DoS útok (z anglického denial of service) je pojem z oblasti informačních technologií, který znamená takový útok, při kterém je cílový počítač prakticky vyřazen z provozu tím, že je zahlcen požadavky v takovém množství, že není schopen je spravovat a přestane reagovat. Účelem tohoto útoku není počítač ovládnout a ukrást z něj data, nebo mu naopak nějaká podstrčit, ale jeho funkční vyřazení. Poslední dobou si stále častěji připadám, jako bych byl cílem lidské, přesněji občanské varianty DoS útoku já sám.
Nejsem přepracovaný, ani jak se říká vyhořený, nedělám na tři směny ve dvou zaměstnáních, vůbec to nesouvisí s prací – jde o život politický, tj. o orientaci v tom co se děje ve společnosti, proč se to děje, kdo co a proč dělá, a jaký na tom má zájem, a v konečném důsledku o zcela zásadní snahu udržet si odstup od všudypřítomné propagandy a manipulace a zachovat si tak svůj vlastní kritický pohled na věc a z toho vyplývající svobodu.
Jenže je to stále těžší, protože nemine den, aby se neobjevila zpráva (text, komentář, televizní spot atp.), ke kterému bych neměl nutkavou potřebu se vyjádřit a rázně se ohradit: „Tohle vám nežeru. Na téhle nudli mě neutáhnete, mě ne. Běžte si věšet ty bulíky na nos někomu jinému." Ale i kdybych tím strávil celý den, včetně času k práci a spánku, stále by zbýval nespočet toho, co si žádá reakci a ohrazení se.
Nedosti na tom, i to ohrazení se zanikne ve všeobecné vřavě informací a pseudoinformací a nakonec jen přidá další informaci, která nic neovlivní a na které nikomu nesejde. Jednotlivec ztrácí schopnost fungovat jako občan a aktivně se podílet na formování společnosti, jíž je součástí, protože sotva stíhá odrážet útoky na sebe, natož aby dokázal zasazovat protiúdery. A když už se mu to někdy poštěstí, máchne do prázdna. Ve světě, kde je velikost podprsenky provinční muzikálové tanečnice stejně závažná informace jako odhalení kriminálního jednání člena vlády, na zoufalém výkřiku osamělého soukromého komentátora pranic nezáleží.
Ať toho okomentuji hodně, nebo málo, všechno, nebo nic, pranic to nemění. Žvásty, demagogické bláboly a více či méně skryté manipulace se na mne valí dál v neztečené míře. Je to jak v tom přísloví s mouchami: jednu zabiješ a deset jich přijde na funus. Stejně tak jednu blbost okomentuji, a deset nových, ještě pitomějších se objeví a dožaduje se mé pozornosti.
Už je to tak – tahám za kratší konec provazu. Ať již budu mlčet, nebo se naopak zblázním ze snahy reagovat na co nejvíce zpráv, které považuji za útok na svoji svobodu a mentální integritu, vždy to budu já, kdo prohraje, protože já přestanu fungovat.
Jak se má člověk autonomně rozhodovat v situaci, kdy je zahlcen informacemi, ve kterých je stále těžší se pro jejich kvantitu orientovat? Jsme zavaleni kakofonií zpráv, v nichž není žádný řád, výmysly jsou pohromadě s fakty, a nikde žádné vodítko, jak to klubko informačních hadů rozplést, žádná Ariadnina nit, která by jednoho provedla změtí zpráv a zpráviček a pomohla mu zorientovat se v tom, co je důležité a co podružné, k čemu se mlčet nesmí a co si naopak nezaslouží nic jiného, než to pustit jedním uchem tam a druhým ven.
Čím více se člověk snaží utřídit si informace, kriticky je zhodnotit a na základě toho se správně rozhodovat, tím je zranitelnější a ovladatelnější – inflace informací vede k devalvaci závěrů z nich vyvozených. V důsledku se ignoranti rozhodují mnohem racionálnější než člověk, snažící se poctivě zvažovat všechna pro a proti.
Je to „Denial of Service" na celospolečenské úrovni. Společnost přestává fungovat, ztrácí schopnost se organizovat a rozhodovat, stává se z ní konglomerát partikulárních zájmů, který na venek zdánlivě funguje, ale uvnitř neví proč. I ty soukromé sobecké zájmy, které by podle některých měly ve svém souhrnu nastolovat rovnováhu prospěšnou všem, totiž mohou být velmi snadno falešné a iluzorní, protože z nesmyslu na vstupu se stává nesmysl na výstupu, a zatímco nedostatek informace je rozpoznatelný, chybný výběr lze odhalit jen stěží.
Imunitní systém občanů vůči tomu, co je jim předkládáno, pracuje na hranici únosnosti a až zkolabuje, až přehlcen odepře službu, stanou se lidé snadnou kořistí vládnoucí třídy, která jim bude panovat s jejich tichým lhostejným souhlasem.
Jediná možnost je udělat to, co dělají počítače: filtrovat na vstupu, nezaobírat se vším, co se domáhá naší pozornosti a okamžitě odmítat požadavky z podezřelých zdrojů. Uchovat si funkční schopnosti neznamená odpovědět všem na všechno, ale být schopen odpovídat, což znamená nezbláznit se a nerezignovat, třeba i mlčet, ale vědomě, a aktivně.
Převzato z blogu Tribun
