Po převratu v roce 1989 jsme se zbavili bludů doby minulých, ale vzápětí myšlení naší společnosti ovládla řada nových bludů a myšlenkových klišé. Především se jednalo o bludy z oblasti ekonomické, o pomýlené interpretace demokratických principů, svobody a lidských práv z oblasti sociální. Bludy se glorifikovaly, vtiskl se jim punc nezvratitelných pravd a proměnily se v obecně uznávanou ideologii. Kolektivním bludům propadla většina společnosti. Jedním z největších je to, že sociální nespravedlnost jsme povýšili na zcela přirozenou společenskou normu. Tomu, kdo si uchránil kritické myšlení a s ním i odvahu vyslovovat se, nebylo a není ve veřejnoprávních médiích uděleno slovo.
S poblouzněným myšlením jsme se otevřeli světu a vydali se tak všanc i procesu globalizace, který k nám vtrhl s prudkostí smrště. Nebyli jsme na novou skutečnost připraveni ekonomicky, právně ani morálně, a teď jen bezmocně přijímáme skutečnost ekonomické nesvéprávnosti. Agresi globalizace podlehla i kultura. Vytvořila se tu jednotná uniformní podoba kultury – kultury komerce a pseudohodnot. A současně se prosadil blud, že kultura musí v tržních vztazích obstát a vydělat si na sebe. Tím jsme odsoudili vysoce profesionální neziskovou národní kulturu k ubohému přežívání.
Popřevratová euforie zbavila některé spisovatele soudného uvažování tak, že prohlašovali, že spisovatelská organizace by neměla vlastnit žádný majetek a nějakou dobu věřili na štědré mecenáše a na sponzory. Někteří dokonce prohlašovali, že je zbytečné mít tvůrčí budovy, protože Karel Schwarzenberk bude spisovatelům na svých zámcích poskytovat ubytování.
Jednou z politických zadání naší polistopadové reprezentace byla atomizace uměleckých obcí, dále převedení kulturních fondů na nadace a následně rozprodej tvůrčích domovů, a to navzdory členům uměleckých organizací, kteří si na svých zasedáních odhlasovali další existenci kulturních fondů v původní legislativní podobě. Zdrojem příjmů Českého literárního fondu bylo 2% zdanění honorářů za uměleckou činnost a 1% zdanění uživatelů uměleckých děl. Roční příjem českého literárního fondu tak přesahoval čtyři desítky milionů korun. Z této částky se pak financovala krátkodobá i dlouhodobá stipendia, tvůrčí příspěvky, semináře, konference, besedy, literární akce, bezúročné půjčky, sociální výpomoci potřebným, cestovní příspěvky, chod tvůrčích domovů a vykrýval se schodek rozpočtového nakladatelství Československý spisovatel v řádu několika milionů korun. Téměř polovina z celkové části ročního příjmu se ukládala na zvláštní účet ministerstva kultury, částka v roce 1989 přesahovala 220 milionů korun. Z ní pak měl být na Barrandově postaven domov důchodců se sociální péčí pro staré a osamělé umělce. Tehdy už byl zakoupen pozemek a připravené hotové plány. Po převratu z projektu sešlo. Kam se poděly tyto peníze, které patřily všem spisovatelům, nikdo neví. V roce 1989 také započala rekonstrukce Lichtenštejnského paláce, který měl patřit všem uměleckým organizacím. Rekonstrukci financovaly umělecké fondy a stát. Zde měly být prostory pro konání konferencí i uměleckých akcí, restaurace, kavárna a v podkroví asi padesát pokojů pro zahraniční hosty-umělce.
Převedení kulturních fondů na nadace bylo velmi nešťastné rozhodnutí, umělecké organizace tak ztratily hlavní ekonomickou páku k svému fungování, a jak se ukázalo, bylo ve své podstatě samolikvidační. Nadační princip se totálně neosvědčil, spisovatelské organizace, mimo solidně dotovaného PEN-klubu, se staly bezprizornými a zápasí o své přežití. Na poslední valné hromadě Obce spisovatelů se řešila základní otázka, zda se zrušit anebo pokračovat v přežívání, protože se již vyčerpaly peníze z prodeje tvůrčích domovů. Nyní je Obec spisovatelů odsouzena do role prosebníka o milodar. Co se týče financí, je na tom ještě hůře Unie českých spisovatelů, která od svého vzniku před deseti lety svou chudou činnost kryje pouze z členských příspěvků.
Jsem přesvědčen, že znovuobnovení původní funkce literárního fondu by výrazně pomohlo české literatuře a spisovatelům, případně by se dalo uvažovat i o založení českého nakladatelství krásné literatury, v jejímž vedení by byla paritně zastoupena všechna současná spisovatelská sdružení. Výši finančních odvodů do společné kasy kulturních fondů by pak fyzické a právnické osoby při daňovém přiznání odepisovaly z daní
Slovenští spisovatelé byli obezřetnější, i když se po převratu rozštěpili na dvě velké organizace. Uprostřed Bratislavy si však zachovali svou budovu s nakladatelstvím, knihkupectvím a klubem, zachovali si časopisy, tvůrčí a rekreační domovy a především si uchránili fungování literárního fondu na bázi daňových odvodů z literárních honorářů tak, jak dříve fungovaly umělecké fondy u nás. Chci připomenout, že s projektem uměleckých fondů přišli jako první Finové a tuto politiku spolu se stipendijní politikou grandiózně rozvíjejí. Jejich model převzaly i další demokraticky vyspělé evropské země. Teď jim můžeme jen tiše závidět a sobě vyčítat, jak jsme měli zatemněný mozek.
***
Celá léta slyšíme, že nejsou peníze na zdravotnictví, na školství, na vědu, na sociální politiku, na kulturu, na platy pedagogů, kulturních pracovníků, vědců, na opravu mostů, silnic, památek a tak dále, a ve všech oblastech se provádějí další radikální škrty. Já tvrdím, že peníze by tu být mohly, avšak žádná vláda a naši zákonodárci se dosud nikdy nezabývali tvorbou zákonů, které by bránily únikům peněz ve stínové ekonomice, jako jsou například daňové ráje, praní špinavých peněz, daňové podvody, korupce, švarcsystém, předražené státní zakázky či velmi vágní zdanění hazardu, což podle odhadu dělá řádově tři stovky miliard korun ročně. Měli bychom se tedy ptát, proč nejsou zákony, které by bránily únikům peněz a vrátily je státní pokladně. Pak by bylo i na kulturu a bohatě i na literaturu. Až dosud chabě fungující grantová politika je z úsporných důvodů tak výrazně omezována, že se již nedá mluvit o podpoře české literatury. Dva miliony korun přidělené ministerstvem kultury na podporu vydávání knih jsou ve srovnání s tolerovanými finančními úniky ve stínové ekonomice jen sarkastickým výsměchem. Navíc se při udělování grantů uplatňují mimoliterární hlediska, jedním z podstatných je vyloučení většiny za minulého režimu publikujících spisovatelů z grantové politiky. Cílenou diskriminaci při udělování finančních podpor a grantů poznává Unie českých spisovatelů, která za deset let své existence od ministerstva kultury nedostala na svou činnost ani korunu, i když si několikrát podala žádost na konání konferencí, na setkání se slovenskými spisovateli, na vydání sborníků či na besedy, a je tedy na tom hůř než ochotníci.
***
Každá národní literatura odedávna integrovala celou duchovní sféru národa, byla součástí národního bytí, národní existence, spoluvytvářela národní vědomí i sebevědomí, rozvíjela národní jazyk, v lidech upevňovala základní principy humanismu, posilovala je k životu, nabízela jim poznání, informace, ideály. Plnila své humanistické poslání. Kultivovala člověka, společenský prostor naplňovala lidskostí. Byla vždy jedním z článků dějinného procesu a součástí společenského dění. Ve všech kulturních zemích je literatura považována za pylon veškeré národní kultury, a tak tomu bylo i u nás. Odtud se odvíjel a měl by se dál odvíjet společenský význam literatury.
Ale žijeme v době mravního marasmu národa, v době preference peněz jako jediné nejvyšší hodnoty, kdy se krásná literatura ocitla v ghettu. Literatura, jejímž hlavním výrazem je kniha, byla zdegradována na zboží a zbožím se stal i spisovatel, pokud rezignoval na uměleckou výpověď z prostého tržního oportunismu, aby se mohl jako spisovatel realizovat. Mnozí spisovatelé tedy programově s trhem konvenují a v jeho zájmu často zrazují svůj talent. Pokud neslevují ze své umělecké výpovědi, mají problém své dílo vydat. Pro náročné čtenáře se stává svátkem, když nakladatel vynikající dílo vydá, trh ho přijme a navíc prodává. Trh se ale chová ke kvalitě díla často nemilosrdněji, jako diktátor a jako cenzor.
V žádné demokraticky vyspělé evropské zemi si nenechají národní literaturu likvidovat tržními vztahy. Jako vzor promyšlené kulturní politiky by nám mohly posloužit třeba Norsko, Dánsko, Finsko, Švédsko, Holandsko či Rakousko. Například literární fond ve Finsku uděluje až dvouletá tvůrčí stipendia mladým spisovatelům, spisovatelé ve střední generaci již dostávají stipendia dlouhodobá, od pěti do deseti let, ti starší někdy mají i doživotní stipendia, navíc tvůrčí stipendia a podpory udělují i města a velké podniky. Vedle psaní se pak spisovatelé věnují veřejné činnosti v oblasti literatury a kultury. Z řady různých stimulů ve výše jmenovaných zemích vůbec za nejpodnětnější považuji to, že v severských zemích státní instituce Rada pro kulturu či kulturní fond odkoupí od nakladatele, který vydává domácí krásnou literaturu či dětskou literaturu, tisíc až tisíc pět set kusů z každého titulu, jež pak rozešle knihovnám. Nakladatel je tak zbaven rizika prodělku a následně krachu. To, co z každého titulu vydá navíc, stává se jeho ziskem a honorářem pro autora. V pětimilionovém Norsku se na podporu vydávání hodnotných knih původní beletrie pro dospělé, pro děti, naučné a odborné literatury a literatury překladové vyčleňuje ročně v přepočtu téměř 300 milionů korun, zatímco u nás něco přes 6,5 milionů korun. Za zmínku stojí například velkorysá podpora vydávání knížek pro děti v Rakousku, kde se nemůže stát, aby nekomerční kvalitní titul, byť třeba verše, nemohl vyjít. Státní dotace na každou knihu vysoce převyšují její výrobní náklady, navíc má nakladatel i podporu prodeje knižních titulů, mediální prezentaci, dostává finance na pořádání besed a různých literárních akcí. Můžeme tedy mluvit opravdu o štědré státní kulturní politice, byť je tento pojem mnohými českými pravicovými politiky, médii a snoby jakkoli zostouzen.
Bez opravdu silného tlaku našich spisovatelů však žádný podobný legislativní návrh v naší republice nevznikne a politická reprezentace nebude nucena se jím zabývat. Spisovatelé bez platformy a vydědění na okraj společenského zájmu nejsou a nebudou pro nikoho partnery k jednání.
***
Obecně v povědomí veřejnosti vládne názor, že spisovatel žije z honorářů ze své literární činnosti. Mysleli si to lidé za minulého režimu, kdy byly náklady knih mnohem vyšší, a tudíž byly i vyšší honoráře, ale literaturou se uživilo jen několik procent spisovatelů v produktivním věku, a myslí si to lidé i dnes, kdy výše honorářů, pokud je autor vůbec dostane, zdaleka neodpovídá vynaložené práci, a kdy se literaturou živí už jen pár komerčně zdatných jedinců. Ostatní spisovatelé měli a mají normální občanské zaměstnání, píší ve svém volném čase. Uvádím tento fakt především kvůli veřejnosti. V denním tisku se totiž mohli lidé dočíst o průměrných měsíčních příjmech v jednotlivých profesích v naší republice, kde u spisovatelů je uvedena částka 35 000 korun – zdůrazňuji měsíční. Přibližně z tisíce českých spisovatelů registrovaných ve spisovatelských organizacích musela agentura zřejmě zpovídat pouze deset nejvýdělečnějších, jinak si tuto částku vysvětlit nedovedu.
Postavení spisovatelů a literatury v naší společnosti je obecně velmi ubohé. Oproti mnohým oficiálním zastáncům tržních vztahů si nemyslím, že naše literatura prožívá rozkvět, je to jen vytváření iluze ve vědomí veřejnosti. Stále více se potvrzuje, že tržní vztahy jsou pro národní literaturu zhoubné. Rok od roku je situace svízelnější pro velkou většinu českých spisovatelů, kteří pro své dobré rukopisy ze žánrů krásné literatury nenacházejí nakladatele. Pokud vůbec spisovatel najde nakladatele, obdrží honorář v takové výši, že přímo degraduje jeho práci, mnozí nakladatelé neplatí honoráře vůbec, většina z nich dokonce požaduje, aby si spisovatel sehnal sponzora či si vydání knihy zaplatil a podílel se na distribuci.
Nakladatelské a vydavatelské gaunerství už dosáhlo takového stupně, že někteří vydají dílo autora bez uzavření smlouvy s vědomím, že není zákon, který by jejich pirátství po zásluze ztrestal tak, jak je obvyklé v demokraticky vyspělých zemích – zde podle zákona podvodný nakladatel musí nakonec autorovi vyplatit desetinásobek ušlého honoráře, případně mu hrozí ztráta nakladatelské licence. Sám jsem takové gaunerské jednání v posledních letech zažil třikrát.
Grantová politika podpoří ročně několik desítek titulů všech žánrů. Ostatní autoři, protože sponzora většinou neseženou, si vydání své knihy financují. Pro nezasvěceného čtenáře stojí za zmínku, že za vydání básnické sbírky zaplatí autor řádově několik tisíc, pokud sbírka vychází ve vazbě v renomovaném nakladatelství vedle zavedených klasiků, tak již básník musí počítat s desítkami tisíc. O několik desítek tisíc více musí zaplatit prozaik. Za dětskou knihu nakladatelé požadují od sto padesáti tisíc výš.
Spisovatel se tak dostal do ponižující role ochotníka a prosebníka. Tu jednu či dvě desítky nakladatelsky a mediálně protežovaných spisovatelů nemohu přijmout jako protiargument, že česká literatura si na tom stojí dobře. A nelze ani přijmout argument, že u nás vydáváme na sedmnáct či devatenáct tisíc knižních titulů ročně, na polovinu z nich je škoda lidské práce, papíru a stromů.
V žádné malé či středně velké demokratické zemi si nenechali likvidovat národní literaturu tržními vztahy, její rozvoj různými zákonnými úpravami stimuluje stát. Nejde jen o národní literaturu, postupná likvidace zasahuje celou neziskovou profesionální a zájmovou oblast kultury. Za dvacet let od převratu v naší společnosti nebylo nastoleno to, co bychom mohli nazvat kulturní politikou, tedy takové koncepce, která legislativně a ekonomicky zajišťuje fungování i neziskových profesionálních a amatérských oblastí v kultuře, v literatuře podporuje vznik a šíření nových literárních děl a garantuje promyšlené vydávání literatury klasické. A nikdo také nepřišel s koncepcí duchovního povznesení společnosti a především s koncepcí znovuobnovení základních obecně lidských hodnot, bez kterých se každá společnost propadá do mravního bahna.
***
Devastace estetických hodnot, ubohé postavení domácí kultury a s ní i literatury jsou pouze odrazem morálního stavu naší společnosti. Na politické a ekonomické scéně se prosadil právní negativismus, a to dalo příklad ostatním. Touha po moci a majetku se ukázala být silnější než demokracie, zákony a mravnost. Je potom absurdní chtít od politické moci, aby se zabývala nedůstojným postavením české kultury a literatury či duchovním stavem národa, když se přímo či nepřímo podílela a nadále podílí na ignoraci práva. V průběhu dvaceti let dávala najevo, že nepotřebuje literaturu ani kulturu.
Literaturu nepotřebují ani tištěná periodika, podle názoru manažerů zastupujících u nás zahraniční vydavatele literatura nepatří do deníků, rodinných a ženských časopisů, a poezie obzvláště ne, za literaturu se tu považují oddechové texty. I literární kritika se v kulturních rubrikách věnuje literatuře jen sporadicky. Literaturu ze svých stran dokonce eliminovaly i časopisy pro děti. Veřejnoprávní televize literaturu ze svých pořadů naprosto vytěsnila, anebo spíš vyhubila jako nežádoucí plevel. Veřejnoprávní rozhlas vysílací čas pro literaturu, a zvláště pak poezii minimalizoval. Média utlumila prezentaci české kultury, českého myšlení a vnímavosti a citlivosti k národním hodnotám, vytratil se z nich étos, pluralita, tolerance, altruismus, národní hrdost a další hodnoty, které spoluvytvářejí demokratickou společnost. Zcela pragmaticky média zpopularizovala jen malou skupinu autorů a oni jim za to zase dodávají svou známou tvář a režimně přijatelná slova, případně vyhovují svou rezignací na reflexi společenského dění. Literaturu nepotřebuje ani nakladatel, pokud je pro něj vydávání knih pouhým kšeftem. Nakladatel je podřízen pouze jediné svobodě – je to svoboda vydělávat peníze. Literaturu, respektive krásnou českou literaturu, nepotřebují ani knihkupci, takže dobré knihy českých autorů vycházející ve velmi nízkých nákladech jsou ve většině menších knihkupectví pro potenciálního čtenáře nedostupné, na knihy poezie často nezbývá ani regál. Dobrá kniha, pokud vyjde, je tak už ve svém zrodu zardoušena. Literaturu už vůbec nepotřebují obchodní řetězce, ty prodávají pouze brak, případně neliterární komerci. Literaturu nepotřebují ani podnikatelé, natož pseudopodnikatelé a pseudoelita, protože literatura pro ně není tím produktem, na němž by mohli vydělat peníze a na němž by se mohli jako mecenáši zviditelnit. Ale ani valná část společnosti už nepotřebuje literaturu, propadla stádnímu vkusu, který se zbulvarizoval. Literatura byla vyděděna na okraj společnosti, a tak přežívá pouze v několika nízkotirážových a finančně živořících literárních časopisech a v literárních přílohách deníků Haló noviny a Právo. Svobodně žije pouze na internetu.
Říkám-li literatura, pak mám na mysli hodnotnou literaturu, nikoliv brak, komerci, kýče či naopak pozérské grafomanské texty s rozkladným životním pocitem, jež jsou dokonce často prezentovány jako literatura a proti hodnotné literatuře jsou v mnohonásobné početní přesile. Mám na mysli literaturu jako reprezentativního nositele mateřského jazyka, který je základním stavivem národa.
Kult produktů spotřebního, zábavního a mediálního průmyslu si zotročil myšlení a vkus většiny občanů, jejich vědomí cíleně přetransformoval z potřeby duchovních hodnot na potřeby materiálních požitků a levné zábavy, vytvořil životní styl kýče, prosazuje citový, etický a estetický nihilismus a do vědomí a fantazie lidí implantuje destrukci, morbidnost, krutost, bezohlednost, brutalitu a sex. Nemůže připustit, aby toto zotročené myšlení spisovatel napřimoval a osvobozoval svým slovem. Pod egidou svobody a tvůrčí svobody se spisovatel dostává do vazalství tohoto kultu.
Spisovatel, pokud je hoden toho jména, ať žije v jakékoliv době, prochází celá léta procesem hledání svého vztahu ke skutečnosti, úsilím o zachování si nezávislého myšlení, svobody slova a o přiznání svrchovanosti osobnosti. Tak jako v minulém režimu, tak i v tomto světě kultu peněz a masové kultury je pro mocenskou elitu nezávislé myšlení nežádoucí, pravda se pro ni stala přežitkem. Neumíme být sami sebou jako národ, protože jsme vždy přijímali nějaké vazalství a sami sobě jsme se vládnout nenaučili, neumíme být sami sebou jako občané, protože jsme vždy byli pilnými hlasateli nějakých dobových mýtů. Čím více je společnost rozumově, duchovně a citově vyprázdněná, tím více je ovladatelnější. Taková společnost se však nemůže nazývat moderní ani demokratická.
Jestliže kdokoliv odsuzuje intelektuály za kritické myšlení, dělá si tím absolutistické nároky na pravdu. Každý monopol na pravdu je pro společnost nebezpečný, už jsme to tolikrát poznali. Kdo jiný než spisovatelé a intelektuálové by měli považovat za své právo a občanskou povinnost vyjadřovat se k věcem politickým a veřejným. A kdo jiný než intelektuálové a spisovatelé by měli umět myslet svobodně a kriticky, kdo jiný by měl bourat bludy a dogmata, kdo jiný by měl pomáhat překonávat bezradnost a dezorientaci společenského vědomí a odstraňovat devalvaci lidských a uměleckých hodnot. A kdo jiný než média by jim měla být nápomocna a jejich slova ozvučovat. Ale pro majitele moci jsou nepřijatelní ti, kteří pracují se slovem, a jejich slovo se nebojí.
***
Naplňuje se stará pravda, že na kultuře se vydělávat nedá, na nekulturnost už doplácíme. Stále si veřejně nechceme přiznat, že u nás dochází k likvidaci základních hodnot, které tu po staletí formovala kultura a tradice. Likvidace těchto hodnot je i likvidací literatury, likvidací kultury a nakonec i likvidací národa. Je to proces stejně tak pozvolný jako lidské stárnutí. Kde zákony netrestají zneužívání svobody, nejsou ani mravnost, ani odpovědnost, ani svědomí, ani obecně lidské a duchovní hodnoty. Stát jako útvar bez kultury a bez literatury existovat může, národ nikoliv, takový národ zůstává bez šance na budoucnost. Ve státě, který se naší přičinlivostí propadl do ekonomického protektorátu, nám tedy ještě zůstává to, co je opravdu naše a co nás potvrzuje, že jsme Češi – řeč, v níž přemýšlíme, budeme přemýšlet a jako spisovatelé tvořit.
