Papež František a spojka banderovců

Říká se, že zapálený františek voní. Jako agnostik si tím samozřejmě jist nejsem, stejně jako tápu v otázkách věrouky. Každopádně ale vím, že ze Svatého stolce se po 13.  březnu 2013 přece jen něco line. Jen doufám, že kouř osobní historie, z něhož vystupuje pastýř, aby se staral o své stádo, nebude  nakonec dýmem pekelným. Argentinská historie posledních čtyřiceti let je přeci jen divoká i na východoevropské poměry, které prožívali naši předci po celé minulé století.


Jorge Bergoglio, který prožíval minulé století také, se ale přece jen zapsal do historie své země. Provinciálem Tovaryšstva Ježíšova se nestávají lidé nenadaní a nevlivní, a Bergoglio byl výraznou figurou  mocného řádu právě v 70. letech XX. století, kdy vrcholil "Plán Condor", který ve čtyřúhelníku Paraguaye, Uruguaye, Chile a Argentiny znamenal především likvidaci všech neuprchnuvších levicových sil. Je nyní lhostejné diskutovat o tom, má-li kritik  Jorge Bergoglia Horacio Verbitsky pravdu či nikoli, dostavoval-li se pan kardinál k policejním výslechům (třeba ve Francii), nebo zastal, nebo naopak nezastal-li se kněží Tovaryšstva Ježíšova z buenosaireských předměstí, Orlanda Yoria a Francisca Jalica, kteří byli vězněni Videlovou vojenskou juntou.


Svět pořádá orgie oslav, jako kdyby církev byla něco jiného, než megakorporace, slibující profit v životě příštím. Zde ho nečekejte a trpte, a čím více vytrpíte, tím více budete mít "ve II. pilíři posmrtného  skutkového spoření se  Sv.Petrem". Oslavy "Papa Mundialu 2013" skončí a vše se vrátí do původních kolejí.


Argentinští diktátoři rotují  už pár desítek měsíců před senáty  tamních trestních soudů, odcházejí s tučnou výslužkou v řádu let odnětí svobody a pravda, jak je to u ní obvyklé, vyplouvá na povrch jen velmi pomalu, leč jistě. A tak se také až časem dozvíme, zda pan Bergoglio byl juntě loajálním duchovním, a zda jeho občanská odvaha šla dále, než k cestování veřejnou hromadnou dopravou, kterou ostatně cestovával i rakouský kancléř Raab, nebo nejeden ze švýcarských federálních prezidentů, aniž by tím  ovšem  balastně plnil titulky Neue Zürcher Zeitungu.


To, co mne na panu Bergogliovi zaujalo, je zde, a netvrdím, že je to tím jediným, co mne zaujalo. Jenže vztah salesiána Stěpana Čmila k jezuitovi Jorge Bergogliovi mi zvláštní přijde, neboť  duchovní pouta učitel-žák zpravidla bývávala silná. Pojďmě si říci, kdo to byl Ukrajinec Stěpan Čmil, polsky Stefan Czmil, "ukraiňski sluga Božy Koscióla katolickiego", jak praví polská wiki, anebo spíše řecko-katolický duchovní, který zvolil cestu Dona Bosca, aby lidově "vypadl" z polsko-ruského nárazníkového předválečného pásu území.


Po studiu v Itálii se stal průvodcem v katakombách  sv. Kallista v Římě, pedagogem Ukrajinského semináře i Ukrajinské katolické univerzity v Římě. Funkce v církevní hierarchii mu umožňovala, aby zejména po roce 1945 pomohl řadě "ukrajinských vlastenců" opustit Evropu, a v roce 1948 byl vyslán do Argentiny, aby pečoval o duše tamních 150.000 ukrajinských emigrantů. Tam se setkává se studentem Jorge Bergogliem, a jejich vzájemný vztah se, podle ukrajinského tisku, stává silným. Nevíme jaký byl přenos informací mezi nimi, ale stěží mohl Čmil, zarytý stoupenec OUN,  programově vzbuzovat u syna dělníkova zájem o levicové hnutí.


Čmil posluhoval UPA-OUN, tedy lidově  řečeno "banderovcům", kteří, jak konstatoval americký žalobce u Norimberského tribunálu, vznikli na Ukrajině  na základě memoranda šéfa Abwehru admirála Canarise Adolfu Hitlerovi ze dne 12. září 1939. UPA se svými výcvikovými tábory v Generálním gouvernementu, především v Zakopaném, se soustředila na eliminaci "moskalů", Poláků, Židů a inteligence. Jedinou výjimkou byli duchovní, především ti, kteří byli orientováni nacionalisticky. Statisíce běloruských a haličských mrtvých by o vlastenectví UPA-OUN mohlo ze záhrobí barvitě vyprávět.


Koncem války docházelo k tranzitování banderovců a ozbrojených složek UPA do americké zóny v Bavorsku, a přechody, jak známo, trvaly řadu let. Provázely ho i genocidní akce proti Židům v "novém Polsku", které byly zástěrkou UPA pro to, jak si opatřit  další doklady Židů. Tyto doklady, jak se všeobecně ví z konverzace mezi ministrem zahraničí ČSR Janem Masarykem a prvním šéfem československé rozvědky Zoltánem Goldbergerem, měly umožňovat tranzit Polsko-Rakousko-Itálie, a cestu lodí do Palestiny. Že tito "Židé" putovali místo do Palestiny cestovní kanceláří ODESSA, či jí podobnou, do perónistické Argentiny, je nabíledni. A v Argentině se sví setkávali se svými. Stěpan Čmil těmto lidem vyhovoval. A zdá se, že Čmilovi zase vyhovoval jeho oblíbený žák, Jorge Bergoglio. Co z toho plyne, je závěr, že nový  papež František je pro nás v dýmu františku (nebo něčeho podobného) snad stejně neuchopitelný, jako byl jeho předchůdce a jmenný vzor, sv. František Xaverský.

Ilustrace zde, námět Slobo

Přejít do diskuze k článku