Užitečný idiot

Minulý týden jsem si tady dovolil znevážit státní svátek svými sarkastickými poznámkami o „úspěších“ minulých jednadvaceti let. Nelze se tedy divit emocionální intenzitě reakcí některých diskutérů.


Příliš bych se nedivil naprosto očekávatelným diskusním příspěvkům „známých firem“, jakými jsou „hoven“, „SuP“, „jarpor“, „argun“ či „jojo“ (pokud jsem na někoho zapomněl, omlouvám se…) – nemá cenu je komentovat.

Přece jen mě ale zaujal „Carlos V“, který mě na základě toho, co jsem napsal, charakterizoval: „Neduživý chlapec, často s brýlemi nebo i jinou tělesnou vadou. Inteligentní, ale s omezenou schopností začlenit se do kolektivu“ a dodal ještě na moji adresu – „… blbci žijí své ubohé životy“). Poněkud mě překvapil pan Stejskal, který se domnívá, že si takto pomáhám „uvolnit frustraci z vlastních selhání a nedostatečností“. Tomuto prominentnímu diskutérovi určitě daleko lépe vyhovuje to, co k onomu výročí napsal Michal Pavlata ("Jsem kdykoli připraven vyběhnout na ulici a řvát štěstím"). Dočkal jsem se i požadavků, abych sám ukázal, jak se to má dělat (tedy známé heslo „kritika ano – ale pouze konstruktivní!). Někteří diskutéři shledali, že by se můj text hodil do komunistických Haló novin. Několikrát mi bylo připomenuto, že se zajisté mám teď líp než před rokem 1989, a že bych měl být zticha, protože jsem placen z prostředků daňových poplatníků.

Jeden kolega v práci mi řekl, že je obecně nemístné, abych svým psaním ovlivňoval veřejné mínění, protože na to mají právo pouze právoplatně zvolení zastupitelé a novináři. Já bych si prý měl psát jen svůj soukromý deníček a ten nikomu neukazovat.

Výrazně promluvil i kolega blogger Karel Matoušek, který o mně míní, že „Jeho zásadním problémem je, myslím, naprostá politická negramotnost. Lidi jako on uměli pro své účely lišácky využívat Lenin s Trockým, odtud onen výraz ‚užitečný idiot‘".

Bohužel jsem se kvůli tomu článku pohádal i se svým rodným bratrem…

Všemi těmito reakcemi se jako červená nit vine přesvědčení, že pokud člověk něco kritizuje na tom, co se tady za posledních 21 let stalo, znamená to, že preferuje předlistopadový komunistický režim, želí jeho zániku a že je to bolševik.

******************************************************************************
Takže dnes bych chtěl už bez legrácek něco dopovědět.

1) Myslím, že je naprostá ubohost, abychom se spokojovali s tím, že se nyní většině lidí žije lépe než před jednadvaceti lety. Jednak je to už prostě jednadvacet let a vývoj jde dopředu skoro všude (podívejme se třeba na Čínu nebo Indii), a potom, a to je to hlavní, ten komunistický režim byl v mnoha ohledech opravdu mizerný, takže dosáhnout něčeho lepšího není zas tak úžasné. Mimochodem, pamatuji se, jak mého tatínka v 50. a 60. letech rozčilovaly samochvalné řeči komunistického režimu o tom, jak se máme lépe než za první republiky (televize, auta, pračky…); vždycky říkal – ale to je za těch 30 let přece samozřejmý pokrok!
Já nechci, abychom se spokojeně srovnávali s něčím tak pokleslým, jako byl onen dávno padlý režim, ale s tím, co je na světě nejlepší a co by mělo být naším vzorem – podle mě tedy např. skandinávské společnosti nebo Kanada.

2) Považuji za naprosto nepřijatelné, abychom mentálně „zamrzli“ v těch radostných polistopadových měsících, kdy jsme opravdu byli šťastni, že jsme se zbavili hnusného komunistického režimu. Ano, v prvních několika letech po převratu bych zcela podepsal ten výše uvedený Pavlatův citát o běhání po ulici a řvaní štěstím, ale myslím, že teď už bychom dávno měli považovat základní demokratické svobody za naprostou samozřejmost. Pokud je pořád považujeme za nějaký „dar“, za který máme být komusi vděčni, tak to ukazuje, že to bereme jako něco nenormálního, nadstandardního.

3) Je absurdní, abychom „boj s komunismem“ považovali i teď za cosi aktuálního, za to hlavní, o co dnes jde (a o co by snad mělo jít i další desítky let). Právě toto nám chtějí vsugerovat ti, kteří v posledních dvaceti letech páchali všechny ty lumpárny – ať už úmyslně, nebo jen z hlouposti a neschopnosti.
Obzvláště politováníhodnou součástí onoho zastydlého "boje proti komunismu" jsou snahy falšovat naše moderní dějiny – zcela v onom komunistickém stylu, jen s opačným znaménkem. Pokud je náš demokratický systém aspoň trochu sebevědomý, nepotřebujeme přece cokoli účelově zamlčovat, "přičerňovat" či naopak jinde přikrášlovat, prostě "lhát si do kapsy"..

4) Pokud jde o moji údajnou příchylnost ke komunistům, resp. o moji politickou orientaci – už jsem o tom psal vícekrát, ale stručně zopakuji:
Jsem bezvýhradným stoupencem standardní evropské demokracie, širokých občanských práv a svobod, občanské společnosti a sociálně-tržního ekonomického systému. Myslím, že pro naši zemi se nejlépe hodí nějaká mírně levicová vláda. Jsem přesvědčen, že důležitější než tradiční politická ideologie (která je stejně do značné míry jen divadélkem pro voliče) je skutečná profesionální a morální kvalita politiků, státních úředníků a státních zaměstnanců.
Jsem zcela proti různým revolučním akcím ve fungujících demokraciích. Jsem přesvědčen, že v demokracii (i té ne zcela dokonalé) existuje dostatek pokojných prostředků k vyjádření názoru a k přiměřenému nátlaku na politiky (oslovovat poslance, pořádat nenásilné demonstrace, psát do novin, případně pořádat demonstrativní hladovky a podobné akce, které nikoho kromě protestujících vážněji neobtěžují a neomezují).
Je škoda, že těchto možností tak málo využíváme (nejspíše je to tím, že nám ty dnešní problémy zas tak moc nevadí).

5) Ke komunistům mám vztah veskrze negativní. Vždy jsem považoval za tragickou nespravedlnost osudu, že se u nás po válce zmocnili vlády. Proč jsme nemohli mít osud podobný jako Rakousko… Ale zaplať Pánbůh, že přišel Gorbačov, rok 1989 a že se to konečně „otočilo“, jak jsme dlouhá léta snili.
Také k dnešním českým komunistům mám negativní vztah. Ačkoli snad již nehlásají násilné uskutečnění svých politických cílů, stále se pozitivně hlásí k onomu experimentu z let 1948-1989, do jejich novin prý stále píší lidé jako pověstný J.Kojzar.
Nicméně si myslím, že dnes nepředstavují žádné reálné nebezpečí – hlavně proto, že už nemají (a bohdá už nikdy mít nebudou) za zády mocnou světovou velmoc.
To, že se „komunistické nebezpečí“ stává vždy předvolebním tématem, považuji jen za manévr k odvrácení pozornosti od mnohonásobně důležitějších témat naší současnosti.
Manipulativními novináři i někteří pravicoví politici se navíc ve veřejnosti snaží vyvolávat dojem, jako by i mírně levicové strany byly jen jakousi kamuflovanou variantou komunistů.

6) V komunistické (ani žádné jiné) straně jsem nikdy nebyl. Mimochodem, paradoxně mi právě to, že jsem do KSČ nechtěl vstoupit, výrazně pomohlo – nesměl jsem totiž zůstat na fakultě (kde bych mohl mít neblahý vliv na studenty), ale musel jsem odejít na ČSAV. Tam jsem měl ovšem podmínky pro vědeckou práci podstatně lepší…

7) Pokud se v některých ohledech mé názory (např. na gigantickou hospodářskou kriminalitu, tunelování v 90. letech, progresivní zdanění, posílení sociálních jistot, účast v amerických ozbrojených konfliktech ve světě) shodují s názory komunistů, rozhodně mě to neznepokojuje. Považuji je totiž za v podstatě bezvýznamné a jejich postoje mě naprosto nezajímají. Myslím, že právě tak mé „pravicové“ kritiky oprávněně neznepokojuje, že mají s komunisty shodný názor třeba na EU, na vyhnání sudetských Němců nebo na základní fyzikální zákony.

8) Jistě – já i většina mých pražských přátel a známých se teď máme mnohem lépe než jsme se měli před jednadvaceti lety. Ale nepodceňuji ani to, že po této poměrně dlouhé době se většina mých venkovských příbuzných a známých nemá o nic lépe než tehdy, někteří dokonce hůře. To je trochu smutné…
Jeden můj mimopražský kolega mi nedávno řekl: "Já za každým tím krásně zrenovovaným pražským palácem vidím jednu zlikvidovanou severočeskou továrnu a lidi, kteří v ní ztratili práci".
Leckdo se diví, že KSČM si neustále udržuje svých cca 15% voličů, a že mezi nimi je i dost mladých lidí. "Politicky gramotní" lidé typu Karla Matouška mají jednoduché vysvětlení – tito lidé jsou prostě hlupáci neschopní ocenit výdobytky polistopadového období, resp. řečeno s panem Stejskalem (nebo s panem prezidentem), jejich postoje jsou důsledkem "frustrací z vlastních selhání a nedostatečností".
Myslím, že skutečnost je bohužel jiná a že těch 15% bychom měli brát jako důležitý indikátor hluboké a dost možná oprávněné nespokojenosti poměrně velké skupiny lidí. Proč asi ve většině jiných vyspělých zemí komunisté u voličů takto úspěšní nejsou?

9) Pokud jde o můj vztah k listopadovému převratu z roku 1989:
– V předlistopadové době jsem byl podobně jako 99% národa typickým přiměřeně konformním příslušníkem "šedé zóny", protože jsem chtěl dělat svoji práci a nedostávat do potíží svoji rodinu. Vždycky jsem ale měl nepříjemný pocit, že jsem srab, když jsem občas potkal třeba svého spolužáka chartistu Martina Palouše.
– Během onoho "Palachova týdne" v lednu 1989 jsem chodil každý den na Václavák, ale žádné větší úhony jsem nedošel.
– V únoru 1989 jsem podepsal známou petici za propuštění Václava Havla (jména signatářů se tehdy předčítala na Svobodné Evropě), potom také prohlášení "Několik vět" a účastnil jsem se zakládání "Kruhu nezávislé inteligence". Byl jsem za to v práci mírně popotahován (ale opravdu jen velmi mírně – už bylo jasné, že to brzy rupne; něco podepisovat už tehdá nebylo žádné hrdinství).
– Jsem moc rád, že jsem se zúčastnil celého pochodu 17.11., až do toho konce na Národní třídě. To, co následovalo v příštích týdnech bylo skutečně úžasné.
– Až někdy do roku 1995 jsem byl bezvýhradným stoupencem "léčby Klausem" a voličem ODS.
To, že ten neblahý režim šel tak rychle k čertu, mě až do dneška naplňuje uspokojením a ani za nic bych ho neměnil za ten dnešní.
To ovšem neznamená, že mě (na rozdíl od Carlose V, Karla Matouška, a spol.) automaticky naplňuje uspokojením vše z toho, co následovalo (a hlavně následuje v nejposlednějších letech), nebo že bych si kvůli tomu měl ukládat nějaká autocenzurní omezení.

10) Pokud jde o to, co následovalo později, ocituji Václava Havla: „Domnívali jsme se, že komunistická pauza ve vývoji našeho státu může být zhodnocena tím, že se vyhneme některým chybám, které musely podstoupit tradiční demokracie. Je tomu naopak, ty chyby opakujeme v horší podobě" (kdyby neznali autora, asi by „hoven“, „SuP“, „jarpor“, „argun“, „Carlos V“, „jojo“ či Karel Matoušek také řekli, že tento výrok je jak z Haló novin, není-liž pravda?).
Musím říci, že někdy od roku 1995 se cítím z toho vývoje čím dál tím více zklamaný a mám pocit (či spíše jistotu), že vinou špatně provedené transformace a neschopných politiků už asi navždy zůstaneme v Evropě jen jakýmsi druhořadým státem (přesto jistě pokrok oproti tomu, že bez listopadového převratu bychom byli státem třetiřadým). Zdá se mi, že už asi opravdu v ničem důležitém nejsme na světové špičce, ale že spíše některé dřívější špičkové pozice valem ztrácíme (Česká filharmonie, preventivní lékařská péče, některé průmyslové obory). Moc mě to mrzí (resp. spíše hrozně štve).

11) Můj určitý pesimismus a zklamání rozhodně nepramení z nějakých "frustrací z vlastních selhání a nedostatečností". Mám se opravdu ve všech ohledech velmi dobře, všechny ambice se mi (do značné míry díky listopadovému převratu) naplnily vrchovatě, osobně snad už ani nemohu být spokojenější (ani si to nezasloužím…).
Velmi dobře si uvědomuji, že by u nás všechno mohlo být mnohem a mnohem horší, ale to považuji skutečně za velmi chabou útěchu – myslím, že tato země měla na mnohem víc…

Závěrem:

Jsem hluboce přesvědčen, že této zemi daleko více prospějeme vytrvalou a třeba i přehnanou kritikou všemožných dnešních špatností, než nějakým oslavným jásáním. Myslím, že je tedy pro naši budoucnost poněkud paradoxně užitečnější i nějaký ten „padlý komunista“ poukazující třeba i žlučovitě na všemožné dnešní zlořády, než ten, kdo je nevnímá, protože z nich buď těží, nebo nechce "vypadat jako komunista". Mnohem užitečnější než neustálé připomínání dávných špatností komunismu by bylo důsledné odhalování a trestání současných ekonomických zločinů a hlavně skutečně energická, ne jen předstíraná snaha o rychlou a zásadní nápravu problémů s fungováním tohoto státu.
Nedělám si ovšem iluze, že by se k něčemu takovému schylovalo – mnohem snazší je vybíhat na ulici a řvát štěstím a být vděčen za to, že to aspoň není horší…

A mnozí jistě řeknou, že svým dnešním psaním opět prokazuji "naprostou politickou negramotnost"…

*******************************************

Poznámka:

Název tohoto článku je inspirován výše citovaným diskusním příspěvkem politicky gramotného Karla Matouška, ve kterém mě zařadil do této kategorie (tak jako předtím již mnohokrát mnozí jiní pod jinými mými články).
Pokud jde o definici tohoto často používaného pojmu připisovaného Leninovi
:

V politickém žargonu se termín užitečný idiot používal během studené války pro sympatizanty se sovětským režimem ze západních zemí. Byli považováni za naivní a cynicky využiti Sovětským svazem nebo jiným komunistickým totalitním státem. Postupem času se význam rozšířil a dnes označuje osobu, která se nechala zmanipulovat nějakým politickým hnutím, teroristy nebo nepřátelskou vládou.

Toto slovní spojení bylo údajně použito poprvé Vladimírem Iljičem Leninem, který tak měl označit západní novináře a cestovatele, kteří podporovali Sovětský svaz a jeho politiku na západě, nebo osoby, jež mu nevědomky pomohly do jeho pozice a kterých se potom „zbavil“. V Leninových spisech se ale nevyskytuje a nikdo ani nepotvrdil, že by ho slyšel je vyslovit.

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments