Stalo se to v době, kdy bylo mnoho Arabů rozčarováno dohodou z Camp Davidu mezi Izraelem a Egyptem z roku 1979, a tato revoluce zažehla naději v regionální sílu, která by se mohla dokázat postavit Izraeli.
Odstoupení Egypta z rovnice izraelsko-arabského konfliktu bylo ranou palestinskému a arabskému boji za skončení izraelské okupace a dosažení sebeurčení pro vykořeněné Palestince.
Islámská revoluce však také přeměnila Írán z četníka amerických zájmů v regionu na spojence Arabů, a tím dramaticky změnila krajinu Blízkého východu.
Historická návštěva bývalého předsedy Organizace za osvobození Palestiny Jásira Arafata v Teheránu v březnu roku 1979 signalizovala konec íránsko-izraelského spojenectví a začátek íránské role jako přívržence hnutí za osvobození Palestiny.
Stovky tísíc Íránců vyšlo do ulic Teheránu, aby jako hrdinu uvítali Arafata, jenž později otevřel palestinskou ambasádu v budově, která předtím byla izraelským velvyslanectvím.
Pošpiněná pověst
O tři dekády později je Írán stále považován za jedinou vážnou hrozbu izraelské moci, ale jeho mediální obraz představitele hlasu lidu byl zničen tím, že podporoval sektářské násilí iráckých šíitů a bezohledně potlačoval íránskou opozici.
Byla to politika, diktovaná spíše jeho regionálními zájmy – zajištěním vlivu v Iráku i touhou po odplatě za osmiletou válku, zahájenou Bagdádem v roce 1980.
Jeho podpora Hizballáhu v průběhu jeho osvobozování jižního Libanonu od izraelské okupace a v průběhu izraelské války proti Libanonu v roce 2006 ovšem obnovila jeho postavení skutečného a efektivního příznivce arabského odboje.
Většina Arabů také obdivuje iránské odmítání kompromisu a vyjednávání ve věci svého práva na rozvoj jaderné energetiky, což je v ostrém kontrastu se slabými a impotentními arabskými vládami.
Umlčené arabské ambice
Současné hrozby Izraele a Spojených států vůči Teheránu pouze zvyšují jeho prestiž u většiny Arabů, což vysvětluje jen krotké arabské reakce na hrubé zacházení s intelektuály a disidenty ze strany tamního režimu.
Nenašlo se mnoho autorů úvodníků, kteří by byli kritičtí k íránskému stavu lidských práv, a zdá se, že mnoho arabských publicistů věří, nebo se rozhodlo věřit teheránským obviněním, že uvěznění či dokonce popravení disidenti jsou prozápadní spiklenci nebo dokonce špioni.
Dilema mnoha arabských intelektuálů a politických aktivistů spočívá v tom, že i když mnoho, především sekulárních, reportérů může být kritických vůči íránské zesilující teokracii, či mohou k ní dokonce cítit odpor, obávají se, že budou využiti, vědomě či nevědomě, k ospravedlnění izraelských a amerických politických plánů proti Iránu. Toto dilema není nic nového. Většina (arabských) reportérů se zdržela kritiky vlády Saddáma Husajna kvůli útlaku iráckého lidu v době, která předcházela válkám z let
Ti, kteří tak učinili, byli často obviněni z podlézání západním politickým zájmům, které využívaly záležitosti s lidskými právy k ospravedlnění bombardování, krutého embarga a později i k okupaci klíčové arabské země.
Oprávněné stížnosti
Ticho o porušování lidských práv v Iránu je však také problematické – zvláště pro ty z nás, kteří se hlásí k univerzálním hodnotám, jsou dobře obeznámeni s íránskou politickou krajinou a mají představu o povaze nadcházející politické bouře.
Ano, v Iránu mohou mít reformisté mnoho přívrženců, kteří mohou být propojeni se Západem. Je také možné, že Západ, obzvláště Washington, manipuluje některé demonstrace.
Ale faktem zůstává, že opozice má legitimní stížnosti, a že někteří z nejlepších synů a dcer Íránu jsou pronásledováni.
Bývalý velký ajatolláh Husejn Alí Montazerí byl nejlepším příkladem toho, jak režim dokáže potrestat a izolovat ty, kteří ohrozili vzrůstající soustředění moci v rukou jednoho Nejvyššího vůdce.
Montazerí, který byl svého času nejdůležitější žijící odborník na koncept Velyat-el-Faqih, vládu spravedlnosti, neposkytl nejvyššímu vůdci absolutní moc.
"Ten, kdo jedná z boží vůle, není diktátorem", řekl Montazeri údajně při ústavní debatě v roce 1986. Montazeri byl zatčen a ponížen, ale odmítl mlčet, a byl uvržen do domácího vězení v letech 1997 až 2003.
Když jsem byla v 90. letech v Teheránu, potkala jsem mnoho jeho studentů a stoupenců – nebo alespoň ty jím ovlivněné, ze kterých někteří se později stali členy nebo dokonce i vůdci reformistického hnutí.
Selhání revoluce
Shams O-Vaezen, který tam byl tehdy žurnalistou, se později stal známou tváří, která často promlouvala k arabským divákům na Al-Džazíře, a to zvláště po poslední vlně protestů, jež byla vyvolána výhradami opozice k íránským prezidentským volbám.
Plynně arabsky hovořící Vaezen, který zjevně hájí reformistickou agendu, výstižně odhalil selhání režimu bez toho, aby se propůjčil americké a izraelské kampani proti své zemi.
Jeho uvěznění v Evinu i pozdější propuštění v roce 2003 za jeho volání po svobodě slova ho sice zarmoutilo, ale nezničilo jeho víru v hlavní cíle revoluce, na které se podílel, když mu bylo pouhých devatenáct let.
Veazen, jako mnoho dalších Iránců, které jsem potkala, a od té doby s nimi udržovala kontakt, byl hluboce ovlivněn palestinským bojem. Jako mnoho mladých vedoucích předních představitelů íránské revoluce, byl Vaezen především inspirován Organizací za osvobození Palestiny, která se podílela na výcviku a podpoře prvních kádrů šáhových oponentů.
I když íránské vedení přesunulo svou podporu od Fatahu a OOP k Hamasu, nepřestalo se svou podporou práv palestinského národa, což mělo společné s reformisty, jako je Vaezen.
Nepřátelé státu
Před několika týdny byl však znovu zatčen – událost byla oznámena Al-Džazírou – a stal se jedním z hromadně zadržených, kteří jsou označování jako "nepřátelé revoluce".
Nebyl ani propuštěn, ani obviněn. Ale jako mnoho jeho arabských přátel i já se bojíme dne, kdy bude formálně obviněn z něčeho, co by mohlo pošpinit jeho životní dílo, nebo dokonce vést až k jeho popravě.
Shamsův libanonský přítel mi nedávno řekl, že rodiny zadržených si mu stěžovaly, že k jejich zděšení a smutku – arabští zpravodajové o tom mlčí.
Většina Arabů a levicových reportérů na Západě byla až na několik výjimek výhradně zaměřena na odrážení západních a izraelských argumentů pro válku proti Iránu – přičemž ignorovali zprávy o zatýkání, mučení, popravách disidentů a kritiků režimu v Islámské republice.
To doširoka otevřelo prostor pro zpravodajství prozápadních novinářů, což vedlo k pokroucení a přisvojení si politické agendy reformistů v kampani proti Iránu.
Na výročí Iránské revoluce je čas pro Araby a pokrokové novináře, kteří oprávněně oponují volání do zbraní proti Íránu, aby přestali mlčet o stavu lidských práv, šikany a útlaku opozice.
Právě tak jako západní vlády nemohou opakovaně zneužívat opozici k ospravedlnění svých agresivních opatření proti Iránu, my nemůžeme dovolit našemu závazku vůči Palestině, a tomu co vidíme jako spravedlivý boj, aby nás donutil mlčet o útlaku íránského lidu.
Lamis Andoni je analytička a komentátorka pro Blízký východ a Palestinu. O Organizaci pro osvobození Palestiny psala posledních 20 let a udělala rozhovory se všemi významnými vůdci tohoto hnutí.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autorky a nezbytně neodráží postoje redakce Al-Džazíry
Převzato z English.aljazeera.net
Překlad: ICCC
