Konstruktivistické vidění světa
První problém spočívá v tom, zda by měla pravicová strana, sázející na ekonomický liberalismus, tedy neviditelnou ruku trhu a svobodnou vůli jednotlivce, takovýto vizionářský program vůbec přijímat. Společenský vývoj je dynamický proces plný protichůdných sil, nahodilostí, které mnohdy ani nelze ovlivnit lidským chováním a jednáním. Jakékoli sociální inženýrství, tedy vytváření nejrůznějších konstruktivistických schémat a plánování budoucnosti, bylo vždy doménou levice a stran zaměřených socialisticky. Pravicové vidění světa je naopak charakterizováno zaujímáním ideově formulovaných stanovisek k jednotlivým problémům, jak je nastoluje politická praxe. Takový byl i původní rozsah a zaměření ideových konferencí ODS. Účastníci letošních regionálních konferencí, na nichž se formulovaly (či lépe řečeno formovaly) výstupy pro jednotlivé části agendy Vize 2020, nemohli přehlédnout zásadní rozdíl. Zatímco na původních „ideovkách" se v diskusi hledala společná východiska, zde byly přečteny jednotlivé referáty, které se staly součástí finální verze, aniž by k nim proběhla řádná vnitrostranická diskuse. ODS se skutečně stala první politickou stranou v zemi, která se pokusila načrtnout svou představu, jak bude vypadat česká společnost na konci příští dekády. Ovšem bez jakéhokoli kontextu sociologických, demografických a dalších dat, která by legitimitu podobných prognóz podpořila. Je zcela mimo vůli ODS, zda se – i v případě jejího podílu na moci – podaří formulované charakteristiky české společnosti naplnit.
Na příkladu Vize 2020 lze nejlépe vidět posun postklausovského vedení charakterizovaný rétorikou „měkkého obalu" a „tvrdého jádra". Ukazuje rovněž hloubku propasti mezi původní a dnešní stranou občanských demokratů. Vize 2020 se hemží různými plytkými a bezobsažnými frázemi, které spíše vzbuzují rozpaky. Česká republika by měla za deset let být „moderní, slušnou, svobodnou zemí. Zemí vzdělaných lidí, společností s nízkou mírou korupce a zdravými veřejnými financemi. Zemí produkující špičkové výrobky, ohleduplnou k životnímu prostředí a nabízející každému možnost uplatnit jeho schopnosti. Zemí se špičkovým zdravotnictvím, kvalitními sociálními službami a lákající k podnikání. Zemí, kde vládne racionalita, odpovědná politika a právo." Kdo by něco podobného nechtěl? Výrazy jako „moderní, slušná a svobodná země" jsou prázdné a falešné a je otázkou, co konkrétního si pod nimi představit. Co je například chápáno pod pojmem „slušná země"?
Jenom sliby?
Na druhou stranu lze s povděkem kvitovat, že ODS se pokusila zformulovat reálné hrozby naší svobodě. Ať již národní či individuální. Celkem logicky si občanští demokraté uvědomují, že „svoboda je dnes ohrožena hned ze dvou stran – zevnitř od nekontrolovaně bujícího státu, který proniká do nejhlubšího nitra našeho soukromí, a zvnějšku". Stát má být v pojetí ODS silný ve vymezených oblastech, jako je obrana, zajištění bezpečnosti a spravedlivé řešení sporů, ale slabý tam, kde si každý občan či skupina občanů poradí sami. „ODS věří, že pouze malý a levný stát odvozující svoji vládu od legitimity práva a respektu k soukromí jednotlivce dokáže vytvářet a chránit pravidla a zákony nutné pro fungující společnost."
Bohužel ne všechny kroky tomu odpovídají. Za dva a půl roku koaliční vlády ODS nezrušila žádný vládní úřad, žádnou agenturu, jeden jediný zákon. Právě tyto kroky by přitom ODS chtěla v příštích letech uskutečňovat: „Preferujeme méně zákazů a příkazů, které však budou jasně a bez výjimky vymáhány, před nevynutitelnými či jen namátkově vynucovanými tisíci předpisů. Mezi trvalé a neměnné snahy ODS patří racionalizace legislativního procesu, jednoduchost a srozumitelnost právního řádu a minimalizace zbytečných regulací."
Nedostalo se ani na slibovaný personální a výkonnostní audit ústředních orgánů veřejné správy, který by odhalil ty nejméně efektivní vládní programy a jednotlivé politiky. Přijetím Lisabonské smlouvy navíc ODS pustila do domácího prostředí zatím stěží odhadnutelnou masu dalších regulací, které jsou přijímány v legislativním prostředí, jež lze jen těžko označovat za legitimní a demokraticky kontrolované. Některá ve Vizi 2020 uvedená nebezpečí pro svobodu jednotlivce by si zasloužila hlubší rozbor – a především systematičnost a zobecnění. Typické příklady, jakými jsou policejní odposlechy, prolamování daňového tajemství či zneužívání represivních složek proti jednotlivci, vycházejí pouze z aktuálních problémů, konkrétně z kritiky tzv. Pecinova protikorupčního balíčku.
