Otázka státoprávní

Při oslavě 91. výročí vzniku ČSR určitě neuškodí připomenout si několik slov z knihy Vladimíra Škutiny Český šlechtic František Schwarzenberg, která jsou vzniku republiky a otázce státoprávní věnována.


František Schwarzenberg na veřejné přednášce (…) dokázal, že podle skutečného práva český stát existoval dřív než Rakousko a že i císař František Josef slíbil ne zavést české státní právo, ale obnovit je – tudíž i za dlouholeté vlády Františka Josefa české právo existovalo a nebylo ho tudíž třeba zavádět, či vymýšlet. (s. 182, odsek Spor s Kissingerem)


* * *


Druhý rozpor, o kterém jsem se zmínil, spočívá v otázce přednosti, připisované buď právu přirozenému či právu hstorickému.


Právo přirozené – zdá se – přisuzuje každé národnostní skupině, která si je vědoma své totožnosti, nezadatelné právo, aby sama rozhodla o svém včlenění do toho či onoho státního celku, či o své naprosté neodvislosti. Tomu se dnes říká právo sebeurčení.


Historické právo naopak tvrdí, že politický útvar – v našem případě stát český – nesmí být bez vlastního svolení připraven o svoji samostatnost či svébytnost a že státní hranice, posvěcené věky, nemají být měněny, i kdyby si to část obyvatelstva přála. (s. 218, kapitola František Palacký a česká politika 19. století)


* * *


Naprostá svrchovanost bývá dnes označována za charakteristický příznak státu. V minulosti pojem státu obsahoval v sobě sice samostatnost, ale jen jistou míru – byť ne plnost – svrchovanosti, což logicky připouštělo zapojení do vyšší struktury. (s. 230)


Slova „státnost" používáme ještě v jiném smyslu, když mluvíme o pouhém nároku na vlastní stát, aniž by stát de facto ve své plnosti nebo i vůbec existoval. Takový nesplněný nárok, taková „státnost" může se opírat o různé zásady.


Může se opírat o zásadu práva historického. Tento nesplněný nárok se však též může opírat o novodobou, přirozenoprávní zásadu práva na sebeurčení.


Diskuse o státnosti či o nároku na vlastní stát je značně ztížena právě střetnutím těchto dvou zmíněných zásad. Značná obtíž spočívá v tom, že zastánci práva historického, tradicionalisté a legitimisté, většinově pochybují o existenci státotvorného, revolučního práva na sebeurčení, kdežto revolucionáři a zastánci přirozenoprávní zásady sebeurčení často nevědí, co si počít s právem historickým a požadavkem právní kontinuity.


Víme, co v československém případu znamenalo střetnutí těchto dvou zásad, práva historického a práva na sebeurčení.


Historické právo nám dávalo právo na celé území Českého království v historických hranicích bez ohledu na to, že jinojazyční obyvatelé pohraničního území nechtěli žít pod vládou Prahy. Současně by historické právo samo zakazovalo Slováků a Podkarpatským Rusínům odpojit se od Koruny svatoštěpánské a rozhodnout se pro státní soužití s národem českým.


Naopak zase přirozenoprávní zásada by Čechům, Slovákům a Podkarpatským Rusínům dávala právo na sebeurčení, ale současně by žádala, aby Němci v historických zemích usídlení směli sami o svém osudu rozhodovat.


V době zahraničního odboje i při určování nových hranic na mírové konferenci bylo použito obou zásad: historického práva v západní části republiky a přirozeného práva ve východní její části.


Až příliš trapně vzpomínáme, jak se nám později toto měření dvojím loktem zle vyplácelo. (s. 233, obé kapitola Masaryk a naše státnost)

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku