O kolektivním trestu a kolektivní vině

Před nedávnem zde proběhla poněkud vzrušená diskuse o poválečném „odsunu“ resp. vyhnání českých Němců (nepřesně označovaných jako „sudetští Němci“), které jsem se také zúčastnil (můj článek byl v diskusi panem Stejskalem poněkud záhadně označen za „dada“).


Na základě této diskuse mě pozval pan Václav Žák do diskusního pořadu Českého rozhlasu 6, spolu s jiným zdejším bloggerem Matějem Spurným a s představitelem jedné z vyhnaneckých organizací (Ackermann Gemeinde), panem Antonem Otte (od roku 2001 kanovník vyšehradské kapituly).

Pan Otte, rodák z Vidnavy (okres Jeseník) je neobyčejně sympatický člověk, česky mluví líp než já, o němčině samozřejmě ani nemluvě.


Na základě té rozhlasové diskuse (kterou jsme ještě asi o hodinu soukromě protáhli) jsem si ještě jednou ujasnil některé skutečnosti, které se diskutovaly i pod zdejšími články na toto téma:


1) Je velmi smutné, že silná německá menšina byla z Česka vyhnána; vždy, když přijdu do dříve německých oblastí a vidím typickou německou architekturu, případně již sotva patrné zbytky německých vesnic, mám podobně tísnivý pocit, jako když jsem byl ve Varšavě na místech, kde bývalo gheto (omlouvám se za toto asi nevhodné přirovnání, ale pocit toho zmaru je podobný…). Podobně podivný pocit mám, když učím v budově UK ve Viničné ulici, která patřila k německé části university a dnes o tom skoro nikdo neví (viz článek Tomáše Herbena). To vyhnání ale samozřejmě nespadlo s nebe, ale bylo vyústěním více než stoletého národnostního konfliktu, který dramaticky vyvrcholil v 30. a 40. letech 20. století. Čeští Němci se octli na poražené a morálně naprosto zdiskreditované straně.


2) Je jistě možno diskutovat o tom, jestli mělo k „odsunu“ dojít, nebo jestli se mělo spíše přistoupit k individuálnímu potrestání těch, kteří se v letech 1938-1945 dopustili zločinů. Je téměř jisté, že ten druhý postup by ve svých důsledcích vedl k většímu utrpení a problémům na obou stranách. Myslím, že argumenty ospravedlňující „odsun“ uváděné Ústavním soudem, jsou správné. Velmi poučný je též důkladný rozbor Pavla Ebra.


3) Myslím, že není nikterak neobvyklé, když národ poražený v nějaké válce (zvláště pokud ji sám vyvolal a pozdějším vítězům způsobil značné ztráty) je „kolektivně potrestán“, např. placením válečných reparací nebo ztrátou území. Vzhledem k tomu, jak obludných zločinů se Němci dopustili (nejen vůči Židům, ale snad ještě více (a na to se bohužel systematicky zapomíná) vůči národům Sovětského svazu) by se dalo říci, že po válce dopadli ještě velice dobře – jak se říká, prohráli válku, ale vyhráli mír.


4) Je samozřejmé, že jakékoli svévolné zločiny páchané na příslušnících poraženého národa by měly být přísně trestány. Je zásadně špatné, že tyto zločiny byly povětšinou amnestovány. To se ale dnes už nedá napravit.


5) To, že ke zločinům na civilistech docházelo (a že proti nim československá vláda zasáhla příliš pozdě, bohužel možná záměrně…), je dnes všeobecně známo.


6) Nemyslím, že jsou správné nynější snahy některých českých aktivistů (např. M.Spurného) vyvolávat na českém straně pocit kolektivní viny za zločiny spáchané na Němcích po válce. Rozviřování těchto dnes již historických událostí jen poškozuje dnešní velmi dobré vztahy mezi Čechy a Němci, protože samozřejmě vyvolává reakce z druhé strany – připomínky (často nepotrestaných) válečných zločinů německých. Nejlepší by bylo udělat za tou hroznou minulostí „tlustou čáru“ a věc ponechat už jen historikům, podobně jako třeba 1. světovou válku nebo války napoleonské. Kdyby bylo po mém, nepřipomínaly by se raději příliš už ani ty nejhorší německé zločiny (holocaust, tisíce ukrajinských a běloruských Lidic…). Dnešní Němci s tím přece už nemají nic společného a nezaslouží si, aby s tím byli spojováni.


7) Myslím, že Sudetoněmecké krajanské sdružení opravdu není seriózním partnerem pro jakákoli jednání. Přečtete-li si jejich mnohé oficiální dokumenty, zjistíte, že jejich cíle zůstávávají naprosto nerealistické – návrat ztraceného majetku a „právo na sebeurčení“, tedy právo rozhodnout se, zda „jejich“ území má zůstat součástí českého státu. Jejich interpretace předválečného vývoje je nepřijatelná – podle nich vlastně veškerá vina leží na české straně, mnichovská dohoda byla a snad dodnes má být platná…


8) Byl jsem překvapen, že dokonce i ta nejvstřícnější složka Sudetoněmeckého krajanského sdružení, Ackermann Gemeinde, nesouhlasila se zněním česko-německé deklarace, protože ji považovala za příliš asymetrickou z hlediska viny za to, co se stalo.


9) Musím říci, že diskuse o vyhnání českých Němců byla pro mě poučná – pod vlivem této diskuse jsem do značné míry změnil svůj původní názor. Až do nedávna jsem byl totiž přesvědčen, že ono vyhnání bylo výslovně neomluvitelným selháním českých politiků, zejména E.Beneše, že neměl být uplatněn principi kolektivní viny a že měli být individuálně potrestáni ti, kterým by byly prokázány zločiny spáchané v letech 1938-1945.

Nyní si myslím, že ono vyhnání (eufemisticky nazývané „odsun“) bylo přece jen menším zlem, a to pro obě strany (samozřejmě si nadále myslím, jako asi každý normální člověk, že zločiny spáchané Čechy na Němcích v poválečných týdnech jsou naprosto odsouzeníhodné a měly být přísně potrestány).

Pod vlivem argumentů té diskuse jsem si uvědomil, že na tehdejší problémy se skutečně nelze dívat dnešníma očima, protože tehdejší situace byla úplně jiná než ta dnešní. Principiální odsuzování „odsunu“ je prostě ahistorické. Jiné národy mají v tomto ohledu na svědomí ještě mnohem horší věci – např. bombardování Drážďan a Hirošimy, koloniální války, atd.


10) V mém případě došlo tedy k poměrně vzácnému jevu – změně názoru pod vlivem diskusních argumentů. To by asi mělo potěšit pana Stejskala, který často žehrá na to, že neumíme diskutovat a jen zarputile hájíme svá neměnná stanoviska…


Závěrem se zavazuji, že na toto téma tady už nikdy nic nenapíšu (třikrát a dost…).

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně


Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments