Tuniská jasmínová revoluce







Leden 15, 2011

Zin al-Ábidín Ben Ali po 23 let řídil tuniskou loď tou nejpevnější rukou v celém arabském světě. Jeho policejní stát se všudypřítomnými udavači a portréty prezidenta byl tak dokonalý, že nikdo nepředvídal, že by se právě tato Ben Aliho loď mohla převrhnout.

Přesto se tak stalo v pátek po devětadvacetidenní lidové vzpouře proti nezaměstnanosti, policejní brutalitě a vládní korupci. Byly to nejhorší nepokoje od chvíle, kdy Ben Ali převzal moc.

Ve svých 43 letech bych si nikdy nepomyslela, že budu svědkem toho, jak byl arabský vůdce svržen svým lidem. Není to nic menšího než pohádková spravedlnost, že loď Ben Aliho neposlali ke dnu ani islamisté, ani invaze „ve jménu demokracie“, ale mladí lidé jeho vlastní země.

Jejich vztek na politické a ekonomické vyloučení vzkypěl minulý měsíc zoufalým činem jednoho nezaměstnaného muže. Šestadvacetiletý Mohamed Bouazízí, rozrušený tím, že mu policie zkonfiskovala jeho nepovolený stánek se zeleninou, se 17. prosince pokusil upálit a zemřel 3. ledna. Sebevraždu se poté pokusili spáchat další nezaměstnaní, a nejméně jeden z nich ji i dokonal. Existuje snad nějaké palčivější podobenství toho, co trápí arabské země, než obraz těchto mladých lidí, kteří se zabíjejí, zatímco jejich vůdcové stárnou a bohatnou?

Ochránci lidských práv říkají, že v potyčkách s bezpečnostními silami Ben Aliho od 17. prosince zemřelo více než 60 lidí, ale Bouazízího sebeobětování se stalo symbolem toho, co mnozí nazývají Jasmínovou revolucí.

Tunisko je typickou blízkovýchodní zemí, jejíž obyvatelstvo je většinově tvořeno mladými lidmi. Polovina populace je mladší než 25 let, takže nezažila jiného vůdce než Ben Aliho, který byl teprve druhým tuniským prezidentem od roku 1956, kdy Tunis získal od Francie nezávislost.

Spousta arabských diktátorů po desetiletí ospravedlňují svá nekončící období v úřadech poukazováním na islamisty, kteří čekají na svou příležitost. Jejich zbytnělá ega, moc islamistů a obavy Západu, který dával přednost stabilitě před demokracií – to vše způsobilo, že těmto vůdcům pohodlně procházelo falšování „voleb“. Ben Ali byl pro své páté období v roce 2009 zvolen 89,62 procenty hlasů.

Všechno, co se ho týká, je obvyklý depresivní vzorec. Libyjský vůdce Muamar Kaddáfí je ve svých 68 letech u moci od roku 1969, jemenský Ali Abdulah Saleh vládne od roku 1978 a egypstský prezident Husní Mubarak (82 let) od roku 1981. Relativním nováčkem je alžírský Abdelazíz Buteflika, který je u moci pouze od roku 1999. Tito autokraté se drží u moci ne jako otcové, ale spíše jako dědové svých národů – a jsou stále více odtrženi od svých mladých populací.

Není pochyb, že každý arabský vůdce sleduje tuniskou revoltu ve strachu, zatímco občané celého arabského světa se s ní solidarizují a jsou nadšeni z té vzácné věci – otevřené revoluce.

„Všichni z toho máme husí kůži. Nemohu uvěřit, že jsem se dožil arabské revoluce!! Díky ti, Tunisko!“ rozplývá se na Twitteru Gigi Ibrahimová, mladá egyptská žena, jejíž nick je Gsquare86. „Moc davů může svrhnout každou diktaturu. Dnes to bylo Tunisko. Zítra to bude Egypt a Jordánsko. Ať žije revoluce!“

Sociální sítě, kde se organizují mladí Arabové a otevřeně vystupují proti jejich současným režimům, dávají světu jasný obraz myšlenek, nadějí a videozáznamů Tunisanů. Celé dny jsem byla „přilepena“ na Twitteru, na němž jsou události v Tunisku diskutovány mnohem rychleji, než o nich vůbec jen informují mainstreamová média.

„A teď Tunis: Jízda pokračuje ‚Ne Ben Alimu, i kdybychom měli zemřít’“, tweetuje Tunisan, který se zúčastnil protestu šesti až sedmi tisíc lidí před ministerstvem vnitra několik hodin před tím, než uprchl Ben Ali.

Tunisko není významným americkým spojencem. Americké ministerstvo zahraničí 7. ledna oznámilo, že je znepokojeno přímým a životy ohrožujícím tvrdým zákrokem. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová 12. ledna řekla, že Washington se nebude stavět na žádnou stranu, čímž rozzuřila ty, kteří to považují za dvojí standard v protikladu k postoji Spojených států vůči Iránu.

Jiní jsou však Washingtonskou zdrženlivostí povzbuzeni. Američtí vůdcové nás „podporují svým mlčením,“ řekl mi jeden Tunisan na Twitteru. „Pokud by cokoli řekli, prohrajeme.“

Přestože jsou všichni ostatní Arabové nadšení, ti v Tunisu se zdají více při zemi. Dokonce když premiér Mohamed Ghanúší v pátek ve státní televizi oznámil, že převzal moc, lidé na internetu poznamenali, že úřadující prezident je součástí okruhu nejbližších spolupracovníků opovrhovaného Ben Aliho. Ghanúší si je jistě vědom, že Tunisané, kteří v posledním měsíci čelili ostré střelbě, zákazu vycházení a tankům v ulicích, budou mít jen malou chuť na další chod od toho samého vedení.

Jeden Tunisan mi opravdu na Twitteru napsal: „To, co se teď odehrává, je jen další diktatura, musíme pokračovat v boji!“

Tunisané byli znechuceni nejen Ben Alim, ale také „kvazimafií“, která jej obklopovala. Tak byla popsána rodina a přítelíčkové v kabelogramech zveřejněných WikiLeaks kvůli jejich „organizované korupci“. President Obama v pátek vydal stanovisko na podporu tuniského lidu a vyzval ke svobodným a férovým volbám.

Ben Ali uvěznil nebo poslal do vyhnanství mnoho funkčních alternativ ke své vládě, takže není jasné, co dalšího se ve sféře politiky bude dít. Svět však sleduje tuto malou arabskou zemi a doufá, že je to první krok k tomu, aby se tato oblast zbavila svých starců.

http://media.metronews.topscms.com/images/82/6d/64733db146248bdd4626f0ce0d3a.jpegMona Eltahawy je publicistka, která se narodila v Egyptě. Přednáší o arabské a muslimské problematice. Její mailová adresa je info@monaeltahawy.com.



Převzato z Washington Post

Překlad: Stan

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments