrtvých silně nadsazen.) Jenom si představme tu hrůzu a strach v nomádských kmenech: Naši kněží, kteří zprostředkovávají styk s Bohem, jsou mrtvi. Kdo bude teď mluvit s Bohem? Mojžíš mrtev, kněží mrtvi, Bůh nás opustil, Bůh se od nás vzdálil. (Určitě některé napadlo, že byli sprostě povražděni a že to chce pomstu, ale v této situaci, kdy ještě krev nezaschla, říci to nahlas neodvážil se nikdo.)
Jak dokázat lidu, že Bůh je nadále s námi? Takto byla postavena otázka před Jozua. A Jozue znal řešení. Mohl odpovědět pouze jediným možným způsobem a to takto: „Bůh konečně splnil to, co slíbil Mojžíšovi a nám všem, dal nám totiž zemi zaslíbenou, Bůh nás neopustil, ba naopak, teď je s námi víc než dříve.“ Jozue se mohl pochlubit, že dobyl za pomoci Boha první město země zaslíbené – Jericho. Nejdříve popíšeme onu slavnou verzi dobytí Jericha, jak je zapsána v Bibli, tedy tu verzi, kterou nechal Jozue rozhlásit široko daleko všem svým kmenům a všem příbuzným kmenům. Byl to perfektní psychologický tah.
„Přišli jsme k veliké řece Jordán, vody řeky se zázračně rozestoupily, stejně jako když naši dědové přecházeli s Mojžíšem přes Rudé moře. Suchou nohou jsme přešli koryto řeky. Z prostřed koryta řeky Jordánu jsme vzali 12 kamenů, které jsme umístili v kruhu v Gilgálu. Za každý náš kmen jeden kámen. Přišli jsme k městu Jerichu, které má hradby z kyklopských kvádrů a ty hradby stavěli obři. Po šest dnů jsme jedenkrát denně obcházeli město úplně zticha, jak nařídil Bůh. Sedmý den jsme město obešli sedmkrát. Při posledním pochodu naši kněží zatroubili a vojáci na toto znamení vyrazili válečný pokřik. Hradby se zřítily a každý z místa, kde právě stál, vešel do města. Mečem jsme vyhubili všechno, co bylo ve městě, muže i ženy, mládež i starce, též skot a brav i osly. Město jsme se vším všudy spálili. Jen zlato, stříbro a měděné a železné předměty jsme dali na poklad budoucího chrámu.“
No tohle muselo přece zapůsobit na každého. Všichni si uvědomovali, že za Mojžíše a Kórachovců se pouze nesměle občas přiblížili k hranicím země zaslíbené, ale nikdy se nedostali ani kousíček za ně. A teď máme město, které stavěli obři! Bůh je s námi teď víc než dříve. Jozue je miláček Boha. Bůh ho má raději než Mojžíše, protože mu dovolil vejít do země zaslíbené.
Ale my, co tohle čteme, buďme alespoň trošku realisty a zopakujme si, co jsme se učili ve škole v zeměpise a dějepise. Nejdříve řeka Jordán: Prameny má ve výši 520 metrů nad mořem, ústí do Mrtvého moře mínus 394 metrů pod mořem. Hladina řeky je u Jericha už pod úrovní moře. Řeka je až čtyři metry hluboká a až do září bývá rozvodněná a velice nebezpečná. Kolem je bujná tropická vegetace, roste tam třtina, žijí tam lvi a levharti. (Dnes už lvi jsou vyhubeni.) Moskyti činí krajinu neobyvatelnou. Koncem září nastávají sucha a z velké a nebezpečné řeky se stává nenápadná říčka, která se dá na 54 místech přejít. Naproti Jerichu bývaly dva přívozy.
A teď město Jericho: Od řeky Jordán je vzdáleno osm kilometrů. Bylo založeno v 5. či 4. tisíciletí před naším letopočtem, tedy v dobách neolitu a mezi archeology je všeobecně považováno za nejstarší město světa. Je to dobře zavodněná oáza v podnebí horkého pásma. Délka města byla 320 metrů, šířka 160 metrů. Vnitřní rozloha jenom dva hektary (tedy pár fotbalových hřišť). Hradby byly postaveny z kyklopských kvádrů a byly čtyři metry vysoké. Teprve na nich byla postavena ještě dva metry široká zeď. Jaká byla výška zdí se můžeme jenom dohadovat. Hradby byly dvojité, ještě byl i hliněný násep. Město bylo proslulé a pověstné svými hradbami daleko široko a v tehdejších dobách v podstatě nedobytné. Do města vedla pouze jediná brána. V základech byly nalezeny lidské kostry. Město mívalo svého krále. Jenomže!!! V době příchodu Izraelců, tedy v roce 1150 před naším letopočtem, bylo město Jericho opuštěné, vylidněné a prázdné. Obchodní cesty už vedly jinudy. Takže jaký závěr můžeme z těchto faktů učinit?
Přejít řeku Jordán, když je málem (a nebo úplně) vyschlá, není žádným problémem, stačilo si vypohlédat v kterých měsících lze říčku přebrodit. Tisícovka Jozuových vojáků se utábořila ve zříceninách Jericha, po okolí posbírali dřevo, poposedávali u ohňů a čekali na příchod ostatních. Ti přišli, viděli zřícené hradby, pobořené domy a hořící ohně. Bůh nám dal první město zaslíbené země. To slavné město, které stavěli obři, je naše! Všichni byli nadšení. Akorát jeden, jmenoval se Akán, měl asi nějaké nevhodné řeči, a aby nevnášel neklid a nepokoj mezi lid, byl nařčen, že zlato a stříbro a zlatem vyšívaný plášť, kteréžto věci ukořistil v Jerichu, si ponechal pro sebe a neodevzdal kněžím na stavbu chrámu, jak to učinili všichni ostatní. A skutečně v jeho stanu nalezli zlato, stříbro i do detailů popsaný vyšívaný plášť. Akánovi nezbývalo nic jiného, než se k tomuto činu přiznat. Byl spolu s celou rodinou ukamenován a mrtvá těla byla spálena. Kamenování se musel zúčastnit každý, aby vina za smrt padla stejnou měrou na všechny. (Pro mne je to první případ nuceného přiznání a politické vraždy.)
Dalším zajímavým činem Jozuovým bylo nařízení provést obřízku všech mužů. Od odchodu z Egypta se obřízka neprováděla. (Ono ji také prováděli a provádějí dodnes i Egypťané, nebudeme je přece napodobovat, ale teď, po tolika letech, se na to už zapomnělo a obřízka se zase mohla provést.) Znamená to, že armáda byla nejméně na deset dnů naprosto ochromena. Jozue to riskl, protože měl zaručené zprávy, že proti nim nikdo vojensky netáhne. Jozue nebyl první, který rozpoznal důležitost rozvědky, měl své residenty všelikde a platil docela dobře, ale snad jako jeden z prvních použil k této práci ženy, Bible dokonce prozrazuje jména některých rozvědčic (nevěstka jménem Rachab).
Ve vnitrozemí asi nikoho nijak nevzrušovala zpráva, že nomádi obsadili nějaké rozvaliny města Jericha. Deset dnů, dvacet, než se zhojila obřízka, na horách konečně zapršelo, řeka Jordán začala být zase řekou a vrátit se nazpět do pouště už jaksi dobře nešlo a je docela možné, že vrátit se už ani nikdo nechtěl. Ono válečná kořist je docela lákavý způsob, jak přijít k bohatství snadným způsobem. Jozuovi vojáci vytáhli na město Aj, dodnes se neví, kde to město leželo, ale určitě nebylo příliš vzdálené od Jericha. Zde mohu pouze citovat z Biblí svaté: Izraelci je pobíjeli, nikdo nevyvázl ani neunikl. Izrael povraždil úplně všechny obyvatele, všichni do jednoho padli ostřím meče. Všech mužů i žen, kteří toho dne padli, bylo 12 tisíc.
Dalším městům teprve teď došlo, že ti nomádi nejsou zase tak úplně neškodní. I spojilo se pět králů a táhli proti nim. Byli poraženi a Jozue získal dalších pět měst. Aby vojáci a lid mohl dokončit pronásledování a vyvražďování ještě než nastane večer, požádal Jozue:
„Stůj zticha, slunce, v Gibeonu
Měsíci v údolí Ajálón
a slunce stálo zticha i měsíc stál
dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli.“
Krále nechal narazit na kůly a „vybil ostřím meče vše živé, nenechal nikoho vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil“ .
Nemá smysl vypisovat všechna království, která dobyl. Co město, to království. Dnes stejně nedovedeme určit polohu většiny oněch míst. Ale pokud se podíváme na mapu dnešního Izraele, bylo to území skoro stejné. V knize Jozue se do omrzení opakuje stále totéž: Nic, co dýchalo, nezůstalo na živu. Každého člověka zabili ostřím meče, až je všechny vyhladili, nebo: Zabili každého, kdo močil proti zdi, nebo: Zabili každého, ani pacholíčka nenechali na živu, a pořád a pořád dokola totéž. Nechápu, jak takovéto věty mohou být ve svaté knize, kterou podle tradice diktoval samotný Bůh. Popisovat vraždění a být na to dokonce hrdý, to se mi jaksi nepozdává. Závěrem knihy je vyjmenováno 31 králů, kteří byli povražděni a jejich území připadlo Jozuovi.
Je samozřejmé, že obsazení země neproběhlo zase tak úplně hladce, lehce a v tak krátké době, nýbrž to trvalo několik staletí. Třeba Jeruzalém uprostřed země, který odděloval severní kmeny od jižních, dobyl až král David. A je více než jasné, že nebylo vyvražděno veškeré obyvatelstvo. Ono taky, kdo by obdělával pole? Kdo by stavěl domy? Vždyť nomádi o tom neměli ani potuchy. Sice byli vojensky úspěšní, ale bez domorodého obyvatelstva by se prostě neobešli. Nomádi by tak dovedli pást svá stáda na úrodné půdě, čímž by zemi přivedli k naprostému úpadku. Ale tak se nestalo. Znamená to, že nomádi se časem přece jen naučili od domorodého obyvatelstva pěstovat zemědělské plodiny a stavět domy místo stanů, tedy trošku se zcivilizovali. Nomádi si rozdělili dobytou zemi na části pro jednotlivé kmeny.
Ve městě Sichem Jozue uzákonil náboženské záležitosti. Sjednotil všechny bohy pod jednoho. Jahvé je Bůh bohů. Ze slovníku jsem vypsal jména bohů používaná před tímto sjednocením: Elohím, El Šaddaj, El Eljón, El ólám, El kannó, Adónáj, Jahvé Sebáót. Pojem Jahvé se může přeložit jako „házeti blesky“, či „prudce dýchati“, Bedřich Hrozný překládá jako „poutník.“ Jiný překlad zní: „Jsem tu."
Rozdělením země a sjednocením náboženství můžeme povídání o Jozuovi ukončit. Není to příjemné čtení a k zasmání tady není vůbec nic, ono vraždit, podvádět a smát se nejde nikdy dohromady.
Foto: Mojžíšovo dětství (Wikipedia)
