Trojí děti




http://ordable.com/img/lists/gods-most-sadistic-moments/items/0605200948008abraham-isaac1.jpgPánbůh nedávno neměl co dělat, tož si sedl na obláček a pozoroval, jak si vedou jeho děti.

(Děti má celkem trojí. Nejstarší jsou Izraelité, ty si vyvolil jako první, už v době Adama a Evy, ale ten fakt, že si je vyvolil, oznámil teprve až Abrahámovi, respektive Mojžíšovi.

Druhé děti v pořadí jsou křesťané. Dal jim vzniknout o něco později, hned po pár letech po zavedení našeho letopočtu.

Třetí, ty nejmladší děti, jsou muslimové. Vznik jejich existence naplánoval prostřednictvím proroka Mohameda na šesté až sedmé století n. l.)

Tak jak se ty moje děti činí? Jak se jim daří, či nedaří? Mám některým pomoci? Nebo ani není třeba?

Moje nejstarší děti, synové Izraele, mají ve svých rukách skoro všechno zlato světa, těm už ani netřeba pomáhat, jsou šikovní a všechno, na co sáhnou, se jim daří. Mají v úmyslu úplně přestavět a znovu vybudovat svaté město Jeruzalém, kde hradby budou ze safírů a cimbuří z rubínů, a tyto drahokamy budou zářit jako slunce a modloslužebníci budou přicházet a hledět na slávu Izraele, píše se v Talmudu. Držím jim palce, kéž by se tento jejich úmysl zdařil. Pomáhat jim v tom ale samozřejmě nemohu, neboť už jednou mi řekli, že se nemám plést do lidských záležitostí, a že si mám hledět svého, tedy že se mám starat o nebe a anděly.

To bylo tehdy, když se dva významní učenci, Hilel a Šamaj, přeli, jakým způsobem zapalovat chanuková světla, zda je lepší začínat s osmi svíčkami a další dny ubírat po svíčce až k jedné pro poslední den, nebo začínat s jednou a přidávat až do osmi svíček posledního dne. Měli na to diametrálně odlišné názory, a ne a ne se dohodnout. Chtěl jsem do jejich pře zasáhnout, ale můj názor nebyl brán v úvahu. Řekli mi, abych se staral o své nebe, že oni se také do mých záležitostí nepletou. Proto se v jejich záležitostech už nijak neangažuji.

Někteří mi sice vyčítají, že jsem v minulosti připustil šoa (neštěstí, zničení, pohroma), ale v tom jsem já nevinně, to přece provedli ti pohanští Nibelungové, a na ty já nemám sebemenší vliv, to nebyly mé děti. A stejně to ti Sigfrídi a Brunhildy museli vše do mrtě zaplatit, všechny škody uhradit, nahradit i újmy na duši… však ještě loni (v roce 2010) platili. Ale už se polepšili, už jsou zase na správné cestě, už jsou zase dokonalými věřícími křesťany, hlavně ti v Bavorech. Jiní rabíni zase tvrdí, že konání holokaustu (z řeckého ?λ?καυστον holokauston celopal ?λος holos celý + καυστ?ς kaustos spálený) bylo provedeno jako obětina k mému usmíření a k odpuštění hříchů, kterých se dopustili právě ti spálení Izraeliti.

Nechť si rabíni myslí to či ono, už je to za námi, v historii je to nesmazatelně zapsáno a dokonale zdokumentováno. Pro budoucnost, až na to varování, to nic neznamená, rodí se dost židovčat, tak co.

Prostřední děti, křesťané, se klaní zlatému teleti, mamonu, provozují s chutí pedofilii a homosexualitu, podceňují ženské, což se jim určitě nevyplatí, a neustále se mezi sebou tlučou a mlátí. Po dvou světových válkách prý už další třetí nechtějí. Že by už konečně dostali rozum a o prachy, kterých ostatně mají docela málo, se bratrsky rozdělili? No, uvidím, jak se budou chovat nadále. Vypadá to, že jim bude odebráno i to málo, co mají. Jsou to děti docela hádavé, neustále se mezi sebou dohadují, kdo má mne, Boha, nejraději. Katolíci tvrdí, že to jsou oni, pravoslavní o sobě tvrdí, že oni, evangelíci a všelijaké ty protestantské sekty o sobě taky tvrdí, že mne nejvíce milují právě oni. Kdyby se místo hádek raději dali dohromady, učinili by lépe. A bylo by to potřebné a bylo by to i v jejich zájmu, neboť hinduistů, buddhistů i atheistických Číňanů je moc a moc.

A také neustále, až docela otravně, mi vnucují své kandidáty k vyzdvižení na nebesa, aniž by se mne zeptali, zdali je v nebi chci, a zdali tu máme vůbec dostatek místa. Mám dost práce s andělama, kterých je nespočet, někdy dokonce o nich ztrácím přehled, není divu, když jsou jich takové spousty, a ty děti křesťanské chtějí, aniž by se nás nahoře zeptali, posílat k nám své svaté, přesvaté a blahoslavené, což musím odmítat. Pořád jim opakuju, že všichni, tedy i ti svatí, holt musí počkat na Vzkříšení a Poslední soud. Jsou asi méně chápaví, když se i přes toto důrazné upozornění, pořád a pořád snaží poslat do nebe další a další svaté.

Podobně to dělají i ti nejmladší, taky to přehánějí s počty vyslaných mučedníků k nám nahoru.

No to by byl pořádek! Cpou je k nám do Nebe, aniž by se zeptali na povolení a počkali na náš souhlas.

Přesto mi vnutili Pannu Marii, tu jsem odmítnout nemohl, to dá rozum, že? Ale ona pořád mění ubrusy na stole, neustále utírá prach a furt mění záclony, chce porcelánové talíře a alespoň stříbrné lžičky a vidličky, jako kdyby nestačily ty aluminiové, které máme odnepaměti, a udělají stejnou službu jako ty stříbrné. My jsme tady nahoře konzervativní a staré zaběhnuté pořádky nechceme měnit, na to my v nebi nejsme zvyklí, a ta neustálá modernizace nám pobyt v nebi znepříjemňuje.

Ještěže mám toho Henocha (kraličtí přepisují Enoch), často spolu pokecáme a probereme situaci ve vesmíru. Henoch byl už na zemi, kdy jsme se spolu procházívali, nadmíru inteligentní, byla radost a potěšení s ním rozmlouvat, proto jsem si ho vzal na nebesa.

Nejmladší děti, muslimové, se modlí každý den. A pětkrát! Jsou mi nejvěrnější, nejvíce mne milují a neustále mi vzdávají čest a slávu, což se mi na nich líbí, neboť nejstarší synové se modlí pouze v sobotu, a křesťané jenom v neděli dopoledne, a tihle nejmladší dennodenně, což je obdivuhodné.

Prorok Mohamed, kterému jsem v jeskyni nadiktoval Korán, to neměl v životě jednoduché, ba dokonce bych řekl, že měl smůlu – nezanechal totiž mužského potomka. To si nemohl koupit pár žen navíc? Nemuselo by potom dojít k nepříjemnému rozdělení na sunnity a šíity, kteří se okamžitě mezi sebou začali mydlit kvůli nástupnictví. Ale zase z druhé strany, mají se čím bavit a mydlí se s chutí a radostně, jak to jenom lidi umí.

Bůh sedící na obláčku se zvedl, neboť zjistil, že vše je vlastně v naprostém pořádku, že se nic moc nezměnilo, a odešel nazpět do nebe, kde potkal Henocha a vyprávěl mu, co všechno na zemi viděl. Vedli pak spolu zajímavou rozmluvu. Škoda, že nevíme, o čem byla.

Závěrečné shrnutí už bez boží přítomnosti:

My, křesťané, bychom už konečně svým starším bratrům měli přestat závidět a koneckonců uznat, že jako starší mají mnohem více životních zkušeností a občas si z nich dokonce i vzít vzor k napodobování.

K našim mladším bratrům bychom se měli chovat skutečně jako k mladším sourozencům, to jest chovat trošku přiměřeně a způsobně, a vůbec jim nezávidět větší přízeň boží. Tak už to ale přece bývá u otců, že mívají nejvíce v oblibě, a většinou i nejraději, ty nejmladší, ty tzv. poškrabky.

 

Foto: Abrahám se chystá obětovat svého syna

Přejít do diskuze k článku