Racionalita versus inteligence

TORONTO – V roce 2002 získal kognitivní vědec Daniel Kahneman z Princetonské univerzity Nobelovu cenu za ekonomii za dlouholetou činnost ve spolupráci s Amosem Tverskym (který zemřel v roce 1996). Jejich práce souvisela s úsudkem a rozhodováním – s otázkou, co činí naše myšlenky a jednání racionálním či iracionálním. Zkoumali, jak se lidé rozhodují a hodnotí pravděpodobnost, a odhalili přitom základní chyby, které jsou pro rozhodovací proces typické.

Chyby v myšlení, které odhalili, nejsou triviálními chybami v salonní hře. Být racionální znamená stanovit si odpovídající cíle, podniknout kroky odpovídající těmto cílům i přesvědčení a osvojit si takové přesvědčení, které odpovídá dostupným důkazům. Znamená to dosahovat životních cílů s využitím nejlepších možných prostředků. Porušování pravidel myšlení, které zkoumali Kahneman s Tverskym, má tedy ten praktický důsledek, že jsme se svými životy méně spokojeni, než bychom být mohli. Výzkum provedený v mé laboratoři naznačuje, že ve schopnostech úsudku a rozhodování, které zkoumali Kahneman s Tverskym, existují systémové individuální rozdíly.

Nobelova cena byla paradoxně udělena za studie kognitivních charakteristik, které zcela chybějí v nejznámějším nástroji mentálního hodnocení v behaviorálních vědách, totiž v inteligenčních testech. Vědci i laici obvykle souhlasí, že „dobré uvažování“ zahrnuje zdravý úsudek a rozhodování – druh přemýšlení, který nám pomáhá dosahovat cílů. Nikde v IQ testech však hodnocení takového dobrého (racionálního) chování nenajdeme.

Inteligenční testy měří důležité věci, ale nehodnotí rozsah racionálního uvažování. Toto opominutí by nebylo tak vážné, kdyby byla inteligence silným prediktorem racionálního myšlení. Moje výzkumná skupina však zjistila pravý opak: je to přinejlepším mírný prediktor a některé schopnosti racionálního uvažování jsou od inteligence zcela odděleny.

Inteligenční testy ve významné míře určují akademickou a profesní dráhu milionů lidí v mnoha zemích. Děti podstupují inteligenční testy, aby se zjistila jejich způsobilost k přijetí na školní programy pro nadané. Firmy a armády se spoléhají na prostředky hodnocení a výběru, které v podstatě nejsou ničím jiným než „převlečenými“ inteligenčními testy.

Tato pozornost vůči inteligenci je možná zčásti nezbytná, ale rozhodně nelze pokládat za oprávněnou tendenci ignorovat poznávací schopnosti, které jsou přinejmenším stejně důležité: schopnosti podporující racionální myšlení a jednání.

Kritici inteligenčních testů už dlouho poukazují na skutečnost, že tyto testy ignorují významné části duševního života, zejména nekognitivní domény, jako jsou socioemoční schopnosti, empatie a interpersonální dovednost. Inteligenční testy jsou však drasticky neúplné také jako měřítka poznávacího fungování, což je patrné na jednoduché skutečnosti, že mnozí lidé vykazují systémovou neschopnost přemýšlet nebo se chovat racionálně, přestože je jejich IQ víc než dostatečné. Z nejrůznějších důvodů jsme začali přeceňovat ty druhy schopnosti uvažování, které jsou měřeny inteligenčními testy, a nedoceňovat jiné významné kognitivní schopnosti, například schopnost racionálně uvažovat.

Psychologové zkoumali hlavní kategorie omylů v myšlení, kvůli nimž jsou lidé méně racionální. Zkoumali sklony lidí činit neodpovídající hodnocení pravděpodobnosti, být přehnaně sebevědomými v posuzování znalostí, ignorovat alternativní hypotézu, hodnotit důkazy se zaujatostí „jejich pohledu na věc“, osvojovat si neodpovídající preference vlivem efektu způsobu zadání, přikládat přehnaně velkou váhu krátkodobým výhodám na úkor dlouhodobého prospěchu, umožňovat, aby jednotlivá rozhodnutí ovlivňoval irelevantní kontext, a mnoho dalších.

Všechny tyto kategorie selhání racionálního úsudku a rozhodování jen velmi nedokonale souvisejí s inteligencí – což znamená, že IQ testy mají sklon nezachycovat individuální rozdíly v racionálním myšlení. Inteligenční testy měří duševní schopnosti, které jsou předmětem zkoumání už dlouho, zatímco nástroje k měření tendencí k racionálnímu a iracionálnímu uvažování získali psychologové teprve nedávno. Poslední pokrok v kognitivní vědě racionálního myšlení nicméně naznačuje, že nic – s výjimkou peněz – už nestojí v cestě k vytvoření „RQ“ testu.

Takový test by mohl být nesmírně užitečný. Neoptimální investiční rozhodnutí bývají například dávána do souvislosti s přehnanou důvěrou ve znalostní úsudek, sklonem přehnaně vysvětlovat nahodilé události a nahrazovat myšlení citovou hodnotou. Omyly v lékařském a právním rozhodovacím procesu bývají spojovány také s konkrétními sklony k iracionálnímu myšlení, které zkoumají psychologové.

Na chyby v uvažování, jež se vyskytují ve všech těchto oblastech, existují strategie a nápravné mechanismy. Je však důležité si uvědomit, že tyto chyby souvisejí spíše s racionalitou než s inteligencí. Jejich počet by se snížil, kdyby se školy, firmy a vláda zaměřily na ty části poznávání, které inteligenční testy opomíjejí.

Místo toho tyto instituce stále věnují mnohem větší pozornost a prostředky inteligenci než výuce lidí, jakým způsobem přemýšlet, aby dosáhli svých cílů. Jako by se v naší kultuře stal z inteligence totem. Pozornost bychom přitom měli zaměřovat spíše na rozvoj rozumových strategií, které by mohly podstatně zvýšit blaho lidí.