Uctivý dopis pro prezidenta aneb Bravo, pane prezidente!

Vážený pane prezidente.

Není teď tak důležité, zda jste si od někoho ve věci jmenování premiéra a jeho ministrů nakonec dal poradit, nebo zda jste si poradil sám. Uplynulý pátek to opravdu nebylo špatné. Tento pátek to může být ale ještě lepší. Ze jmenování vlády se stále zřetelněji stává komorní drama ve Vaší režii. Mohlo by se jmenovat „Ústava dříve, dnes a zítra“. Současná ústava je čím dál tím viditelnější zmetek. Není z ní jasné, kdo a jakou má kompetenci za jmenování vlády, premiéra, tedy ani jaká by v tom měla být Vaše role. Zjevně existují různé možnosti, jak ten zastaralý a nedomyšlený text vykládat včetně toho, kdo by měl být premiérem, kdo se může ucházet o funkci ministra i proč je máte jmenovat právě Vy. Poté, co prezident není volen parlamentem, ale občany, to vše představuje jednu velkou nejasnost. Dříve zaběhnuté zvyklosti již zjevně patří do šmelcu a Vy i tato společnost čelí nezbytnosti místo nich hledat jiné, někdy dost neobvyklé postupy. Začíná to být jasné dokonce i těm, kteří píší proti Vám. Stávající ústavu je třeba na mnoha místech přepracovat, to už je jasné. Ukázalo se, že legislativci, kteří za to v tomto státě odpovídají, odvedli pěkný czech šmejd, včetně Peakové a spol. Jako mnozí jiní právníci i oni hledají – resp. ti, kteří je do jejich pozic dosazovali – vinu za ty všechny mezery v právním řádu všude jinde, jen ne u sebe.

Můj osobní názor poradce-samozvance na to, co s tímto faktem souvisí, lze shrnout takto: kdo jiný než Vy, kdy jindy než teď. Někdo už konečně musel převzít za to všechno, co se nám nedostává, odpovědnost. Mezi nimi důležité místo patří absenci kádrování.Kádrování – dnes se často užívá i slovo lustrování, nejen práce s lidskými zdroji – je činností, která se dělá v každém státu, zvláště jde-li o obsazení vrcholových funkcí. Žádný stát, který má být funkční, by neměl jen tak připustit, aby se do vedoucích pozic ve výkonné moci dostal někdo, kdo není spolehlivý, kdo má za sebou špatnou minulost a kdo neměl nikdy ani další schopnosti, které jeho řízení vyžaduje. Sestavit novou vládu je věc, která vyžaduje víc než jen dobrou vůli. Pan Sobotka, kterého jste tím pověřil s předpokladem, že poté, co úkol splní v podobě předložení návrhu kandidátů, který by mohl projít parlamentem, bude jmenován premiérem, je nejspíše člověk, který si příliš neuvědomoval, co na sebe vzal. Osobně si myslím, že to pojal jako úkol sestavit reprezentační fotbalové mužstvo, které by poté, co bude mít šanci projít hlasováním v parlamentu, začne trénovat. Resp. jako nároďák sestavený z hráčů spřátelených (nebo jakoby spřátelených) klubů, které se díky volbám dostaly do širšího výběru. Pojal to ovšem jako naprostý amatér, který to předtím nikdy nedělal. Což je ovšem pravda. Začal obsazovat jednotlivé pozice bez pocitu odpovědnosti za to, jak jím navržená sestava bude výkonná. Jeho vize mančaftu postrádá i tak podstatné věci, jako je to, že by předtím než nastoupí před diváctvo a začne hrát, mělo projít nějakým tréninkem, aby se sehrálo. Je to čirý mišmaš. V jeho představě měl mít prezident přidělenu v tomto procesu roli zcela vedlejší. Konkrétně osoby, která svým podpisem už jen potvrzuje, že Sobotkova „osmnáctka“ je nastoupena ke splnění úkolu. Díky tomu může před prvním zapísknutí dostat dresy (funkce, platy, kompetence atd.). Prezident by tím ovšem přejal plnou odpovědnost i za výsledek. Vždyť by to byl především on, kde schválil vše, co mu Sobotka předložil.

Jinak řečeno, p. Sobotka se spletl. U člověka , jenž svůj dospělý život prožil v podivném světě politiky, je to i pochopitelné. Svoji funkci pojal přesně tak, jak se dříve říkalo „jako Hurvínek válku“. Jako samozvaný mediátor, který chce být kapitánem nároďáku a domluví se s šéfy dvou dalších týmů, že spolu sestaví společné mužstvo. To, že mu jeho sparring-partneři v druhých týmech (on sám vystupuje spíše jako majitel ve volbách nejúspěšnějšího týmu, který má nárok obsadit nejvíce pozic na fiktivním hřišti) místo útočníků na té či jiné straně, a k tomu i záložníků nabídli jen samé brankáře a beky, navíc ze svých béček či dokonce z dorostu, mu nevadí. Není to zkušený šéf vnímající kvalitu hráčů, mající přehled o jejich spolehlivosti a dřívějších výkonech. Sobotka svoji práci pojal jinak. Naprostou prioritu měl a má u něj jen to, aby tým, jehož složení předloží prezidentovi, byl odsouhlasen jak jím, tak hlavně parlamentem. Evidentně mu na výsledku, který tato squadra dosáhne na hřišti při hře, až tak nesejde. Chce být hlavně kapitánem a má víru, že to ostatní dopadne dobře. Stačí přece jen chtít.

Vláda ale samozřejmě není fotbalový tým. Její sestavování je celá věda, resp. problém vyžadující, aby ten, kdo to dělá, uměl aspoň trochu myslet dopředu. A také aby věděl, kdo je jeden každý hráč tohoto zvláštního týmu, jaké má přednosti a jaké nedostatky. Na dnešní politické scéně to však zjevně vypadá tak, že p. Sobotka je amatér, který tuto činnost dělá nejen poprvé, ale i bez jakéhokoliv talentu. Nejspíše si neuvědomuje, jak je taková práce – pokud je vykonávána dobře – náročná, tím méně jaké mohou být následky špatně odvedené práce.

Prezident vůči němu zatím vystupoval velmi opatrně. Dá se říci, šanoval ho a choval se minimálně jako ten, kdo už něco takového dělal. Měl však tím pověřit snad Babiše, nebo Okamuru či Bělobrádka? On sám ne vše udělal před 16 lety dobře, ale ví – i díky této zkušenosti – že následky jsou zlé. A že za špatnou práci musí zaplatit celá společnost. Třeba ztrátou schopnosti obstát na evropském hřišti, drtivou porážkou s důsledky na sebevědomí národa a s mnoha jinými ztrátami. Už také ví, že Sobotka nemá ani potuchy o tom, jak je důležité nejen najít určitý počet hráčů, ale i hráčů schopných hrát spolu. Hráčů, kteří si vzájemně důvěřují a které podporuje celá společnost. Skupina, kterou dává dohromady Sobotka, ničím takovým jako je smysl pro souhru – tedy týmovost – nedisponuje. Ani nemůže, protože každý druhý jeho kandidát na ministra (a to je hodně optimistické), má za sebou nějakou špatnou minulost. Něco, co udělal špatně, a co nevyvolává důvěru v jeho zařazení do manšaftu.

Bc. Chovanec by si měl začít dělat starosti, když se na veřejnost dostal jeho příběh se získáním titulu z plzeňských práv za necelý rok. Proč se proboha dere na pozici, na které nikdy nehrál a ani neměl hrát? Jako stínový ministr vnitra byl přece připravován v ČSSD někdo jiný, a to se týká i lidí, kteří jej v té době obklopovali. Veřejnost sledující drama kolem sestavování nové vlády možná i dost překvapilo, že mezi dnešními hejtmany mohou být tací, kteří nebyli schopni získat (ne doplnit!) vzdělání ještě v době, kdy na to měli ten správný věk. Vzdělání má v normální době a v normální společnosti předcházet práci, ne naopak. Je to jen polotovar, který lze dalším vzděláváním a praxí rozvinout v určité schopnosti. Ne vždy a ne u každého. I dříve lidé, kteří se projevili jako velmi schopní, mohli studovat třeba až po třicítce, anebo mohli studiu na VŠ úplně vynechat. V naší historii je takových lidí více. Zpravidla však za to nemohli oni, ale systém, který jim přístup na školy zablokoval. Pokud ale dnes člověk není vyloženě z chudých poměrů, měl začít svůj start v této sféře včas a měl by si dát pozor s tím, aby zbytečně neupozorňoval na indispozici se svým vzděláváním v mladším věku. Chovanec měl vědět (i hejtman je dost velká kariéra), jak je rizikové tzv. si doplňovat vzdělání na dnešních „vejškách“, které rozhodně nerozdávají rozumy po hrstech, až po třicítce. To není místo referenta, kde si nějaký normotvůrce požadavků na tu kterou pracovní pozici vymyslel, že by to mělo být spojeno s dosažením vyššího vzdělání. Proto to nebude mít Bc. Chovanec snadné, aby s tímhle způsobem vzdělávání získal sympatie veřejnosti. Stejně tak jako se získáním  titulu „práskač roku“. Aby nevypadal jako pitomec (v ruštině je toto slovo identické s jeho příjmením, ale má zde i jiné významy) udělal by moc dobře, kdyby na webu zveřejnil bakalářskou práci, s níž svůj titul z plzeňských práv získaný za pouhý rok studia získal. Pokud si takové riziko ovšem může dovolit! Mohl by tím dokázat, že na rozdíl od řady jiných absolventů z plzeňských práv za jeho úsilím byla aspoň nějaká vzdělávací snaha. V každém případě prokázal, že si nezvolil dobrý „piár“.

Takhle by se dalo na to jít u většiny dnešních aspirantů na ministerské tituly a funkce. Jde zjevně o lidi, u kterých se našinec nemůže zbavit dojmu, že patří někam do čtvrté, ne-li páté úrovně výběru. Můžeme použít i analogie 4. cenové skupiny v někdejších podnicích RaJ. Veterináři, herci, teologové a bůhvíjaké další specializace při výběru kandidátů na ministry nepředstavují zjevně žádoucí hodnotu ani kvalitu. A to jsme stále ještě u vstupních kritérií! Každý z nich, dokonce i ten 32letý sedlák z Hané, co si myslí, že může být ministrem zemědělství, vod a lesů, už má svoji minulost. Minulost každého člověka vypovídá o tom, jaké má nejen schopnosti, ale i neschopnosti. Bylo by slušné s tím českou společnost seznámit. Sobotkovi se do toho zřetelně zatím nechtělo, a zdejší novináři, zvláště ti z MAFRA, jsou dnes velmi, velmi opatrní v těchto záležitostech. Nechce se jim zjišťovat, kdo z nich byl už kádrem za bolševika. S ohledem na zlodějské restituce údajného církevního majetku by stejně tak bylo ale zajímavé identifikovat, kam kdo z nich patří i z hlediska své víry. K jakému světonázoru se přiklání (a klaní se mu). To přece nemá být nic tajného. Na to by měli být hrdi a měli to již dávno veřejnosti sdělit. Pokud se ucházeli o zvolení do parlamentu, tedy již před volbami. Poté, co Ústavní soud rozhodl rozhodující většinou tak jak rozhodl, to už není nedůležité kritérium! Kdo si ostatně do předloňska uměl představit, jaký vliv na stát a jeho další vývoj může mít tak údajně soukromá záležitost jako to, že je někdo katolíkem uznávajícím nadřazenost a autoritu prelátské církve před samostatným, na náboženských i světských ideologiích nezávislým myšlením?

Tím se ovšem vracíme k jednomu choulostivému problému z minula, který se netýká jen výběru ministrů. Ke kádrování. Bylo snad nevhodným kádrováním to, co se dělo prostřednictvím vedení pracovních knížek ještě za Rakouska –Uherska, kterými se prokazovali lidé ještě do poválečné doby? Tam se zapisovaly všechny změny zaměstnání, tedy i intervaly, ve kterých lidé měnili práci. Také zde byla i jejich hodnocení od zaměstnavatele, jestli své řemeslo, tedy i to, co uměli, opravdu umí? Byly tam i adresy, aby se nový zaměstnavatel mohl o uchazeči o místo v jeho firmě informovat. Bolševické kádrování, které tuto dlouho zavedenou praxi vystřídalo, bylo zvrhlé. Hlavně v tom, že zařazovalo každého člověka do nějaké škatulky předem, dříve než přišla řeč na to, co umí či naopak. Pro bolševika bylo důležitější, čím byl otec, co dělá sourozenec atd., než co byl ten který jedinec. Do škatulek, tedy zda ten či onen je vhodný či nevhodný pro danou práci, se zařazovalo podle tzv. třídního principu,. Dnes se monitoruje osobní minulost na mnoha tzv. personálních odděleních u každého takového uchazeče kvůli tomu raději jen podle toho, co si do svého životopisu k přihlášce na výběr do toho či jiného místa (včetně ministra) sám napíše. A pak se čeká, zda se jeho dobré či špatné stránky vyjeví během nástupních tří měsíců, kdy může být odejit bez sdělení důvodů. U pracovního zařazení „ministr“ je to ale trochu pozdě. Dotázat se na kádrovácích institucích jako jsou NBÚ, ÚZSI či na BIS, tedy jak to s ním vypadá, může jen někdo. Třeba prezident. Při výkonnosti těchto institucí to může trvat dost dlouho, třeba až do doby, co dotyčný/á bude jako ministr/yně „úřadovat“. Pak se už ale může stát „příliš“ vlivným. Říká se tomu i „veš už je v kožichu“. Soudě podle toho, že plánujete po předložení Sobotkova seznamu kádrovací pohovory s řadou uchazečů, asi jste všechny podklady nedostal včas. Nepřipravenost systému – díky špatně udělané ústavě – Vás tak nutí suplovat práci kádrováka, což řada nezasvěcených osob vnímá jako něco špatného, místo aby Vám byla za to vděčná. Vděčná třeba za to, že nejste ochoten akceptovat Sobotkovo diletantství při výběru uchazečů na funkci ministra. Nejen Vy, ale celá česká společnost má právo vědět, jací lidé ji chtějí v příštích letech řídit, zvlášť pokud dnešní média nejsou schopna ani ochotna o nich něco zjišťovat. Za těchto okolností je to příliš velké riziko. Jakoby si snad mnozí ani neuvědomovali, jaké je riziko mít za ministra financí agenta StB, za ministra kultury zběhlého teologa, veterináře za místopředsedu vlády pro bůhvíco (jen ne pro zvířátka) a řadu jiných podobných kuriozit.

To, že z prezidenta se tím stává hlavní kádrovák, to není jeho chyba, ale vina těch, kteří ústavu tímto způsobem horkou jehlou „ušili“. Je lepší si uchazeče nejdřív před jmenováním prokádrovat, než z nich najmenovat ministry a pak se divit, jaké jsou v minulosti kandidáta na ministra závažné šmouhy. Je to lepší, než mít za premiéry bývalé soudruhy (což se opakovaně stalo), či třeba bývalé pacienty psychiatrických zařízení.

Soudím, že za těchto okolností má prezident tedy nárok na prodlevu a tvrzení novinářů či různých „politologů“, že už to měl dávno udělat, je při nejmenším nekompetentní. K tomu byste si měl pane prezidente ale opravdu přizvat nějaké vhodné poradce. Co takhle použít kádrovací dotazník, a nechat je samotné ho vyplnit, aby jednou neřekli, že se jich na to nikdo neptal? Doporučuji do něho zařadit i následující otázky:

  1. Jakou funkci jste měl ve své organizaci KSČ před rokem 1990?

  2. Byl jste někdy léčen dlouhodobě na psychiatrickém oddělení?

  3. Je něco, co neumíte, ačkoliv byste to měl umět vzhledem k Vašemu budoucímu zařazení?

  4. Máte dobré a důvěryhodné přátele, kteří by byli ochotni se za Vás a Vaše schopnosti zaručit? Koho?

  5. Cítíte se být Čechem (nejde o občanství)?

  6. Už jste udělal ve svém životě pro svoji vlast něco mimořádného?

  7. Jakou máte představu o budoucnosti Vašeho resortu v příštích letech a jak byste k tomu chtěl konkrétně přispět?

Kladl bych důraz hlavně na schopnost chtít prosadit nějakou koncepci a také na vlastenectví. Lidé, kteří tyhle dvě způsobilosti nemají, by neměli být nejen schváleni do funkce, o kterou se ucházejí, a už vůbec ne na ni navrhováni. Pochybuji ovšem, že pan B. S. se na toto někoho z nich ptal. Dokázal tak sestavit nejchatrnější koalici, která se sestavit dala. Vůbec bych se Vám pane prezidente proto nedivil, kdybyste si už v týdnu vybral i jiného kandidáta na premiéra. Pokud vím, i ta zvoraná ústava Vám umožňuje jeho jmenování zopakovat. Anebo i vyhlásit nové volby. Zajímavé ovšem bude zjistit po úterku, až parlamentem projde první kolo hlasování o státní službě, a jak se budou kanidáti na ministry tvářit, až zjistí, čemu budou kvůli tomu muset čelit po svém uvedení do funkce. Možná, že někteří ztratí i zájem o tuto kariéru. Ministerští (a nejen ti) úředníci pracující dnes pro dnešní úřednickou vládu, už mohou být téměř nevyhoditelní. Zákonem získá výkonná moc nové jistoty, a to i tehdy, když její faktická výkonnost zůstane nadále podměrečná. Samozřejmě to nejsou a nebudou v průměru žádní lumeni. Ale i oni (aspoň ti lepší z nich) budou moci být svým novým ministrům důstojnějšími partnery než jak to bylo v těch minulých vládách. Samozřejmě to bude záviset i na nich samých, zda se nechají zaměnit za ministrovo/u příbuzenstvo a okruh blízkých známých. Nebudou však muset být tak bezbranní a po… jako byli dosud. Ergo: noví ministři se tím dostanou chtě nechtě pod daleko větší kontrolu než jejich předchůdci. Jejich přirozený sklon k autoritářství bude muset čelit nové realitě. Zvlášť, když už se někdo postará o to, aby byly úředníkům včas vysvětleny jejich nové perspektivy, že ano, pane prezidente? Že si třeba budou moci dovolit dokonce připomenout svému přímému nadřízenému, že i on je vlastně jen úředník, a že to, co právě chce v úřadu prosadit, je zjevná blbost a jinak než korupcí nevysvětlitelná hovadina. Něco na ten způsob, co trochu předčasně už před více než rokem sdělil svému ministrovi pro životní prostředí tehdejší předseda jednoho Fondu.

Považuji tento handl s tímto zákonem za slušnou cenu za to, že se jeden z mnoha agentů řízený možná i dnes svými starými zpravodajskými důstojníky (pochybuji, že ze Slovenska) dostane do funkce ministra. Pro tu podivnou směsku, která chce řídit tento stát, možná bude tato cena dost vysoká. A to ještě možná ani netuší, že si nebudou moci přivést do náměstkovských funkcí svých nejbližších podřízených kamarády, kterým už něco takového přislíbili. Místo nich tam zůstanou kamarádi jejich předchůdců a ti, kteří se na tyto pozice dostali v rámci proměn svých úřadů při instalaci dřívějších režimů, včetně tzv. odbornické vlády.

Radit Vám, co se týče trafik pro lidi, kteří Vaším kádrováním neprojdou, nemá cenu. Možná, že ale jednou budou vděčni za to, že se nestali ministry či premiérem. Každý má svůj osud, a většina si jej zaslouží.

S pozdravem

Vladimír Čermák

Přejít do diskuze k článku