Ukrajina 2014 vs. Československo 1968: Minulost jako poučení

Když se nejmenovaný domácí politik (je jich už více) odváží srovnávat nebo alespoň naznačovat možnost srovnávání hrozící intervence ruské armády na Ukrajinu s tím, co se stalo v srpnu 1968 Československu ze strany SSSR, ocitne se nutně v podezření, že to s jeho znalostmi poměrně nedávné minulosti, včetně té, kterou by si měl pamatovat, ale ani s jeho schopnostmi analýzy v této oblasti není moc dobré. A to hned z několika jednoduchých důvodů. Rusko není SSSR a Ukrajina dnes není Ukrajinou tehdy. A hlavně – všechno přece bylo jinak. Připomeňme si nejdřív několik základních skutečností.

Ten, který v roce 1968 vládl v SSSR jako nejvyšší činitel, pocházel z Ukrajiny. V železných maringotkách, které na jeho pokyn měly přivézt do českých měst nevyžádanou internacionální pomoc (v níž se mj. tehdy silně angažoval ukrajinský politik Šelest a mnozí další jeho krajani) bylo hodně Ukrajinců. Hlavně Slovensko bylo obsazováno divizemi z této země. Přesto se po vyhlášení samostatnosti v roce 1991 nikdo z ukrajinských představitelů ani jen nezmínil o nějaké zpětné omluvě (natož reparacích), o ukrajinském faktoru okupace Československa, nebo dokonce o tom, jak a proč byla po válce vyrvána ze svazku s ČSR Podkarpatská Rus, aby se následně stala součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Ale to všechno jsou jen marginálie ve srovnání s tím, co nám kvalitní studium minulosti může nabídnout.

Totalitní moc už je taková. Když se jí to hodilo, tak operovala s právem národa na to či ono, když se to nehodilo, tak přesně naopak. Historie Ukrajiny i její územní celistvosti je i z tohoto prostého důvodu pohnutá. Je to zřejmé i z obrovského množství tabu, kterými se hemží její výklady. Je jich snad ještě více než v našich dějinách, a to je co říci. Neslyšel jsem ještě nic o tom, čím by se dala charakterizovat ukrajinská demokracie. Tehdy, ani nyní Právě proto lze varovat každého českého představitele-politika před tím, aby nás či někoho z druhé země chtěl poučovat o minulosti. V takovém případě může dát jen nahlédnout do hloubky svých neznalostí a intelektuální omezenosti. Své i svých poradců. Z toho důvodu bych varoval i před využíváním argumentů, kterým nepředcházelo kritické přezkoumání toho, co se kdy stalo. Tyto argumenty nejsou totiž opřena o fakta.

A netýká se to jen politiků. Neschopnost orientovat se ve své minulosti je v Česku přímo strašlivá. Je to dědictví minulých totalit obohacené faktem, že zdejší vládnoucí režim nepochopil, jak se mu právě tolerance této deformace může vymstít při úsilí posilovat si ve světě prestiž. Onen politik (či politici) chtěl svoji špetku znalostí opřených ponejvíce o ideologizované výklady nedávné historie zprostředkované mu na školách využít k tomu, aby se předvedl, jak je moudrý. Mnohé české školy však právě výklad o událostech po roce 1945 radši – stejně jako o pár dekád dříve – ostentativně vynechávají. Důvodem pro to nebývá vědomí, že chybí ověřené znalosti, což v případě roku 1968 platí dvojnásob, ale proto, že se studiem minulosti vůbec nezabývají. Je to velký rozdíl oproti době, která těsně předcházela vzniku samostatného státu, kdy takoví velikáni českého dějepisectví jako A. Sedláček, T. Bílek a konec konců i A. Jirásek učili na českých gymnáziích. Někteří politici dnes už možná tuší, že manipulativní zacházení s minulostí není jen české specifikum, ale netuší, do jakého nebezpečí se vydávají. Když se třeba Bílek či Jirásek zabývali pobělohorskou dobou, Habsburci a jejich podporovatelé ve Vídni i v Římě neskrývali obavy. Heslo „Dál od Říma“ nevzniklo jen tak. V případě Ruska těm dnešním politikům s jejich často jen navenek přebarvenou minulostí může hrozit jen silná blamáž. Opravdu mne pobavilo, když se začalo mluvit o tom, že eurolídři kandidátek největších současných politických stran, jejichž seznamy dostanou občani před květnovým volbami do europarlamentu, vedou vesměs bývalí soudruzi. S jednou výjimkou – kandidátku KSČM povede žena, která byla ještě příliš mladá na to, aby před listopadem 1989 mohla vstoupit do normalizační KSČ.

Proč by čeští politici měli být za těchto okolností především varováni před vytahování minulosti svých protivníků jako volební či jiné aktuální karty? Jednoduše proto, že v Rusku se nacházejí nejen bývalé sovětské archivy týkající se Československa, ale i mnohé jiné informace o této minulosti v podobě vydaných a hlavně nevydaných pamětí a jiných materiálů těch, kteří tenkrát vládli sovětskému impériu a jejich satrapiím, anebo jim v tom aspoň pomáhali. Poučovat dnešní vládce Rusi o tom, co byl či nebyl Srpen se může ta těchto okolností dost podobat hře s ohněm či těžko zvládnutelnému šavlovému tanci. Vzhledem ke svému dlouholetému zájmu o tuto problematiku si myslím, že toto konání je i nezodpovědné, i když bych osobně přivítal, kdyby se Putin nebo někdo za to odpovědný naštval, a pustil do médií pár takových „horkých brambor“, které by nešlo zamlčet, jak se to běžně s nežádoucími informacemi dělá. Třeba těch, které by se týkaly vybraných politických činitelů u nás, jejich zázemí anebo tajných dokumentů z Jaseněva či jiných lokalit. Myslím si, že lidé jako Babiš (ale i mnozí další) by z toho radost určitě neměli, zvlášť kdyby šlo o informace mladší než čtvrtstoletí. Ví se přece, že některé ruské agenturní sítě jsou funkční dodnes a že své databáze stále doplňují .

Zvlášť nevýhodné pro současnou českou politiku je přitom to, že proti tomu nemá protizbraň. Analogickými informacemi o dnešních ruských představitelích, kterými by bylo možné vyvážit hrozbu jejich zveřejnění, jaksi nedisponujeme. Možná naši spojenci na Západě něco takového mají. Kompromateriály (alias kompromaty) se v mezinárodní politice užívají již velmi dlouho. Spojenci si je však – pokud je mají – šetří na dobu, kdy je budou oni sami potřebovat. Vydírání minulostí je poměrně složitá a náročná záležitost. Proto si také myslím (viz můj nedávný komentář na téma „Bil’ak a ÚSTR“), že by vedení tak potenciálně (zatím asi opravdu jen potenciálně) nebezpečného pracoviště jako ÚSTR nemělo být svěřeno žádným cizincům, o kterých bychom si nebyli jisti, že nepracují pro nějaký jiný stát. Mohlo by to totiž být použito proti mj. stávajícím zdejším politikům. K jejich vydíráním, respektive k manipulacím s nimi. A s kým si můžete být jisti, že nepracuje pro nikoho dalšího?

Minulost a její znalost je totiž velmi efektivní a dávno známá zbraň. F. Bacon jako lord kancléř na anglickém dvoře před 400 lety, který se proslavil výrokem, že „ vědění je moc“, měl možná právě toto na mysli. Tento slogan se dá dešifrovat na mnoho způsobů. Jedním z nich je i tento – znalost minulosti je také vědění a toto vědění použité ve formě kompromatu může dobře sloužit moci.

Česká společnost je – mj. i díky tomu, že je v této oblasti slabá – snadno ovladatelná. Díky tomu přežívají ve sféře českého dějepisectví, zvláště však v jeho specializacích dotýkajících se nedávné minulosti – mnozí špatní interpreti, kteří už dávno splnili pro svůj věk či neschopnost anebo i pro plagiátorství – nárok na odchod ze scény. Zamoření českého bádání o minulosti tímto specifickým czechšmejdem nebylo a není náhodné. Pokud už nebylo vyhnutí tomu, aby se zřídili ústavy jako Ústav pro soudové dějin při AV ČR, ÚSTR ČR, ÚDV ZK či katedry se speciálními semináři pro soudobé dějiny , pak měly být svěřeny jen tomuto czechšmejdu. Jejich obsazení výkonnými a na moci nezávislými badateli by představovalo nepřiměřené riziko. Dnes proto máme těchto pracovišť jakoby dost, ale ani jedno z nich (zdá se, viz jejich produkce) není rizikové.

K lepšímu porozumění této problematice poslouží i exkurs do minulosti českého dějepisectví. Málo se ví, že po celou dobu tzv. černé totality, tedy od Bílé hory až do josefinismu,  církev i dvůr sledovaly jeden prioritní úkol: Zamezit tomu, aby se objevila v Čechách vzdělaná osobnost/i, schopná/é se zabývat minulostí týkající se právě toho, co předcházelo Bílé hoře a následovalo po ní. Byl to totiž klíč k porozumění tomu, čím se tzv. trůn a olatář provinily na české společnosti. První osvícenci, obrozenci a jejich dědicové začínali v úsilí o rekonstrukci procesů, k nimž v české společnosti po Bílé hoře došlo na zelené louce, což mělo a má mnoho dopadů i na dnešní výzkum minulosti. A také nebylo náhodné, že české dějepisectví v době, než se zrodilo týmové a interdisciplinární bádání o minulosti, vyvíjelo navzdory tomu velkou snahu o obnovu českého národního vědomí cestou obnovy vědění o vlastní historii české společnosti. V 19. století bylo přes své četné nedostatky a problémy respektováno jako pomalu nejdůležitější věda. Sám Palacký, kterého lze z hlediska připravenosti k bádání vnímat jako samouka (byť opečovávaného a podporovaného takovými osobnostmi jako Dobrovský a jiní), získal renomé otce národa. Srovnejme to však s dnešní dobou.

Jen tak totiž porozumíme tomu, jak se mohlo stát, že zde chybí autority, z kterých by mohly být vybíráni uchazeči o funkce ředitele ÚSTR (ale i těch dalších institucí). Samozřejmě, není tak složité si domyslet, jaký by to byl opravdu velký, velký problém, kdyby pod kvalifikovaným vedením připravených a schopných osobností tyto instituce bádaly a zabývaly se i tím, co s bádáním o minulosti úzce souvisí. Tedy i současnou domácí politikou a jejím stavem. Infiltrovat to těchto struktur lidi jak Žáček, Herman, Petruška Šustrová a jiné pseudoautority s jejich tanečky kolem sebe navzájem je také řešení. Ale pro koho?

Přejít do diskuze k článku