Únor 01, 2012
Na všech kurzech managementu a vedení lidí, které jsem kdy absolvoval, jednoznačně zaznívalo, že delegovat lze pravomoc, nikoliv odpovědnost. Pro muže formátu ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka ovšem takové banální poučky neplatí.
Pan ministr je nad problémy i odpovědnost povznesen. Starosti příjemců dávek i úředníků zápolících se zfušovaným systémem (jehož dodavatele pan ministr úspěšně tají) ho nezajímají, jestli někdo nepracoval dobře, tak to byli někteří šéfové, ale rozhodně ne pan ministr, který žádnou chybu neudělal (toho je prostě fyzicky i mentálně neschopen) a největším problémem je to, že někteří lidé dostali dávky chybně dvakrát, nikoliv to, že je někteří dostali pozdě, protože pozdní výplata přece nikomu – tedy nikomu, kdo by stál za zmínku – potíže způsobit nemohla. S ohledem na známém rčení „já nic, já muzikant,“ nelze než konstatovat, že pan ministr Drábek je učiněný virtuóz!
A to jsme raději vynechali ty zatracené odboráře, kteří zneužívají situaci ke svým vlastním politickým hrám, a přitom musí dobře vědět, že jsou pro pana ministra „důležitým partnerem k jednání o pracovních podmínkách, ale určitě pro něj nejsou partnerem pro nějaké politické hašteření.“ [ČT24] Jako kdyby se přesčasy, práce o víkendech, stres a nevyhovující pracovní nástroje nějakým způsobem týkaly pracovních podmínek, taková hloupost může skutečně napadnout snad jenom odboráře.
Jak je to tedy s tou osobní odpovědností? Ta se pana ministra přece vůbec netýká, ta je tu od toho, aby vysvětlovala, proč si ti méně šťastní/drzí/agresivní/úspěšní/bohatí mohou za svoje problémy sami a nemají žádné právo požadovat solidaritu ze strany těch více šťastných/drzých/agresivních/úspěšných/bohatých.
Převzato z blogu Tribun
