Trik, který přišel bez povšimnutí

Květen 30, 2011

Před čtyřiceti lety bohatí Američané financovali americkou vládu hlavně svými daněmi, dnes bohatí Američané financují vládu tím, že jí své peníze půjčují. I když většinu amerického dluhu vlastní cizinci, je přesto 40 procent z něj v amerických rukou, hlavně v rukou těch bohatých.

Ten obří přerod – z plátců daní ve věřitele vlády – se bohatým podařil takřka nepozorovaně. Je ale důležitý pro pochopení rozpočtových těžkostí, v nichž se USA nacházejí. A pro nalezení cesty, jak z toho ven.

V průběhu dekád se daňové sazby pro ty nejbohatší neustále snižovaly. Od konce druhé světové války do roku 1980 nejvyšší daňové rozpětí přesahovalo i 70 procent – a i po různých odpočtech a slevách činilo přes 50 procent. Dnes je to 36 procent. Do 80. let činila sazba z kapitálových zisků 35 procent, dnes jen patnáct. Zároveň se snižováním daní se ale zvětšily díry v zákonech, a tak 18 tisíc domácností s ročním příjmem přes půl milionu dolarů loni daně z příjmu neplatilo vůbec žádné. Podle údajů berňáku nejbohatších 400 Američanů v posledních letech ze svých příjmů platilo na dani do federálního rozpočtu jen 18 procent. Manažeři miliardových hedgeových a jiných fondů totiž své příjmy mohou zdaňovat jako kapitálové zisky, tedy 15 procenty.

Mezitím se stále větší část národního příjmu soustředí v samotné špičce. Ještě koncem 70. let nejbohatší jedno procento obyvatel doma mělo devět procent celkového národního příjmu. Nyní už je to 20 procent. Za stejnou dobu desetina procenta těch nejbohatších své majetky ztrojnásobila. Bohatství se v horním patře koncentruje nejrychleji od časů boomu z konce 19. století.

A co američtí nejbohatší se všemi těmi penězi dělají? Investují je po celém světě, kdekoli, kde jim kyne největší zisk při nejmenším riziku. Vládní dluhopisy – tedy de facto půjčky americké vládě – se také ukázaly jako zaručené investice, a to zvláště v posledních několika neklidných letech.

Američané slyší mnoho obav z toho, že cizinci znehodnotí dluhopisy, jakmile kvůli obavám z amerických budoucích rozpočtových deficitů ztratí důvěru v dolar. Už méně slýchají o superbohatých Američanech, kteří se ale na dluhopisy kvůli strachu z budoucích rozpočtů vykašlou také.

Velkou ironií je, že pokud by nejbohatší Američané financovali vládu jako dřív – tedy placením svých daní a ne půjčováním vládě – dlouhodobý deficit by byl mnohem nižší. Proto je nutné, aby bylo zvýšení daní těm nejbohatším součástí jakékoli dohody o rozpočtu. Jinak se propast mezi příjmy v Americe jen dál prohloubí. A co hůř, průměrný pracující Američan přijde o sociální služby, na které má nárok, ale sám si je nemůže dovolit, nebo skončí s takovou daňovou zátěží, kterou už neunese.


Autor působil v Clintonově vládě jako ministr práce, dnes přednáší ekonomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley.


Převzato z Literárek

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments