Onehdy jsem narazila na Lermontovovu báseň Předpověď, kterou napsal v 16 letech. Uvádím nezkráceně.
***
Rok přijde zlý, ó Rusko, v příštím tvém, když z hlavy carů sletí diadém,
kdy lůzy láska k nim se změní v hněv, kdy stravou mnohých bude smrt a krev
pak zákon pošlapán a potupen už nezaštítí dětí ani žen
a hladem, Rusko, budeš hynouti.
A budeš, Rusko, hladem hynouti,
záplava rudá zbarví vlny řek a povstane muž mocný v onen věk
ty pochopíš a poznáš hledíc naň, proč jílec nože svírá jeho dlaň
leč běda, na tvůj nářek, prokletí a sten ti leda smíchem odvětí.
V něm všechno bude déšť a mrak a zášť.
Ten chochol vlající (v druhé redakci básníka to čelo vznešené), ten černý plášť.
Michail Lermontov 1830
***
Jestli Vám přijde tahle báseň hodně předvídavá a výjimečná, pak ještě podivuhodnější je báseň Alexandra Bloka z roku 1905. Je již mnohem konkrétnější a časovější, jak si jistě všimnete sami.
“Lid v pořádku žije a v klidu?“
„Ne. Car zabit. Co dál?“
Kdosi se promlouvat k lidu o nové svobodě jal.
„Vzpoura je nedaleká?“
„Ne. Lid sní o své mstě.“
Kdosi řek „Vyčkat“. Tak těká s písněmi po městě.
„Kdo ale chopí se vlády?“
„O vládu nestojí lid.“
Spí občanské ctnosti a klady. Je slyšet kohosi jít.
„Je tím kdo nás spasí až vkročí?“
Je temný a sveřepý.
Jeden ho spatřil a oči jako když mu oslepí.
Krutý a spolčený se zlem
A nepravdou šíleně jist
Štve lidi jak stáda svým žezlem – „Bože! Hned pryč z těchto míst!“
***
Zdá se, že ta bytost přicházející do Ruska ze tmy byla delší dobu předjímána a vnímána ruskými básníky a spisovateli velmi intenzivně.
Zde ještě Saltykov Ščedrin popis Urgjuma Burčejeva z „Historie jednoho města“ (1869-70). Nepřipomíná Vám někoho? „Je to muž středního věku s jakoby dřevěnou tváří… Jako smůla černé vlasy rámují kónickou lebku. Oči ..jsou zakryty poněkud napuchlými víčky, pohled je čistý, pevný, rty jsou úzké, bledé, rámované zastřiženým knírem, vyvinuté čelisti bez výrazu smyslné žádostivosti, avšak se zvláštní připraveností všechno rozdrtit nebo rozkousat. Oděn je do saka z vojenské uniformy, zapnuté na všechny knoflíky. ….Na tváři nejsou patrny žádné otázky. Ze všech rysů naopak vyzařuje neochvějné přesvědčení, že všechny otázky jsou již vyřešeny. Jaké jsou to otázky, jak jsou vyřešeny? Možná je to otázka všeobecného vyvraždění nebo možná jen otázka toho, aby všichni lidé měli prsa vypnutá jako kolo? Nic není známo, známo je pouze to, že tato neznámá otázka bude co nejdříve uvedena do chodu. A jelikož takovéto spojení známého s neznámým dovede člověka poplést ještě více, důsledkem takovéto situace může být pouze jedno – všeobecný panický strach. … Není nic nebezpečnějšího než obrazotvornost darebáka, která není udržována uzdou a jíž nehrozí stálá představa, že bude potrestána na těle… Pokud je tato obrazotvornost jednou probuzena, shazuje ze sebe jakékoliv jho skutečnosti a začíná kreslit před svým majitelem ty nejgrandióznější podniky…. Město se přikrčilo, ve vzduchu byla cítit zatuchlina. Ještě nevydal žádné instrukce, ještě nevyjádřil žádné myšlenky, nikomu nesdělil své plány, ale všichni již chápali, že nastal konec“.
Pokud má nějaký kmen, (společenství národ) potíže, které není schopen řešit a vyřešit standardními prostředky, problémy, ve kterých už nepomáhají ani schopnosti jednotlivých individuí, jejich vůle, jejich sny ba ani zdravý selský rozum, tak z nevědomí začne vystupovat typ spasitele, hrdiny. Vynořuje se postupně z vírů kotle temnoty a obaluje neurčité, ale předem dané body krystalické mřížky čím dál určitějšími tvary. Překonání výše popsaných prolongovaných potíží vyžaduje obrovské vzepětí psychické energie všech zúčastněných. Vše končí opakovaně tím, že sáhneme do temných vod kolektivního nevědomí, spojíme se s ním a „porodíme si vůdce“.
Vhodným podhoubím takovéto situace může být (a v minulosti už mnohokrát byla) vysoká nezaměstnanost, materiální i duševní inflace a dezorientace v oblasti etických hodnot. Je ostatně pochopitelné, že jediným východiskem je jedině opravdu velká, převratná změna postojů a hodnot.
V národech Evropy dnes opět k této situaci dochází, situace je opravdu obtížná a já i v dnešních textech literátů a myslích jednotlivců začínám sledovat, jak se v našem nevědomí začíná konstelovat onen „archetyp“ spasitele. Nemusím být věštec, abych si trvala na tom, že opět přichází. Kdo si myslí, že to lze obejít, že lze oklamat psychologické zákonitosti, je bloud. Ale je na nás, zda si svého hrdinu promítneme do zločinného psychopata, který vše povede do naprosté zkázy nebo do osvícené a mravné osobnosti. Že se narodí, jest již nesporné. Záleží ale jen na nás, jaký bude. I když je to velmi těžké, zkusme nést každý svůj díl zodpovědnosti za budoucnost.
Foto: Ilja Repin: Sebeobětování Gogola, zdroj
Převzato z ostrova Janiky
