Minule přišla vnučka z mateřské školky a říká mi: „Dědo, Pepík mne ústrkoval.“ Já: „A prosimtě, co to bylo, co to je?“ Vnučka: „No, žaloval na mne paní učitelce, že jsem rozlila trošililinku polívky, a on se přitom počural, ale já jsem ho neústrkovala.“ Takže už i děti v mateřské školce si dělají srandu z lustrací. Už se nepoužívají slova jako ona je žalobníček, ona na mne žalovala, ale říkají, ona mne ústrkuje, ústrkovačka jedna pitomá. Ne abys ho zústrkoval, znamená, nikomu to o něm ale neříkej.
Takže já si také dnes zaústrkuju, bude to o financích a o mé závisti.
První ústrkování: Po více než dvaceti pěti letech se do rodné vísky vrátili manželé B. Emigrovali ještě před rokem 68, takže s okupací či politikou jejich emigrace neměla nic společného, chtěli prostě jít za lepším životem. A skutečně měli štěstí. V USA právě hledala nějaká postarší polská židovka-milionářka zahradníka (řidiče, domovníka) a ošetřovatelku, tak to vzali. Z jejich vyprávění jsem se dověděl, že se svou prací byli naprosto spokojeni, akorát Radek si „stěžoval“, že musel jezdit nakupovat košer maso do obchodu až třicet kilometrů vzdáleného, přitom obchod s masem měli přímo v ulici jen pár kroků. Navíc se nemusel učit anglicky, protože se zaměstnavatelkou mluvili polsky. Stará paní ale byla docela solidní a platila jim jak zdravotní, tak důchodové pojištění. Pár let po naší sametové revoluci ovšem zemřela a tak se manželé vrátili do vlasti. Jejich americký důchod v dolarech představoval dvojnásobek ba až trojnásobek tehdy našich průměrných mezd. Ovšem v USA by to zase tak moc nebylo, tam by patřili mezi chudší důchodce. Měli v životě štěstí, to jo, ale já bych to s nimi neměnil, ono být někomu sluhou, tož to bych nedělal, raději se uskrovním.
Druhé ústrkování: Rudi byl o dvacet let starší než já a byl povolán do wehrmachtu, sloužil pod Rommelem v severní Africe. Po skončení válečného tažení se vrátil živ a kupodivu ani nezraněn. Jenomže hned v roce 1945 dostal za znásilnění (někteří tvrdí, že za loupežné přepadení) pět let vězení. Asi se domníval, že může dělat to samé co v Africe. No, a když se vrátil z kriminálu, tak se vrátil do úplně jiného světa, jeho soukmenovci byli pryč a vesnice byla obydlena novými přivandrovalci (Rudiho výrok). Vrátil se samozřejmě do svého rodného domu. To muselo být pro tehdejší úřady stejně zajímavé – zabavit mu dům? Nezabavit? Je přece v base. Fakt nezabavili, dokonce jsem byl pozván po několika pivech, když v hospodě se v deset večer zavíralo, k němu a u slivovice jsme si vyprávěli o minulosti doma u něho. Nikdy se pořádně nenaučil česky, ale rozuměl všemu a jeho čeština stříknutá sudetoněmčinou byla kouzelná, dodneška některá jeho spojení jsou populární a běžně používaná pamětníky.
Jenomže Rudi, protože sloužil vlasti pod Rommelem v Africe, dostával od německého státu za věrnou službu státu jakýsi důchod (či výsluhu), což ovšem na naše poměry bylo nejméně tak dvakrát větší než průměrný plat tehdy u nás. No, žil si spokojeně, ale stejně většinu prohrál v kartách. Ono i v době „totality“ existovaly exkluzivní kluby, kde se v kartách hrálo o mnohonásobky měsíčních platů, scházela se tam elita, takže StB o tom sice věděla, ale nikdy nezasáhla. A Rudi byl stálým návštěvníkem, což potvrdí určitě i ještě žijící účastníci. Kolikrát jenom přijel autobusem naprosto oškubaný, bez koruny, ale nijak mu to nevadilo a říkal – ále, mám ve špajzce hrnec sádla a chleba si koupím na dluh, v hospodě mi přece také dají na dluh, bez problémů do příštího příspěvku vydržím.
Sedět s ním v hospodě u piva a poslouchat, jak to bylo v Egyptě a severní Africe, byl skutečně požitek, teda alespoň pro mne. A když začal vykreslovat, jak ty černošky jsou dokonalé postavy, že tady ty Češky nestojí za nic, tak jsme se hlasitě řehonili, neb přece německý rasismus… no, bylo to docela srandovní, neboť v severní Africe rasové zákony asi neplatily, že? Brambory pravidelně sklízel až na jaře, v hlíně je to pro brambory lepší než ve sklepě, čímž získal na popularitě. Tak to byl Němec Rudi, čest jeho památce. Byl to naprosto normální, málo pracovitý, ale docela příjemný člověk. Rudi byl pár let vojákem a vcelku se mu to vojančení docela vyplatilo.
A když už jsem u toho vojančení, tak ještě k tomu pár vět, tedy třetí a poslední ústrkování.
Znám několik lidí něco málo po třicítce (většinou jsem je učil), co se dali na vojnu, byli třeba v Kosovu a Afghánistánu, a jiní zase pracovali u celníků, no a po deseti, patnácti letech služby vlasti mají nárok na jakési výsluhy. Když jsem se optal kolikže to obnáší tato doživotní renta, dostalo se mi odpovědi, že nic moc, okolo deseti tisíc měsíčně. No jo, ale to je více než můj starobní důchod za čtyřicet let práce, jim stačilo pracovat pro vlast pouhých deset let. Jeden můj žák, později kolega, vystudoval pajdu a začal učit (hlavně tělocvik) a po půl roku zděšeně ze školství prchl a dal se k celníkům. To od něho jsem se dověděl, že má doživotní rentu oněch deset tisíc. V současnosti dělá nějakého manažera, takže ke svým třiceti či čtyřiceti tácům má nepatrné přilepšení ve výši deseti tisíc, fakt to není nic moc, že?
Jistěže je to z mé strany závist, vždyť s nasazením vlastního života přinášeli demokracii a svobodu pastevcům koz do hor, ovšem stejně s ostudou museli odejít, ono nevyhrát válku ani nad kmenovými náčelníky a pastevci je docela trapné, no ne? No a onen pětatřicetiletý válečný veterán z Afghánistánu muslimy přímo nenávidí a střílel by je bez jakýchkoliv zábran, říká mi: víš, ono i na muslimské děti si musíš dávat pozor, ony (ty děti) jsou schopné mít na těle výbušninu, a když se k tobě přiblíží, odpálí se, prostě nesmíš dovolit, aby se k tobě nějaké děcko přiblížilo. A celníci hlídají (hlídali) hranice, aby je nenarušili narušitelé, to také byla velice záslužná činnost, která musí být řádně odměněna. Každá vláda si tedy nejvíce cení vojáky, když je tak štědře odměňuje za vysoce záslužnou a bezpodmínečně potřebnou práci. A kolik jenom máme generálů s královskými důchody! Určitě více než řadových vojínů.
Německá vláda Rudimu posílala důchod za odsloužených šest či více let u Wermachtu. Za zásluhy v boji za veliké Německo byl odměněn (výsluhou? zásluhou?), jenom se nám smál do ksichtu, bylo to mnohem víc než normální mzda pracujícího, proč by tedy náš stát také neodměňoval hrdinné bojovníky za svobodu a demokracii, že? Stát se o své vojáky vždycky řádně postará, vždyť ne každý má zálibu ve vraždění! Zabíjet a ničit je pro naši vysoce demokratickou společnost ta nejhumánnější činnost.
A co tak třeba zdravotní sestry, co kdyby dostávali po deseti letech práce nějakou doživotní rentu či výsluhu? Ty ne? Ty žádné odměny? Ty nic? Vraždící vojáci jsou pro stát cennější, než sestry životy zachraňující? Zachraňuje život, to je přece obyčejné a běžné, ale ničit život, to je vysoce hodnotná i hodnocená činnost, která musí být štědře odměňovaná.
Tak jsem si zaústrkoval, ale že by s tím šlo třeba i až někdy v budoucnu něco udělat, tomu ani za mák nevěřím.
