-
Ukradneš-li šperk, popraví tě. Ukradneš-li království, staneš se císařem. (Čínské přísloví)
-
Chruščov na výstavě abstraktního umění: Člověk je přesvědčený, že tyhle obrazy nemalovala lidská ruka, ale ocas osla.
-
Člověk dává vždy přednost dobru před zlem, ale okolnosti mu nedovolují, aby tuto přednost mohl uplatnit. (B. Brecht)
-
Rasputin na balkónu vedoucím do přeplněné ulice spustí kalhoty, ukáže přirození a pronese: „Tohle vládne Rusku.“
-
Antický chór vzývá Dia. Z nebe se ozve hlas: „Nejsem doma, po zapípnutí nechejte vzkaz.“ (Woody Alen)
-
Tzv. bezpředmětová meditace: V posledním, pátém stupni, se může mnich rozmnožovat (být na několika místech najednou, jako Šimon Mág v křesťanství), může být neviditelný, může pronikat stěnami i horami, jako by byly pouhým vzduchem, může zmizet v zemi a zase se objevit jako by to byla voda, jde po vodě jako po suchu, aniž se potopí, vznáší se ve vzduchu jako pták, dotýká se rukama Měsíce i Slunce a může proniknout až do říše Bráhmovy. Dále slyší daleké i blízké znění nebeských i lidských zvuků, čte v srdcích druhých, rozpomíná se na své dřívější životy. (Viz též: nebeská hudba křesťanských mystiků, hudba vesmírných sfér, opium, LSD, případně alkohol.)
-
Meditace znamená odpor k obyčejnému životu, touhu vymanit se z pout tohoto života a povznést se nad jeho nedokonalost.
-
V jedné jediné malé londýnské uličce je tolik utrpení, že to jasně dokazuje, že Bůh nemá rád lidi. (Oscar Wilde)
-
Mantry a tantry – mystické verše, většinou nesmyslný shluk slabik, například: Atté batté natté kunatté, nebo: thaké tharaké, nebo: urumati rurumati turu, nebo: hili mili sarvádžňódupadaga. (Prý to lze přeložit takto: Všichni nejvyšší Budhové buďte velebeni, nebo: Nechť toto kouzlo je účinné. Sváhá.) Kam se hrabe Morgernstern se svým Velikým Lalulá. Znám ještě podobný text z Patočkovy knihy Aristoteles a jeho předchůdci a dědicové. Zní takto: „Odpověď na otázku Ti To On zněla: Oysia. Co byla Oysia? Aristoteles odpověděl: To Ti En Einai. V čem ležela vlastní povaha Ti En Einai, to čím se odlišovala jak od Hypokaimenon, tak od Katholoy a Genos? Odpověď zněla: V Energeia. Co je však Energeia, tento poslední klíč patrně k poslednímu zámku?“ A tak podobně pokračuje Patočka dál. Vždyť jsou to také mantry a tantry, stejně tak i Heidegger.
-
Básnička, kterou zná nazpaměť snad každý japonský školák: Ach, jak krásně jsou květy zbarveny / a přece hynou / Může něco na tomto světě trvat věčně, beze změny? / Jestliže se dnes přepravím / přes nejvyšší závory světa jevů / již neuvidím tyto měnivé sny / a zapomenu jejich kouzlo.
-
Mantra z Dantovy Božské komedie: Refel mai amech izabi almi.
-
Žijeme psychologicky nebo biologicky a nikoliv logicky! Zen logiku překračuje a je povznesen nad tyranii a scestný výklad idejí, neboť v reálném žití není žádná logika. Zen budhismus: poznat skutečnou realitu znamená zbavit vědomí prizmat logiky a gramatiky, prorazit začarovaný „kruh slov o slovech o slovech o slovech…“ Zbavit se všeho, čím rozum dosud obetkal ducha a zlomením nadvlády logiky, dosáhnout duchovní emancipace.
-
Logika, pojem, abstrakce jsou prvky pro vytváření dualismů. Dualismus je pak východiskem pro formulování problému. Logika ignorující pojmové a abstraktní myšlení, logika přímého intuitivního zření skutečnosti umožňuje nahlížet realitu jako nedualistickou, bezrozporovou, zbavenou všech problémů.
-
Je to útok proti logice a abstrakci a nástup intuice. Rozpory existují jenom v oblasti myšlení, kdežto v realizované zkušenosti jsou mnohost a jednota totéž. Problémy mizí nikoliv jejich vyřešením, ale jejich popřením.
-
Poznatky o utrpení, úzkosti, starosti, zoufalství, strachu, vině, osamělosti a smrti jsou první budhistickou vznešenou pravdou. Viníkem je logický s abstrakcemi pracující rozum, symbolická hra s bezživotnými abstrakcemi, která je podstatou intelektuální tragédie a nestability celé kulturní situace.
-
Zen budhismus může celý vesmír obrátit naruby, zbavit ho hrůz a hrůzný antropocentrismus nahradit neochvějným klidem, neotřesitelným soucitem. Vznešené ideály, pro které se navzájem zabíjíme, jsou prázdnými abstrakcemi, náhražkami nepovšimnutých zázraků, které nás obklopují. Logika – vrah a sebevrah života, píše Suzuki. Smysl života je tak hluboce otřesen, že moudrý, který jej poznává, může se mezi námi objevit jen jako zneuznávaný a jako blázen, a silný, jenž nese smysl ve svých rukou, jen jako slaboch, a zdravý, který se jím (smyslem) živí, jen jako nemocný… Pravý výklad, smysl všeho dění je na zemi tak zcela vytlačen, že jenom ti, kdo stojí jaksi vně, nevěstky, vrazi a blázniví, mohou mu přijíti na stopu a mohou mu porozuměti.
-
Tázaví, zkřehlí, rozlomení, rozdrásaní a otřesení lidé stojí před problematičností svého života. On přijde a řekne: Vyjděte i vy. Vyjděte podnapilí, vyjděte slabouncí, vyjděte hanebníci. A my vyjdeme všichni, bez studu a zůstaneme stát. I řekne: Svině jste! Jste jako zvířata! Ale pojďte i vy! (Dostojevskij)
-
Civilizace v současné Evropě je absolutní lží, vládou Antikrista. Ve vědě je jen to, co vnímáme svými smysly. Svět duchovní je úplně odstaven, vypovězen s jakýmsi triumfem a záštím. Pomocí vědy se Evropa snaží obejít bez Boha, bez Krista. Svět proklamoval svobodu a vidíme jen otroctví a sebevraždu. Dnešní Evropa a její kapitalistický systém, její průmysl, je panství Baala, boha krve a zlata. Prokleta budiž civilizace, je-li k jejímu uchování třeba sdírati kůži z lidí. A přece je tomu tak: aby byla uchována, je nutno, aby byla kůže sedřena.
-
Evropa je podkopána a snad již zítra se propadne beze stopy na věky věkův.
-
Německo je národ mrtvý bez budoucnosti. Francie zmizí a opravdu není jí škoda. Zůstanou jen divoši, kteří zaplaví Evropu. Pozvolna, ale jistě zrodí se nové hloupé budoucí barbarství. Evropa je již jen hřbitov, na němž odpočívají drazí zesnulí. Je nutno smésti ty mrtvé náhrobky, všechny ty kosti, ty relikvie Svatých zázraků a zorati pro nové ruské sémě tu starou evropskou zemi zúrodněnou popelem drahých zesnulých. Evropu ruský oceán potopí ve svých vlnách.
-
Církev koktá něco o Bohu a toto koktání je tak ubohé, že ona sama ho neslyší ani nechápe.
-
S touže smělou zvědavostí jako Dostojevskij sondoval propasti lidské duše, propátral Lev Tolstoj opačné, ale o nic menší, propasti těla.
-
Svět hmotný, stejně jako svět duchovní, je pln nesčetných možností, jež se dosud nevtělily.
-
Hrůza z náhlé smrti mne vehnala do těsna. Skok z pevného břehu života do propasti. (Petr Lombard)
-
Promluv, vápenče drsnatý! (Chlebnikov)
-
Šklovskij – obsah Evžena Oněgina: Ona byla milá / a on ji miloval / On však nebyl milý / a ona ho nemilovala.
-
Březina kouzla zbavený. Ale když titíž homunkulové veřejně prováděli defloraci B. Němcové a každý spravedlivý člověk se proti tomu bouřil, skuhrali realisticky: Ona už nepatří své rodině, ani sama sobě, ona patří celému národu a národ má právo, z důvodů ryze vědeckých, aby o ní znal celou nahou pravdu.
-
Stůl poznání je prostřen, krmí je mnoho a v různých úpravách. Nikdo nikoho k ničemu nenutí. Ber si, stačíš-li. Kdo si přeplácal žaludek, v koutku zvracel.
-
Básník vůbec, jak se zdá, trčí do naší doby jako cosi cizího a nedovede nic říci velkým masám lidu. Nemluví než zase k jedinečným osamělým duchům, jichž se ve světě vyskytuje čím dál méně.
-
Lidstvo by mělo vůbec na té kocábce smrti zmítané bez ustání vlnami nechat těch námořnických hádek při bečkách rumu a spojiti se k společné záchraně.
-
Alexandr zemřel. Alexandr byl pochován. Alexandr se obrátil v prach, prach je země, ze země se dělá hlína. Proč by tou hlínou, co se v ní proměnil, nemohli v pivovaře ucpat sud? Snad veliký César, proměněný v hlínu, je dnes kus lepenice na skulinu, a nemá imperátor jiný účel, než nedat větru, aby škvírou fučel. (Shakespeare)
-
J. W. Goethe – O démonickém: Nebylo božské, neboť se jevilo rozumným / Nebylo lidské, neboť bylo dobrodějné / Nebylo andělské, neboť na něm bylo často vidět škodolibost / Podobalo se náhodě, neboť nemělo logiku / Podobalo se prozřetelnosti, neboť ukazovalo na souvislost / Zdálo se, že pouze v nemožném nachází zalíbení a možné od sebe s pohrdáním odvrhuje.
-
Kosmas v podání V. Vančury: Paní Kosmasová manželovi: Stín, stín, stín létajícího ptáčka, ráda bych věděla, na jakých lukách se popásá a kolik zrní spotřebuje. Pročpak se člověk zabývá čtením příběhů? Není dost na tom, že se udály? Do smrti nepochopím, co tě pudí, abys ležel celé dny v bláznivinách, které se buď jednou již přihodily, a potom jsou tytam, anebo se nikdy nestaly. Kosmas odpovídá: Víš, že ve mně jako v každém starci, jest dětinská mysl a slabý duch. V mládí jsem se dosti nahrál na trávnících a lukách gramatiky i dialektiky. Věru, více mě těší měkký chléb a topinka než tvá sofismata.
-
Mathesius a Franěk – Přehled sovětské literatury, skripta 1971: Futuristé: kající se maloměšťáci, individualisté, deklasované bohémové, společenští desperátové, zásnuby Poezie s Revolucí, Planetární výlety do kosmu, hyperboličnost, obrazové obžerství, rytmická údernost, plakátová působivost, gigantická autostylizace, životy žité o hladu a mrazu, uprostřed krve a špíny, symbolická erotika Anny Achmatovové, dobře vypočtené výstřednosti, vulgarismy, barbarismy, neologismy, fetišizace techniky a fascinace strojovou kulturou.
-
Jesenin: básník koketní a sladký s jistou nahnilostí, idylik, selankář, nadměrná ctižádost, dobírá se až puškinovské čistoty.
-
Nikolaj Gumiljov, akméista, zastřelen 1921 za účast v protirevolučním spiknutí.
-
Kolem roku 1930 je povolena jen poesie písňová, adorační, neobjevná, jen ilustrující, tradiční s pevnou veršovou strukturou, posluhování individuálním zálibám jednotlivců, kteří jsou u moci. Přílišný soulad mezi literaturou a společností, válečný monumentalismus. Básně jako odvary a říkánky.
-
Polevoj – devalvace hodnot myšlenkových i uměleckých. Ždanov denuncuje Achmatovou a Zoščenka (1946). Po válce návrat do doby předválečné. Ke slovu se dostávají autoři konvence, konformnosti, prostřednosti a neumění – Babájevskij, Nikolajevová, Ažájev, nejhlubší úpadek celého padesátiletého vývoje. Ke konci života J. V. Stalin pronáší projevy signalizující, že situace je neudržitelná.
-
Božský Stalin – kolikrát v dějinách už bylo odbožštění.
-
Země se zachvěje poznáním, že bozi nejsou! (Theurg – kouzelník. Demiurg – stavitel světů.)
-
Průlom znamenal Erenburgův román Tání. (Západ převzal název pro období po XX. sjezdu). Po dlouhém odmlčení začíná vydávat i Šolochov.
-
Solovjov (1853 – 1900): Píše a má strach z Mongolů: „Lidé uvidí zhanobeného dvojhlavého carského orla a hadry ruských praporů jako hračky v rukou žlutých dětí.“ Andrej Bělyj varoval před žlutým nebezpečím: „Bude Rusko Východem Xerxovým nebo Kristovým?“ Nikolaj Maximovič Minskij (1855 – 1937) bojuje proti nadvládě svalů nad mozkem. „Dostane-li proletariát zbraně do ruky, stane se Evropa a celá její kultura jenom krátkým snem.“
-
Vjačeslav Ivanovič Ivanov (1866 – 1949): Nový zákon nevyrůstá ze SZ a proroků, nýbrž z řeckých mystérií a kultů Dionýsových. (Dionýsovské umění je orgiastické, vzrušené, křečovité, umění narkotických stavů, intuice a extází. Apollinské je princip světla, klidné, vyvážené.)
-
Brjusov (
†1924), báseň Přicházející Hunové. Revoluce smete starou kulturu a mne s ní. Povídka Poslední mučedníci 1906, sekta inteligence země, básníci, myslitelé, umělci, jsou odsouzeni revolučním tribunálem k smrti. Na rozloučenou se životem uspořádají slavnost, řadu orgií s nejnižší erotikou, ale i s prvky mystickými. Díla Ohnivý anděl a Oltář vítězství jsou historické romány, dekadence a mysticismus.
-
Alexander Blok (1880 – 1921), poéma Dvanáct v roce 1918. Na ulici veliké plátno s heslem „Všechnu moc ústavodárnému shromáždění“. Babka plačtivě připomíná, kolik onucí by se z toho dalo udělat pro děti. Skythové z roku 1918: Jestliže Evropa odmítne bratrství a lásku Skythů, obrátí se na ni se svou mongolskou ničivou tváří a zaplaví Evropu krví.
-
Andrej Bělyj (1880 – 1934): sen, blouznění, podvědomí, živly, neustálený proměnlivý svět, tragicky napjatý, rozrušený pocit života. Všechno je v pohybu. Rozum je příliš suchý, dogmatický, sice svítí, ale nehřeje! Současná společnost je rovna době předhistorické, podzemní surové době ledové, jež není dosud přemožena kulturou. „Jsme posud stále v době ledové, dokud se nám jen zdají sny o kultuře.“ Život končí buď tragicky, nebo v iracionálnu. Próza ornamentální. Na situaci a postavu se dívá jednou mikroskopem, pak dalekohledem, každý detail je rozpálen a rozevlátý, jazyk plný novotvarů, jeho žákem byl Zamjatin. Poéma Kristus vstal z mrtvých 1918: nový život se rodí ve strašlivých mukách. Rus je spasitelkou. Zločiny, teror a muka jsou nutným disharmonickým akordem v symfonii vzkříšení. Poéma připomíná středověkou vizi. Revoluce je pro něho nástup buržoasního Západu proti Rusku. Próza Koťa Letajev 1922: pokus o vzpomínky před narozením.
-
Merežkovskij 1865 – 1941 (asi, některé prameny uvádějí rok úmrtí 1945 v emigraci.): Pro SSSR má pouze termín Říše Antikristova. Všude v životě vidí převládat hrůzu.
-
Alexej Michajlovič Remizov 1877 – 1957, v emigraci od roku 1921, pobýval často v klášterech. Svět je království ďáblovo, kde osud nemá smyslu, kde vládnou běsi. Přesto věří v dobrotivou přírodu a Boha, proti kterému reptají bogomilci i sama Matka Boží. Dějové konstrukce jsou alogické, snové. Revolucionáři jsou člověkobijci, epik náboženské tulácké bohémy.
-
Fjodor Sologub 1863 – 1927: jeho hrdinové hynou často dobrovolnou smrtí a ta je štěstím zvláště pro děti. Komu se nedostane vykoupení, je potrestán životem plným bolesti, smutku, hnusu, špíny a tragédie. Malý ďábel z roku 1905, přeložen do češtiny, naprostá odlišnost, ubohost, nemorálnost, končí sebevraždou.
-
Vasilij Vasiljevič Rozanov 1856 – 1919, naturalistický dekadent, jde z extrému do extrému, mění názory, je přelétavý. „Moje kniha kuchyňských účtů je důležitější než Turgeněvova korespondence.“ Prohlašuje nutnost nesvobody. Janova apokalypsa je protikřesťanská. Do jedněch novin psal o prohnilém carismu a současně v druhých o smrduté revoluci. Křesťanství vneslo do útulného světa starozákonní chlad, strohost, asketismus a prohlásilo pohlaví za něco nečistého. Myslitel spíš duchaplný než hluboký. Kniha Spadané listí I. a II. díl 1913 a 1915, chce podat tak, aby nevzbuzovaly dojem literárního díla, je to sborník aforismů, názorů, různorodých myšlenek, literárních úvah, publicistických článků, realistických scén ze života, útržků životopisu, scény z rodinného života doplněné dokonce fotografiemi, občas vulgarismy a neologismy. Kniha Apokalypsa naší doby 1917: proti církvi, náboženské a filosofické úvahy, opěvování sexu, svědectví o hladu, bídě a strádání.
-
Michail Petrovič Arcybašev 1878 – 1927, dekadence v sexu.
-
Marina Cvetajevová 1892 – 1941, emigrovala, její muž bělogvardějec se vrací, zastává významné místo, je zatčen, zahyne, dcera zatčena na 18 let, padl syn Grigorij, spáchala sebevraždu.
-
Futuristé: Egofuturisté, psali egopoemata, Severjanin a Šeršeněvič. Kubofuturisté: Majakovskij 1893 – 1930, Chlebnikov 1885 – 1922, Severjanin 1887 – 1941, Kamenskij 1884 – 1961, tři bratři Burljukové, David Davidovič Burljuk 1882 – 1967, Nikolaj Asejev 1892 – 1939, Livšic, Osip Brik, Čužak, Jelena Guro, Kručonych…
-
Pastěrnak – Doktor Živago: O revoluci: „Když se potkali dva lidé, zabil jeden druhého, aby nebyl zabit. Vyskytly se ojediněle případy lidojedství. Skončily se zákony lidské civilizace, nastoupily zákony zvířecí. Člověku se zdály předhistorické sny z jeskynní éry. Hlavním neštěstím, kořenem budoucího zla, byla ztráta víry v cenu vlastního názoru. Nyní je třeba pět obecným hlasem a žít cizími vnucenými představami. Nastala vláda fráze, nejprve monarchistické, potom revoluční. Člověk se rodí proto, aby žil, a ne proto, aby se chystal k životu.
-
„Kavkaz jak na dlani byl celý / celý jako postel zmačkaná.“
-
Konstruktivisté, Šeršeněvič 1893 – 1942, reálné je všechno, a čím nepravděpodobnější, tím reálnější.
-
Básníci selští: Orešin: Proč nevzlykají kameny?
-
Jesenin: Jsem člověk nenový / nač to skrývat / zůstal jsem jednou nohou v minulu / Vždyť jsem začal odkvétat / My vše jsme tenkrát milovali / však málo milovali nás.
-
Poputčici: Zamjatin Jevgenij Ivanovič 1884 – 1937. V roce 1932 emigroval, žádost podal samotnému Stalinovi, ten žádost schválil. Román My, česky roku 1927.
-
Pilňak, zatčen roku 37 a zastřelen 41.
-
Babel zatčen roku 39 a zastřelen asi roku 41: zároveň mluví o nebeské klenbě a kapavce. Vše jsem prožil, nejsem schopen si nic vymyslet.
-
Majakovskij – Lenin: Cožpak i Lenin / může zvát se / z milosti boží/ vládce? / Kdyby snad / vznešený a božský / Lenin byl / já hněvem / docela / ztratil bych hlavu / já v proudu průvodů / bych se postavil / do cesty/ uctívajícímu davu / Já / našel bych si / nadávky hromoústné / a než bych / padl sražen / já / i výkřik můj / já řval bych / k nebi / kletby bohapusté / na Kreml / vrhal bych / jak bomby / fuj.
-
Z poémy Plným hlasem: Já kašlu / na busty, na bronzu tuny / já kašlu / na onen mramorový hnus / Hřejeme se slávou / všichni jako na výsluní / nad námi všemi / kéž jak pomník duní / za bojů /zbudovaný / socialismus.
-
Víte co housle?/ My se tak strašně sobě podobáme / Vždyť i já / křičím / a zhola nic neumím dokázat.
-
Umřít – na tom / nic nového není / ani žít však není / novější. (Jesenin)
-
V životě tomto / umřít / těžké není / Je mnohem těžší / život vytvářet. / Však smrt je smrt / ať zemřeš pro cokoliv. (Majakovskij)
-
Z hlediska Západu byl Majakovskij „vládní“ básník. V SSSR to byl deklasovaný inteligent.
-
Myšlení méně kvalitních lidí dovede s ohromnou důležitostí produkovat prázdné fráze.
Foto: Ryby v hlubině moře, autor Jan Kadubec
