Pohled za obzory tažení proti uhlíku

Bjorn  Lomborg

KODAŇ – Značná část debaty nad změnou klimatu se v jádru věnuje jediné otázce, vyvolávající spory a rozčilení: Jak velké by měly být redukce uhlíkových emisí?


Kvůli této úzké zaměřenosti je debata nekonstruktivní. Zabránit globálnímu oteplování chtějí všichni a skutečná otázka zní: Jak toho lze dosáhnout co nejlépe? Měli bychom být otevření dalším způsobům jak oteplování zastavit – třeba snižováním uhlíkových emisí v budoucnu a ne teď anebo omezováním emisí jiných skleníkových plynů. Globální oteplování způsobí závažné problémy, takže úbytky uhlíku nabízejí značné přínosy. Potlačování uhlíkových emisí však vyžaduje snížení základní spotřeby energie, o niž se opírá moderní společnost, a vyjde tudíž také značně draho.


Význačný ekonom klimatu profesor Richard Tol z Hamburské univerzity provedl analýzu přínosů a nákladů potlačování uhlíku nyní a v budoucnu. Snižovat emise časně bude stát 17,8 bilionu dolarů, kdežto později to vyjde jen na 2 biliony dolarů. Přesto budoucí snížení koncentrací CO2 – a tudíž teploty – bude v roce 2100 větší . Omezovat emise dnes je mnohem nákladnější, protože existuje jen málo alternativ k fosilním palivům a jsou drahé. Za své peníze jednoduše nepořídíme tolik jako tehdy, až budou zelené energetické zdroje nákladově efektivnější.


To ohromujícím způsobem dokládá, že rozmáchlé sliby okamžitých drastických redukcí uhlíku – připomínající výzvy některých politiků a lobbistů ke snížení o 80 % do poloviny století – jsou neuvěřitelně drahým způsobem jak vykonat velmi málo dobra. Všechny akademické modely ukazují, že bude-li vůbec možné srazit vzestup celosvětové teploty na 2oC, jak přislíbila Evropská unie a skupina G8, vyšlo by to do konce století na fenomenálních 12,9% HDP. To by bylo totéž jako uvalit na každého obyvatele až do konce století každoroční náklad ve výši přesahující 4000 dolarů. Újma, jíž bychom tím předešli, by však pravděpodobně byla v hodnotě jen 700 dolarů na obyvatele.


Skutečnou cenou za ambiciózní, bezodkladné a rozsáhlé programy omezování uhlíkových emisí by ovšem bylo snížení růstu – postihující zejména chudé světa – až do výše kolem 40 bilionů dolarů ročně. Náklady by také přišly mnohem dřív než přínosy a trvaly by mnohem déle. Za každý dolar, který by svět v rámci tohoto grandiózního plánu utratil, by odvrácení klimatické škody mělo hodnotu pouhých dvou centů.


Bylo by moudřejší jednat obezřetně a zavést nízkou uhlíkovou daň ve výši asi 0,50 dolaru za tunu – u benzínu zhruba 0,50 amerického centu na galon či 0,10 eurocentu na litr – a během století ji postupně zvyšovat. To by sice uhlíkové emise velkolepě neseškrtalo, ale ani by to velkolepě nemrhalo veřejnými prostředky. Každý dolar by předešel škodám z globálního oteplování v hodnotě 1,51 dolarů – což je obstojný výsledek.


Zdanit fosilní paliva kvůli snížení uhlíkových emisí je rozumná součást řešení v oblasti změny klimatu, ale nejedná se ani o jediný, ani o nejlepší způsob jak oteplování potlačovat. Existují jiné způsoby jak obsah uhlíku v atmosféře snížit. Jedním z nich je ochraňovat lesy, neboť 17 % emisí jde na vrub odlesňování. Myslíme-li skutečně upřímně impozantní sliby, že přírůstky světové teploty udržíme pod 2ºC, je evidentní, že musíme najít způsoby jak proces zlevnit. Profesor Brent Sohngen z Ohijské státní univerzity poukazuje na to, že důležité by mohly být právě lesy: zahrnutí lesnictví do řízení skleníkových plynů by mohlo poněkud snížit náklady.


Navíc přestože se politici zaměřují téměř výhradně na snižování uhlíkových emisí, CO2 není jediný plyn způsobující oteplování Země. Druhým největším viníkem je metan. Omezovat metan je levnější než omezovat uhlík. A jelikož metan má jako plyn mnohem kratší životnost než CO2, části nejhoršího krátkodobého oteplování můžeme zabránit právě potlačováním metanu. Za polovinu antropogenního metanu zodpovídá zemědělská výroba, ale tentýž plyn pochází také z čističek odpadních vod, zavážkových skládek a těžby uhlí. Profesorka Claudia Kemfertová z Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW) tvrdí, že vynaložení 14 až 30 miliard dolarů na omezování metanu by zajistilo přínosy, plynoucí ze snížení oteplování, které by byly 1,4krát až třikrát vyšší.


Rovněž bychom se mohli více soustředit na omezování černého uhlíku, který je považován za viníka až 40 % současného čistého oteplování a třetiny arktického tání. Černý uhlík jsou v zásadě saze vytvářené naftovými emisemi a – v rozvojových zemích – spalováním organických hmot, aby si lidé uvařili a zahřáli se. Zbavit se jej lze čistšími palivy a novými technikami vaření.


Takový postup by měl i další přínosy. Znečištění sazemi z interiérových ohňů si každoročně vyžádá několik milionů životů, takže úbytek černého uhlíku by zachraňoval životy lidí. Tým ekonomů vedený Davidem Montgomerym odhaduje, že vynaložením 359 milionů dolarů by se realisticky mohlo osekat 19 % emisí černého uhlíku. To by mělo významný ochlazující účinek na planetu a díky úbytku znečištění by to zachránilo 200 tisíc životů. Čistý roční přínos by činil několik miliard dolarů, což se rovná zabráněnému narušení klimatu v hodnotě 3,60 dolaru za každý vynaložený dolar.


Na nákladech a přínosech záleží. Nejlepší řešení problému změny klimatu zajistí největší prospěch za nejnižší cenu. Vezmeme-li si tuto premisu jako své východisko, je zřejmé, že úzké zaměření na krátkodobé omezování uhlíkových emisí je chybné. Nejpříhodnější otázka zní: Proč si nevybereme řešení problému globálního oteplování, které bude skutečně fungovat?

Bjorn Lomborg je ředitelem Centra Kodaňského konsenzu, autorem knih Skeptický ekolog a Zchlaďte hlavy a mimořádným profesorem Kodaňské školy obchodu.

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku