Standardy NATO a ozbrojené síly Ruska




Listopad 7, 2010

V diskusi o účelnosti či neúčelnosti vstupu Ruska do NATO je důležitá otázka, jakou cenu bude obnášet takový krok pro ozbrojené síly RF, když bude nucena přistoupit na standardy NATO. Je  možno přejít na kalibry NATO, mít zbraně a vojenskou techniku různých druhů, avšak z arzenálů aliance. Je možno nosit uniformy NATO, ale to není to hlavní.

Ozbrojené síly země zůstanou nástrojem provádění státní politiky jen do té doby, dokud je řídí národní velení s využitím vlastního systému řízení, jehož jádrem je za současných podmínek automatizovaný systém řízení vojsk (ASŘV). Obecně se pod ním rozumí organizačně technické sjednocení orgánů řízení různých stupňů rozmístěných na stacionárních nebo mobilních bodech řízení, vybavených prostředky automatického řízení a spojení, které zajišťují řešení úkolů řízení silami a prostředky jak v míru, tak v různých podmínkách bojových situací. Vojenské síly RF zachovávají systém řízení vojsk i zbraní zavedený ještě v období Sovětského svazu, který zdokonalují a doplňují podle zkušeností z bojových akcí na Severním Kavkaze.

ASŘV je v Rusku vytvářen a modernizován množstvím závodů vojensko-průmyslového komplexu různých forem vlastnictví. V současném Rusku jsou to mnohdy jednotná státní zařízení. Modernizace a další rozvoj se děje v rámci státních vojenských zakázek za vedení jediného odběratele – ministerstva obrany. ASŘV NATO v zásadě využívá technická řešení systému operativního řízení USA, tzv. systém C41Command, Control, Computer, Communication and Intelligence system. Na jeho tvorbě se podílí velké množství amerických i západoevropských firem a koncernů i mezinárodních konsorcií. ASŘV RF a NATO nemohou spolupracovat. Mají různé přístupy k aplikaci ozbrojených sil (způsob mobilizace i nasazení, strategické plánování, řízení boje, schválení a následné použití jaderných zbraní a zbraní vysoce nebezpečných, atd.).

Členství v NATO by předpokládalo zařazení ozbrojených sil nového člena do systému jeho řízení a přijetí jeho principů. Takto to probíhalo i při přijímání členů z bývalého východního bloku. V NATO je standardizace povinná pro všechny členy. Standardy zahrnují prakticky všechny vojenské složky aliance. Od přileb přes munici, výzbroj, prostředky komunikace až ke štábním postupům, dokumentům velení, organizaci operativní činnosti a dokonce přípravu specialistů pro práci v nadnárodních štábech.

V případech kandidátů vyžaduje statut NATO neodkladný přechod na jeho standardy v komunikaci i informačních systémech. Pro nás by to znamenalo úplnou změnu zařízení na všech úrovních z analogových na digitální. Informační systémy by musely doznat přechod na systém NATO C3 – Consultation, Command and Control. Podobně je tomu i v případech dalších složek, včetně dokumentace, a to na všech úrovních řízení.

Nákup nové techniky se musí řídit standary NATO. S tímto požadavkem by se ruský obranný průmysl nebyl schopen ve stanoveném krátkém termínu vyrovnat. Rusko by muselo nakupovat západní techniku a začleňovat západní firmy do změn ve svém ASŘV. Tak by západní ekonomika využila ruské vojenské zakázky a domácí obranný průmysl by významně "ostrouhal". Přitom je známo (dle Keynese), že státní vojenské zakázky jsou nejdůležitějším nástrojem modernizace hospodářství. Výsledkem přechodu na ASŘV NATO by byla deindustrializace země, eliminace obranně průmyslového komplexu coby "lokomotivy" národního hospodářství a sociální propady související s rozpadem důležitého průmyslového odvětví.

Kromě změn ve vojenské oblasti by se muselo do určité míry měnit i národní zákonodárství. I ono by muselo v základních ustanoveních a mechanismech odpovídat zákonodárství aliance. Pro členy NATO existuje Bruselská dohoda z roku 1970 o povinné výměně technických informací z obranné sféry. Jak se má Rusko přiřadit ke státům NATO a USA, když by nesmělo kooperovat v obranném průmyslu s jinými státy, s nimiž má USA a NATO zákaz spolupráce. Znamenalo by to ztráty ohromných zakázek. Rusko by rovněž muselo předat NATO systém plánování a přípravy bojových akcí. Co je však nejdůležitější, Rusko by muselo přijmout vnější kontrolu nad svými jadernými zbraněmi, přitom je to nejmocnější složka vojenských sil Ruska. Ruská armáda by v určitém rozsahu musela prozradit i principy použití našich jaderných zbraní, včetně systému schvalování k jejich použití.

Politická manželství jsou stejně nestálá jako lidská. Nejbližším příkladem je rozpad Varšavské smluvy, kdy se z bratří ve zbrani ve Východní Evropě náhle stali nepřátelé Ruska, kteří přinesli ženichům z NATO bohaté věno v podobě vojenských tajemství svého staršího bratra, včetně vzorků jeho vojenské techniky i automatizovaného systému Manévr, po jehož prostudování zaoceánští stratégové zelenali závistí a strachem. Nakonec tento veškerý harém východoevropských států tahá vedle ostatních států NATO za Pentagon horké kaštany z ohně v Iráku a Afghánistánu.

Kde je záruka, že láska NATO k Rusku se náhle neukončí, jakmile budou jeho armádní síly řízeny z Bruselu (ve skutečnosti z Washingtonu). Jestliže se Rusko dostane do rukou stratégů NATO, může se okamžitě zapomenout na G8 i G20, země se stane nejen surovinovým, ale i vojenským přívažkem Západu, nárazníkovou zónou mezi sytou Evropou a rozvíjející se  muslimskou Asií spolu s probouzejícím se tygrem z břehů Žluté řeky.

Připomenu, co říkal Brzeziński ve své stati v New York Times v srpnu 2009 ještě před svou návštěvou v Moskvě v roce 2010 : „Účelem NATO je převzít dva strategické úkoly: upevnění bezpečnosti v Evropě cestou sblížení Ruska s Euroatlantickým společenstvím a integraci Ruska do širokého systému  světové bezpečnosti, která by nepřímo pomohla k rozptýlení zbytkových imperiálních ambicí Ruska.“

Takže je třeba číst Brzezińského.

Převzato z Fondsk.ru

Překlad: zajoch

Redakčně kráceno

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku