Červen 15, 2012
Hlavní média komentovala smrt známého brněnského disidenta, dvojnásobného politického vězně, chartisty Jaroslava Šabaty (1927 – 14. června 2012) zoufalými titulky typu: „Zemřel známý politolog Jaroslav Šabata“. Chápu bezradné novináře současnosti. Politiku znají jen podle kravské mentality tzv. „politologů“ či „expertů“, kteří na požádání nadojí politickou objednávku, kterou má zaplacený článek naplnit jalovým slovem a brutálním nemyšlením. Jaroslav nebyl „politolog“, jak jej zná momentální úpadek veřejného myšlení a činu. Naposledy jsme spolu seděli před dvěma měsíci v Brně a diskutovali o smyslu českých a evropských dějin. Já jsem o tom napsal knihu, on ji četl a komentoval. O politickém smyslu dějin mohou zasvěceně mluvit hlavně ti lidé, kteří umí tvořit smysluplné dějiny. A těch je málo, strašně málo. Proto naše dějiny vypadají přesně tak, jak vypadají. Doprovázel jsem coby jezuita Jaroslava domů na Jezuitskou ulici a v noci před dveřmi jeho bytu jej naposledy nabádal, aby konečně napsal paměti výhybkáře, či dokonce výpravčího dějin. Jak to bylo v době oněch velkých křižovatek demokratických a státoprávních: roku 1969, když se lámalo Pražské jaro a hledal se nový kurz české politiky; roku 1976, když se lámal disent a hledal se směr k Chartě 77. Jeho memoáry zůstaly nedopsány, smrt uzavřela život excelentního tvůrce dějin. Jeho biografie nám zůstává jako čestný úkol, sine ira et studio. V jakém smyslu byl Jaroslav oním „politologem“? Jak smířil ve svém životě zájmy polis a výzvu logu do jednoty života a díla?
Poznali jsme se s Jaroslavem v roce 1985 v Brně. Po výstupu z kriminálu jsem rychle skončil roční práci v ZPS Zlín přikázanou sociálním kurátorem a pak jsem odešel pracovat jako pomocný kuchař na černovickou psychiatrii do Brna. Zde jsem zapadl do kruhů kolem docenta Mezníka, profesorky Komárkové a pochopitelně i politicky myslících intelektuálů kolem Šabaty. Mladý katolík a starý marxista si mají co říci, a to trvale. To koneckonců poznali všichni Francouzi z válečného odboje, marxisté, evangelíci a i katolíci. Proto dnes máme ateistický humanismus a ekumenické hnutí, katolickou církví pilně odsuzované i pronásledované, až do II. Vatikánského koncilu. Jenže někdo musí vidět znamení času včas, a také podle toho jednat. Jaroslav mne přesvědčil, abych podepsal základní prohlášení HOS (1988). Stál u zrodu této první výslovně politické petice odsuzující vedoucí úlohu KSČ a požadující pluralitní systém stran. Předtím stál u zrodu Pražské výzvy (1985) vydané v Chartě 77. Předjímala sjednocení „svobodných a nezávislých národů v celoevropském svazku“, což v bipolární Evropě rozdělené Berlínskou zdí a kulomety mohl tvrdit jen blázen nebo prorok. Jaroslav byl výhybkář českých dějin a pouštěl vlaky správným směrem. Na rozdíl od ostatních hvězdných postav sametu zůstal i po roce 1989 ve svém bytě a byl dál politickým aktivistou na stoprocentní neplacený úvazek. Proto mohl jako jeden z prvních disidentů vidět nový význam sociální politiky v evropském a v domácím kontextu.
Z podstaty prorockého poslání vyplývá, že jej nikdy nemohou ocenit prorokovi současníci. Na to jsou příliš zaujati detaily a omezeni svým pragmatismem. Biblický příklad Izaiášova Božího služebníka to říká jasně: „ Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.“ (Iz 53,4) Tato situace pro Jaroslava nastala ke konci roku 1989. Málokdo ví, že patřil k zakladatelům tzv. „Brněnského fóra“, které už v květnu 1989 spojilo opozici a tzv. „strukturáče“ do veřejné iniciativy žádající změny územního plánu v zájmu ekologického myšlení. S tímto prvním občanským fórem tehdy jednal i komunistický primátor. Pak přišla revoluce, kterou jsme sice pilně připravovali, ale tak rychle nečekali. Listopadový spor „Šabata“ versus „Cibulka“ skončil tím, že anarchistického a nezvládnutelného Cibulku jsme z brněnského OF vyloučili, což se neobešlo bez davových scén na Náměstí svobody. Milého Jaroslava jsme v zájmu revolučního klidu poprosili, aby se stáhnul do pasivní role. Bylo to nezbytné pro vytvoření kandidátky pro krajské volby v rámci Jihomoravského OF 1990. Odhaduji, že to byla jedna z jeho největších osobních obětí a nesl to jako nezaslouženou křivdu. Pak jsme se setkávali nepravidelně, ale intenzivně. Viz náš poslední rozhovor o smyslu českých dějin daných zde a nyní, na další křižovatce, kdy jasně viděl problémy uvnitř sociální demokracie. Jistěže se málokdy dal přesvědčit na jinou notečku; to by se výhybkářem dějin nikdy nestal.
Jaroslav byl schopný vidět obecný zájem, protože byl absolutním politikem. Přídomkem „absolutní“ chápu jeho schopnost odosobnění, protože byl kdykoliv schopen odložit vlastní zájmy a chápat věc očima druhého. Viz jeho dopis generálnímu tajemníkovi KSČ Husákovi, v němž mu politický vězeň z Borů nabízí roku 1973 možnost dialogu, nikoliv ovšem za cenu prodejnosti. Tehdy ještě nešlo přehodit výhybky dějin, ale za pokus to stálo, i když skončil v přísné vězeňské izolaci. Jaroslav nebyl ideologem, jak se mu mylně vyčítá, ale zastáncem idejí. A ideje jsou, když jim někdo věří, proto trvají. Milovník idejí se nemohl stát tunelářem jako jiní partajní šíbři, kterým revoluce posloužila jako výtah k moci a k penězům. Kdo slouží idejím, ten nikdy nezbohatne, ale má přátele. Aristoteles v závěru Etiky Nikomachovy mluví o přátelství jako politické kategorii par excellence. Přesně tento typ lidí vidí podle Hany Arendtové „svět“ jako smysluplný celek jednání těch, kteří svobodně přemýšlejí a společně jednají ve veřejném prostoru. Bez Jaroslava by po roce 1975 možná politický prostor ani nevznikl, nebo by byl podstatně chudší. A to nejen v Brně, ale i v celém tehdejším Československu. Takoví lidé si zaslouží, aby na ně další generace v polis vzpomínaly s úctou.
Obecní smysl však nevzniká jen činem, ale rodí se již předtím v dialogu přátel zkoumajících svět. Tato „scholé“ čili činnost svobodného člověka vyžaduje čas a zaujetí pro podstatné. Logos se málokdy najde na fakultách filosofie, kde jej ničí povinné publikace, přijaté platy a odevzdané diplomy. Smysl vzniká zcela sokraticky v rozhovoru na ulici nebo ještě lépe u vína, kdy se udržuje vědomí souvislostí a integrální jednota smyslu. Někdo musí zůstat svobodný pro synoptické vidění celku, v němž se polemický logos dává. Jaroslav byl synoptický a polemický zároveň. Jeho epitaf již dávno napsal dávný kolega ze 6. stol. př. Kr., slavný „politolog“ Hérakleitos z Efezu: „Jeden je pro mně za tisíce, když je nejlepší.“ (Fragmenty, B 49)
Převzato z Umlaufovin
Stanův komentář: Žádám ty pilné přispěvatele, kteří se chystají přiběhnout, aby na adresu zesnulého a pozůstalých napsali cosi peprného, aby si dali alespoň týdenní pauzu.
