Proč podpořit palestinskou žádost o členství v OSN

Září 20, 2011


Před několika dny vydala Strana zelených tiskovou zprávu, ve které podpořila palestinskou žádost o členství v OSN. Jako jediná politická strana neuhnula před kontroverzním tématem a vydala jasné stanovisko. Na tuto tiskovou zprávu vzápětí dorazilo po různých kanálech několik negativních reakcí.

Úloha formulovat odpovědi na tyto reakce přirozeně padla i na mě. Rozhodl jsem se svoji emailovou odpověď jednomu z kritiků zkopírovat a zveřejnit na blogu.


Vážený pane XXXX,


jmenuji se Šádí Shanaáh, jsem členem zahraniční sekce SZ a s dovolením bych rád zareagoval na Váš email, který se týká tiskové zprávy SZ k hlasování OSN o Palestině.


Tiskovou zprávu, na kterou jste reagoval, jsem nepsal, ani jsem do její tvorby nezasahoval. Částečně kvůli tomu, že jako poloviční Palestinec nemohu být zcela objektivní a částečně kvůli mé časové vytíženosti. Přesto s jejím obsahem souhlasím a pokusím se Vám vysvětlit proč.


Je skutečně obtížné, nejen v české společnosti, vyjadřovat se k nebo vést dialog o problematice izraelsko-palestinského konfliktu bez předsudků, předpojatosti a emocí. Nepředstírám, že jsem toho zcela schopen i já sám. Je to dáno samozřejmě tím, že u řady lidí je primární podstata problému znásobena druhotnými asociacemi, preferencemi, primordiálním strachem a instinktem. Do této kategorie řadím historii Židů v Evropě a především hrůznou zkušenost holokaustu, etnicko-kulturně-rasovou blízkost Izraelců v kontrastu s "cizostí" Arabů, uvažování v rovině střetů civilizací, vnímání Izraele jako ostrova demokracie a liberalismu v moři despotismu, krutosti a barbarství, trauma 11.9.2001 v kontextu boje proti terorismu nebo stoupající evropskou islamofobii a xenofobii.


Kromě toho, že díky výše uvedenému výčtu s konfliktem nepřímo souvisejících okolností jsou často někteří nežidovští podporovatelé Izraele daleko méně kritičtí než vlastní Židé nebo dokonce Izraelci, tak tyto sekundární vlivy často ústí v paradoxní situace, kdy se mezi tzv. "přátele Izraele" řadí lidé, kteří jsou bytostně nesnášenliví vůči cizincům a specificky vůči Arabům/muslimům nebo lidé s fašistickou inklinací obdivující vojenský charakter státu a válečnou mentalitu převládající v jeho společnosti. To platí i na druhé straně. Mezi tzv. přátele Palestinců se řadí lidé, kteří jsou neonacisté a/nebo anti-semité. Kdyby tento druh lidí dostal volnou ruku, tak hned potom, co by se vypořádal s Palestinci, popř. Židy, obrátil by se se stejnou zuřivostí proti druhé skupině.


V takové atmosféře se člověk, ještě před tím, než vysloví kritiku některé z politiky státu Izraele nebo kritiku současné vlády Izraele, musí bohužel hned na úvod dlouze omlouvat a předem vyvracet nevyřčené osočení z antisemitismu, viz. např. vystoupení bývalého ministra zahraničí Jana Kavana: http://kavan.blog.idnes.cz/c/129353/Vystoupeni-Jana-Kavana-na-panelu-k-izraelsko-palestinskemu-konflikt.html


Takovému kritikovi nepomůže ani fakt, že je sám úplným nebo částečným Židem (pokud je na něco takového vůbec nějaké měřítko). To je také případ pana Kavana, ale i mnohých dalších známých osobností kritických vůči Izraeli. Takoví lidé jsou často táborem pro-izraelských příznivců označováni jako "sebe nenávidějící se Židé". Snaha vyřadit kritiky Izraele z diskuse na základě obvinění z antisemitismu (v tomto duchu se neslo mnoho reakcí na tiskovou zprávu SZ na Facebooku: http://cs-cz.facebook.com/zahranici?sk=wall) zvyšuje frustraci takto stigmatizovaných lidí a může paradoxně antisemitismus vyvolat.


Co se týče samotného předmětu tiskové zprávy, tedy hlasování v OSN o úplném (Rada bezpečnosti) nebo částečném (Valné shromáždění) členství Palestiny v této organizaci:


1) Samotné členství Palestiny v OSN na základě hranic z roku 1967 (s možnými úpravami) není v žádném případě útokem na existenci státu Izrael ani nemůže jeho existenci nijak ohrozit. Naopak, Palestina v těchto hranicích logicky znamená Izrael mimo tyto hranice.


