Jestli si někdo myslí, že žádná země dnes nemůže být ve větší bryndě než naše stará dobrá Amerika, stačí se podívat, v čem se topí Řecko. Řečtí politici si vlastnoručně navařili moře dluhů, které si kategoricky odmítají sníst. Žádné jiné řešení ovšem nemají.
To možná není z reportáží ve většině„seriózních“ médií až tak zřejmé. Noviny a televize jako obvykle vyprávějí lidem pohádky, kterým by věřil snad jen sousedovic malý Toník.
Tak například deník The New York Times svaluje všechnu vinu na velké investiční banky, které prý řecké politiky pod pohrůžkou násilí nutily dělat stále větší dluhy. Britský Guardian zase píše, že za všechno může deregulace a privatizace státních podniků, kvůli čemuž veřejné výdaje, éé, vzrostly? (Raději nad tím nehloubejte.) Zaměstnanci řeckých finančních úřadů tvrdí, že problém by nikdy nevznikl, kdyby měli zaměstnanci řeckých finančních úřadů vyšší plat. A protože Paul Krugman ví, že možnost tisknout si vlastní peníze je vždy a všude zárukou fiskální zodpovědnosti, hlásá Nobelův laureát, že Řecko se dostalo do dluhů, protože přijalo příliš brzy euro.
Krása řecké dluhové krize tkví ovšem v tom, že jde o učebnicový příklad veřejného utrácení, které se vymklo veškeré kontrole a které se politici rozhodli řešit ještě šílenějším veřejným utrácením. A co hůř, porušovali přitom pravidla Evropské unie, kterou dnes prosí o odpuštění a další půjčku. Ani ten nejhorší imaginární vzor rozhazovačného amerického politika – říkejme mu třeba Barack Schwarzenegger – by nedokázal rozložit státní finance tak důkladně.
Řečtí politici podle všeho falšovali své rozpočtové statistiky už od roku 2001, kdy přijali euro. Šlo přitom o oblíbenou kratochvíli jak levicových, tak pravicových vlád. Současné socialistické vládě budiž alespoň připsáno k dobru, že se odhodlala prozradit světu skutečnou výši řeckého deficitu – ten dnes činí 12,7 procenta HDP, což je dvojnásobek dříve uváděné falešné cifry a zdaleka nejvyšší v Evropě.
K takovému číslu se stát dopracuje jedině tak, že utrácí podstatně víc, než vybírá na daních. Řecká vláda chce přitom současnou krizi řešit pokračováním této zajímavé finanční strategie. Navzdory fiskální dietě, kterou EU podmiňuje svou pomoc, plánuje Řecko zvýšení penzí státních zaměstnanců o 1,5 procenta. A i kdyby skutečně provedlo všechny navrhované rozpočtové škrty, zůstalo by stále vězet v deficitu o více než dvojnásobné výši, než kolik činí povolená hranice EU.
Takže pokud Řecko nehodlá výrazně omezit státní výdaje, co vlastně hodlá? No ovšem – zvýšit příjmy! V rámci nového vládního programu bude nejvyšší daňové pásmo se sazbou 40 % rozšířeno i na lidi, kteří vydělávají 60 000 euro ročně. To je sice hodně peněz, dokonce i v zemi, kde je dráž než v leckterém přímořském letovisku, opravdu si ale někdo myslí, že tito lidé jsou až takoví nechutní boháči, že jim nebude vadit, když jim stát sebere 40 % výdělku? I takový Lenin, kdybychom ho dokázali vzkřísit, by nám řekl, že to je trochu přehnané.
Přihoďme ještě pár opatření, která spolehlivě zbrzdí ekonomiku, včetně čiré nejapnosti, jakým je zákaz hotovostních transakcí nad 1500 eur, a máme recept na zaručeně neúspěšnou reformu hospodářství a státních financí.
Naštěstí se blýská na lepší časy. Finanční pomoc Řecku se v důsledku politického klima v Německu a Francii proměnila z hotové věci na hodně nejistý podnik. Média si začala všímat všeobecné rozmrzelosti z řecké situace. Reuters například tvrdí, že nejmenším zlem je nechat Řecko zkrachovat. Ať se jeho věřitelé poperou se ztrátou a řečtí politici ať se naučí žít bez půjček, stejně jako se musí léčený alkoholik na Antabusu naučit žít bez alkoholu.
***
Tim Cavanaugh je americký novinář a sloupkař měsíčníku Reason.
Překlad: Aleš Drobek
Převzato z blogu Aleše Drobka na Aktuálně