Při troše snahy by se určitě daly nalézt daleko závažnější problémy obecnější povahy. Tím nejzákladnějším je postupné stírání dělby moci v systému parlamentní demokracie – pokusy Ústavního soudu o legislativní normotvrorbu, omezování pravomocí hlavy státu či pokusy Poslanecké sněmovny zasahovat do exekutivy (schválením zákona o zákazu prodeje Letiště Praha či schvalováním Státní energetické koncepce) nebo soudů (přijetím usnesení, že společnost RPG byty porušila privatizační smlouvu). Vize 2020 si toho všímá a je v pořádku, že proti tomu chce bojovat. Proč tak ale neučinila například ústavní stížností v těch případech, kdy Poslanecká sněmovna evidentně prolomila rámec legislativní moci?
Kde je veřejný zájem?
ODS zcela správně konstatuje, že soukromí každého občana musí být nedotknutelné, neboť jeho ochrana je základním předpokladem svobody. Vyšší ochraně soukromí však brání nedostatečná definice veřejného zájmu. Vize 2020 konstatuje: „Stát, mnohdy pod záminkou ušlechtilých zájmů, vyvlastňuje pozemky a budovy soukromých vlastníků. Takový postup jde přímo proti filozofii svobody. Prosazujeme proto takovou koncepci veřejného zájmu, která jasně vymezí, co je v zájmu státu a veřejnosti a kam již nelze vkročit, aby nebyla porušena lidská svoboda. Pro takové vymezení zvolíme minimalistickou variantu a nestrpíme žádné její prolomení." Jakákoli obecná pravidla lze však stanovit jen obtížně. To, jakým způsobem bude určován veřejný zájem, respektive střet zájmů státu na straně jedné a soukromých zájmů na straně druhé, lze definovat pouze případ od případu. Nejlépe je možné si to ukázat na konkrétním příkladě – otázce prolomení těžebních limitů. Kde je zde veřejný zájem? V zachování Horního Jiřetína a dalších podkrušnohorských obcí ohrožených těžbou, nebo v právu soukromých těžebních společností domluvit se s majiteli nemovitostí na základě dobrovolných smluvních vztahů bez toho, aby jim stát jakkoli překážel například formou stále přetrvávajícího vládního usnesení? Právě v tak zásadní otázce však ODS lavíruje a není schopna říci jasné a srozumitelné stanovisko.
Za pozitivní lze považovat, že Vize 2020 se nevyhýbá nástinu možných řešení dlouhodobě přetrvávajících politických krizí, které vycházejí z volebního systému. „Pro dnešní systém je proto nezbytná reforma volebního systému, minimálně posílením většinových prvků ve stávajícím poměrném systému." Je ale otázkou, zda nějaká kosmetická úprava bude schopna do budoucna patovým situacím v parlamentních volbách zabránit. Proč ODS nevyužije obecného znechucení politikou, které je do značné míry způsobeno právě poměrným volebním systémem, a nepromění jej v radikální požadavek na zavedení čistého většinového volebního systému ve volbách do Poslanecké sněmovny?
Chvályhodný je i slib zvážení dalších institucionálních, respektive ústavních změn, jako je zavedení tzv. konstruktivního vyjádření nedůvěry vládě, které zvyšuje odpovědnost opozice a zároveň posiluje pozici vlády. V případě prosazení těchto požadavků by se omezily takové negativní jevy v politickém procesu, ke kterým došlo před rokem pádem vlády.
Rozhodující bude praxe
Jako jediná relevantní politická strana se ODS pustila i do tak kontroverzního tématu, jakým je imigrační politika a vztah k menšinám. „Tolerance pro nás znamená uznání odlišnosti i rozdílného životního stylu, zároveň však odmítáme její absolutizaci a zavírání očí před povinnostmi, které každému ukládá zákon. Tolerance pro nás zároveň není vůlí k pozitivní diskriminaci, vynucování si zvláštních výhod na úkor ostatních či ostrakizaci menšinám „nekonformních" názorů, stejně jako benevolencí k porušování svobod druhých," konstatuje se ve Vizi 2020. Najít odvahu čelit současnému vlivu multikulturalismu či pozitivní diskriminaci a dalším tlakům na administrativně a legislativně vynucované změny přirozeného lidského chování i společenských zvyklostí nebývá dnes v éře politické korektnosti zvykem. I zde je ovšem možné srovnávat s dosavadní praxí. V období vládní odpovědnosti ODS například nezabránila přijetí antidiskriminačního zákona, který legalizuje právě to, proti čemu ve své Vizi 2020 verbálně tak brojí.
Na řadě příkladů lze demonstrovat, že dosavadní politická praxe ODS se viditelně rozchází s tím, co hlásá. Přitom řada věcí je už nezvratných – byly přijaty vedením strany, aniž by k nim proběhla řádná vnitrostranická diskuse. Akceptací energoekologického balíčku EU se běžnou agendou ODS stal i boj proti chimérickému globálnímu oteplování.
S významnou částí agendy Vize 2020 se pravicově uvažující občan nepochybně může ztotožnit. Opět ale nelze než konstatovat, že líbivá hesla o svobodě a individualismu jsou jedna věc, reálně prováděná politika druhá. Dokument bude muset nejprve projít testem konkrétní praxe, aby mělo vůbec cenu se jím jakkoli seriózněji zabývat.
Převzato z Revue Politika