2) Samotné členství Palestiny v OSN neznamená automatické uznání existence státu Palestiny těmi státy, které tuto existenci uznat nechtějí (nyní nebo vůbec).


3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), reprezentující ve vyjednávání Palestince, uznalo existenci státu Izrael a jeho právo na mírovou existenci již v roce 1993 a upravilo veškeré své stanovy, dokumenty a deklarace v tomto znění. Izrael neuznal právo na existenci státu Palestina, pouze právo OOP reprezentovat Palestince. Hnutí Hamás, které je mimo OOP, existenci Izraele zatím přímo neuznává, což palestinskou pozici bezesporu oslabuje a ohrožuje nejen Izrael, ale i mírový proces. Hamás ale nečerpá svoji většinu své popularity z odporu k mírovému procesu, ale právě z neexistence a bezvýchodnosti mírových jednání. Téměř dvacet let vyjednávání nevedlo nikam. V očích ,noha Palestinců šlo o obrovský podvod, který umožnil kontinuální nárůst izraelských osadníků na území, kde měl vzniknout palestinský stát a kolaboraci penězi donorů uplaceného vedení Fatahu s izraelskou armádou. Tato spolupráce, bez výhledu na palestinskou samostatnost, je vnímaná jako způsob, kterým si Izrael ulehčil vojenskou okupaci a současně si zachoval kontrolu nad územím. Hamás potichu sleduje, jak dopadne palestinská žádost a těší se, že neúspěch ještě více oslabí OOP a především stranu Fatah. Obnova mírových jednání s výhledem na pozitivní zakončení je tedy cesta, jak Hamás oslabit a začlenit do tohoto procesu. Hamás si nechává uznání Izraele jako svoji největší vyjednávací kartu. Podle jeho představitelů udělala OOP v čele s Arafatem chybu, když se ozbrojeného boje vzdala ještě před tím, než Izrael uznal právo na existenci palestinského státu. Výhled na pozitivní zakončení mírových jednání už ale Palestincům nenabízí konfigurace USA-Izrael-OOP, která téměř dvacet let jednání nevedla k úspěchu. Cesta přes mezinárodní komunitu už ale naději dává, i proto, že by celý konflikt opsal elegantní kruh a skončil tam, kde v podstatě i začal.


4) Požadavek uznat Izrael jako "židovský" stát je novinkou ze strany Izraele, se kterou, jako požadavkem pro vyjednávání, přišla teprve současná izraelská vláda. Palestinský argument je, že je absurdní, aby jeden stát potvrzoval charakter druhého státu, neboť je na každém státu, jak sám sebe definuje. Nadále ale OOP nemění nic na uznání Izraele jako samostatného státu.


5) Palestinská žádost na OSN není krokem v rozporu s mírovým procesem. Mírový proces žádný není. Snaha ho přenést na fórum, kde se setkává mezinárodní komunita, by měla být spatřována jako pokus mírový proces obnovit. Kritika toho, že se jedná o jednostranný krok je paradoxní hned ze dvou důvodů: a) Palestinci se obrací na multilaterální fórum, zdroj mezinárodního práva, tedy pokouší se konflikt "multilateralizovat", b) Izrael jednostranně zvýšil počet osadníků na území, kde by měl vzniknout palestinský stát, na půl milionu a v této aktivitě pokračuje nezávisle na tom, která strana je v Izraeli u moci. A to přesto, že zmražení těchto aktivit bylo první podmínkou mírového plánu navrženého USA a stvrzeného mezinárodní komunitou. Stejně jednostranné bylo izraelské stažení z Gazy (nebo spíše strategické přemístění izraelských osadníků z historicky nedůležité a těžko ovladatelné Gazy na Západní břeh) a výstavba zdi, která nekopíruje hranici, kterou mezinárodní komunita považuje za klíčovou pro mírové řešení a vytvoření samostatného státu Palestiny.


6) Částečné nebo úplné členství Palestiny v OSN neznamená automatickou možnost úspěšného palestinského dovolání se Mezinárodního trestního soudu (MTS). Kromě jiných komplikací, Mezinárodní trestní soud je soudem poslední instance (v případě, že národní nebo regionální soudy nejsou schopny zabývat se případy spadajícími pod jurisdikci MTS). Vzhledem k citlivosti situace, i kdyby se Palestinci na MTS obrátili a i kdyby splnili formální náležitosti, je pochybné, že by se MTS jejich žádostí zabýval. I kdyby tak soud učinil, jeho rozhodnutí by v žádném případě nemohlo ohrozit existenci státu Izrael. Týkalo by se izraelské vojenské okupace, popř. situace vězněných Palestinců.


7) Palestinská žádost v OSN neznamená, že Izrael nebude mít hlavní slovo v řešení konfliktu. Lze si těžko představit, že by mohlo být jakékoli mírové řešení implementováno bez souhlasu Izraele. Palestinská žádost nevylučuje pokračování (oživení) dvoustranný mírových rozhovorů. Naopak, přináší naději v jejich obnovení, tentokrát ale v takové konfiguraci, která je pro úspěch slibnější. Doposud se jednání vedly jednoznačně asymetrickým (nevyváženým) způsobem, kdy naproti sobě seděla po všech stránkách silnější jedna strana (Izrael), zatímco druhá strana (Palestinci) vyjednávala z pozice okupovaných. V takovém nastavení se velmi těžko motivuje silnější strana ke kompromisům nutným pro úspěšná jednání, nebo vůbec k tomu, aby se vyjednávalo. Roli arbitra v konfliktu doposud hrály Spojené státy americké, které ale z mnoha důvodů nemohly ani při nejlepší vůli jakýmkoli způsobem konfrontovat Izrael. Dokonce minimální požadavek Američanů na zastavení výstavby izraelských osad na okupovaných palestinských územích byl Izraelem odmítnut. Multilateraizace řešení konfliktu umožní narovnání této asymetrie a větší šanci přimět obě strany ke kompromisu, který povede k trvalému míru.


8) Palestinská žádost směřuje ve své podstatě k jádru současného problému celého konfliktu – přetrvávající okupaci palestinských území izraelskou armádou a tedy znemožnění vytvoření palestinského státu. Přesto, že řada tzv. přátel Izraele a izraelská vláda odmítají termín "okupace" a "okupovaná palestinská území", zbytek mezinárodní komunity, včetně USA a dokonce izraelského nejvyššího soudu, má opačný názor.


9) OSN, Mezinárodní měnový fond a Světová banka uznaly připravenost palestinských institucí na samostatný stát, pokud by izraelská okupace skončila. V současné době jsou Palestinci nezdravě závislí na zahraniční pomoci právě z důvodu trvající okupace, která znemožňuje normální ekonomické vztahy uvnitř palestinských území i vztahy s vnějším světem. Ty peníze, které Palestinci vydělají exportem, výběrem daní nebo finančními operacemi musí vždy izraelská okupační správa Palestincům převést a zdržení těchto převodů je často dodatečným nástrojem izraelské dominance.


10) Drtivá většina států světa (nejen diktatur, jak píše např. poradce premiéra Nečase pan Roman Joch) a řada významných osobností (rovněž ne diktátorů nebo antisemitů) podporuje palestinskou žádost o členství v OSN (http://ecfr.eu/blog/entry/prominent_europeans_call_for_recognition_of_palestinian_state). Bývalý ministr zahraničí Velké Británie Jack Straw nedávno rozeslal dopis členům britského parlamentu, ve kterém argumentoval pro podporu palestinské žádosti. Jack Straw má židovské předky. Významné pan-evropské výzkumné centrum, European Council on Foreign Relations, které ve svém výboru a radě sdružuje např. J. Solanu, J. Fischera, M. Ahtisaariho nebo i Václava Havla a Karla Schwarzenberga, vydalo publikaci, ve které zkoumalo argumenty pro a proti palestinské žádosti (http://www.ecfr.eu/page/-/ECFR_IsrPal_memo.pdf). Výsledkem byla jednoznačná podpora palestinské iniciativy. Spoluautorem publikace je Daniel Levy, rovněž židovského původu. Krátce poté vydal Javier Solana a Martti Ahtisaari v rámci stejné organizace deset důvodů, proč by měla EU podpořit palestinskou žádost v OSN: http://ecfr.eu/content/entry/commentary_ten_reasons_for_a_european_yes.


Závěrem:


Je jisté, že palestinská žádost v Radě bezpečnosti OSN zemře, popř. usne v „technické komisi“, která musí žádost posoudit. Spíš než úspěch ale bude pro celý proces více důležitá příčina smrti (americkým izolovaným vetem nebo nedostatkem hlasů?) a to, kdo ji asistoval (jak se zachová EU?). Především by nám ale celá tato iniciativa měla být tím, čím je. Ne provokací nebo útokem na Izrael, ale voláním o pomoc adresovaným komukoli, kdo má potenciál stát se více nezaujatým arbitrem konfliktu s možností dotlačit obě strany k bolestivým kompromisům.


S pozdravem,


Šádí Shanaáh


Převzato z blogu autora na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments