Martin Luther (1483-1546) byl německý teolog, kazatel a reformátor, zakladatel protestantismu, autor řady duchovních, politických, pedagogických spisů, církevních písní a překladů. Jeho nejvýznamnějším dílem je překlad Bible do němčiny. V roce 1507 byl vysvěcen na katolického kněze. V roce 1512 se stal doktorem teologie a získal doživotní biblickou profesuru a od roku 1513 započal ve Wittenbergu kazatelskou činnost. Lutherovy myšlenky se lavinovitě šířily a vyvolávaly v celé zemi bouřlivé přijetí. Luther byl velmi plodný spisovatel (nutno dodat, že i geniální), kritické vydání jeho spisů obsahuje více než 100 svazků.
Dnes je v módě uvádět u autora karmu, takže já zase opíšu horoskop Martina Luthera uvedený v knize Tristram Shandy od Laurence Sterna: Je to divné a nemálo strašné. Následkem konjunkce pěti planet se Štírem v devátém domě nebeském, stal se Luther rouhavým kacířem a nejzarytějším a nejmrzčejším nepřítelem křesťanského náboženství. Zemřel jako naprostý neznaboh. Jeho bídácká duše odplula rovnou do pekla a tam ji budou ohnivými biči navěky mrskat Alekto, Tisifone a Megaera. (Astrologické pojednání o osudech mnoha mužů, zkoumaných podle toho, kdy se narodili; napsal biskup Lucas Gauricius *1476 †1558).
***
Slovem byl přemožen svět. Slovem byla osvobozena církev. Slovem bude opět obnovena a jako se Antikrist bez násilí ujal vlády, tak také bez užití násilí bude Slovem rozdrcen.
Žádný člověk nemůže do druhého vlít svou vlastní duši, víru, cítění, vůli a dílo Kristovo. To může udělat jen Kristus sám. Žádný papež, žádný biskup, nedovede způsobit, aby se v srdci člověka zrodila víra. Nedotknutelná náročivost kléru s jakou ze sebe setřásá každý kritický pohled ze strany světských lidí…
Zásadní rovnost před Bohem, té se dostalo všem! Všichni mají jeden křest, jedno evangelium, jednu víru. Všichni jsme kolektivně královským kněžstvem a kněžským královstvím a jeden každý z nás je knězem i králem! (Luther tady odmítá uznat elitní postavení duchovenstva.)
Výklad 1. dopisu Petra: Pečujme o bytí společnosti, pověřujme důležitými úkoly ty, k nimž máme důvěru. Nevznikne rozdíl v důstojenství, nýbrž pouze ve funkcích, v úkolech a v dělbě práce.
Zabije-li někdo kněze, celá země je postižena interdiktem, ale proč tomu tak není, je-li ubit sedlák?! Odkdy se vzal tak velký rozdíl mezi křesťany? Pouze z lidských nálezků a zákonů.
Luther: Dopis Lvu X. V této tak pohnuté době se mnozí domnívají, že právě ty jsi hlavním předmětem sporu. Vůbec se nechci přít o životních poklescích kohokoliv, zápasím výlučně o pravdu božího slova. Od slova božího nemohu ustoupit ani jej zapřít. Kdo o mně soudí jinak a vykládá mé spisy na jinou stranu, neporozuměl mi. Napadl jsem slovem římský stolec a římskou kurii, o níž přiznáš i ty, že je větším pohoršením než Sodoma a Gomora a Babylon. Co mně vadí je, že tvým jménem a pod zástěrou římské církve je po celém světě chudý lid klamán a sužován. Tomu jsem se vzepřel a budu se tomu vzpírat tak dlouho, dokud ve mně bude žít křesťanský duch. Ty sám dobře víš, jak už po léta až do dnešního dne nic jiného z Říma nevychází a k nám neproniká, než zkáza těla, duše i hmotných statků a špatný příklad. Je nabíledni, a ví to každý, že církev, která v dávné minulosti vynikala svatostí nad ostatní, se stala nejhorším brlohem zločinců. Ty tam, svatý Otče, sídlíš jako ovce mezi vlky, jako Daniel uprostřed lvů a jako Ezechiel mezi štíry… Římský stolec je nepřístupný reformám. Pokud jde o mé učení, nemohu je odvolat. Nemohu se smířit s tím, že se výklad Písma svatého omezuje zvnějšku. Vždyť slovo boží, které učí svobodě, nesmí být v poutech, nesmí být vězněno. Nepřej svatý Otče, sluchu sirénám, které ti namlouvají, že nejsi obyčejný člověk a že můžeš cokoliv přikázat. Jsi služebník všech služebníků. Nedej se klamat, zejména ne od těch, kdo lživě předstírají, že jsi pánem světa a kdo nedovolují být křesťanem nikomu, kde se ti nepodrobí. Nevěř těm, kdo tě vyvyšují, jsou to tví nepřátelé!
Nikdo nemá prosazovat, co má za správné, nýbrž hledět k tomu, co je bratru ku prospěchu.
V křesťanstvu je vše společné. Statky jednoho jsou i statky druhého a nic není pouhým vlastnictvím jediného člověka.
Prostý člověk strádá bezprávím, trpí na statcích, na těle i na duchu. Kdybych měl deset životů, neváhal bych je všechny ztratit pro tyto chudáky.
Luther píše v roce 1525: Světská moc nesmí nikomu bránit, aby vyučoval a věřil čemu chce, buď evangeliu nebo lži.
Ostatně zbloudilá scestí mocenských nároků církve způsobila v dějinách větší škody, než přestupky světské moci!
Je známo, že rozmařilost úzké vrstvy vládnoucích není tak škodlivá, jako rozklad morálky širokých vrstev.
Luther dostal plátno na mnišský hábit darem od městského zastupitelstva.
Luther si pochvaloval, že v Praze je každému dovoleno židovi napráskat.
Luther před povstáním napsal: Vrchnost není ustavena proto, aby si svévolně vynucovala na poddaných svůj prospěch, nýbrž proto, aby pečovala o prospěch a dobro poddaných. (S tím přece nelze než souhlasit, později ale obrátil.)
Luther o Koperníkovi: Ten blázen chce zvrátit celou astronomii učením, že Země se otáčí okolo Slunce. Písmo svaté však jasně říká: Jozue poručil Slunci, aby stálo, nikoliv Zemi.
Dostal jsem se do pekelných úzkostí, do bolesti smrti, jsem přibit na kříž za ruce a za nohy. Kdo neprožil, neuvěří. Kdyby ta tíseň trvala jen chvilku, sama hlubina našeho bytí by se propadla a všechny naše kosti zteřely v prach. V takový okamžik se Bůh zjevuje ve svém hrozném rozhněvání a spolu s ním se i všechno stvoření jeví jako tvůj nepřítel. A není útěku, není útočiště ani dovnitř ani ven, všechno na tebe žaluje… Popsat to nelze, užiji jenom přirovnání. Představte si kouli, která se valí po rovné přímce. Každý bod přímky, který kouli nese, nese ji celou, a přesto žádný nemůže ji obsáhnout. Tak i duše, ačkoliv je v bodu o kterém mluvím, dotčena proudným přívalem věčnosti, nevnímá a nevpíjí nic než věčný trest. Trvá to chvilku a zas to přejde.
Věřit neznamená dát souhlas k udělení poučení, nýbrž cele se odevzdat, nikoliv tím, že porozumívá, čte, nebo spekuluje.
Naše dobro je ukryto v takových hlubinách, že se nám jeví zastřeno svým protikladem. Náš život je zastřen smrtí, láska k nám nenávistí k nám, sláva potupou, spása zatracením, boží království vyhnanectvím, nebe peklem, moudrost hloupostí, spravedlnost hříchem, síla bezmocností… abychom věřili jenom Bohu.
Moudrost kříže: Pouze jediný Bůh zná cestu spravedlivých. Jim samým je skryta.
Mojžíšovi nebylo dovoleno pohledět Bohu přímo do tváře, měl-li zůstat na živu, nýbrž ho směl spatřit pouze zezadu.
V Písmu se vypovídá o věcech protikladných, jako o svobodě a poddanosti.
Kdykoliv Slovo Boží přichází, přichází se záměrem změnit a obnovit svět!
Žádný sobě není živ, žádný sobě neumírá (Římanům). Dám se jako kdysi Kristus svému bližnímu, nebudu dělat nic jiného, než to, co můj bližní bude potřebovat, co mu bude ku prospěchu a záchraně.
Ačkoliv mnohé se mi zdálo při papežích, koncilech a univerzitách absurdní a Kristu naprosto odcizené, přece jen jsem držel své myšlenky na uzdě déle než jedno desetiletí.
Vypomáhat si přímluvou a přispěním světců, bylo by dát na holou pověru. Lidé, jinak čistí, spravedliví, moudří, nemohou bez Boží milosti božím přikázáním dostát!
Očistit náboženství a vrátit duchovenstvo zapletené do státních záležitostí znovu církevní službě.
Se slabými musíme jednat jako s nerozumnými dětmi. Ostré nože nepatří do jejich rukou. Odejměme jim je třeba násilím, přijde čas, že nám za to poděkují.
Na smetiště s lidskými zákony. Jsou jako hnůj, který měli za povinnost Izraelci vyvézt za stanový tábor a zahrabat.
Klatba na Luthera: Luther veřejně bulu spálil. „Spálil jsem papežovy knihy a bullu ve váhavém sevření…“
Netvrdím, že jsem prorok…, ale ačkoliv nejsem prorok, jsem si jist, že slovo boží je se mnou a proti nim.
V Balámově době byla spousta oslů, ale Bůh promluvil pouze prostřednictvím Balámovy oslice.
Církvi se zalíbilo ovládat svět násilím, týt z jeho hmotného bohatství a okrašlovat škleb své zrady na evangeliu vnějším přepychem a bohoslužebnou vyzývavostí. Stala se jícnem pohlcujícím nejen statky lidí, ale jejich duše. Angelica facies, diabolica res.
Luther byl po dva roky ukryt na hradě Wartburgu. Ďábel strašil Luthera přerozmanitě: Šramotil v truhle, cloumal odstavnými schůdky, v podobě černého psa se uvelebil na loži – černý pes ani nehlesl, když jej Luther vyhodil z okna. Jednou po ďáblovi hodil kalamář a prý dodnes se ukazuje ta inkoustová skvrna na zdi. (Jiní to vysvětlují tak, že Luther býval často ožralý, tedy běžná deliria tremens.)
Výtečnou medicínou proti ďáblovi je witemberské pivo, neboť je náramně močopudné.
Vy ještě nevíte, kolik námahy stojí bojovat s ďáblem a přemoci ho, ale já to dobře vím, já jsem s ním nejednou seděl u stolu, já ho znám a on zná mne.
Ta lidská přízeň, které se mi dostává, mne silně zaráží. To Satan si se mnou hraje a vysmívá se mému snažení.
Byl se rozptýlit lovem a pak píše: „Lov, ta hořce sladká zábava bohatýrů, kteří nemají nic jiného na práci. Tak ďábel štve své psy, biskupy a teology, na bezbranná zvířátka, na ubohé lidské duše.“ Luther se ujal zaběhlého zajíčka a zastrčil ho do rukávu, ale psi ho stejně vyčenichali. „Tak se i ďábel se svou poslušnou hierarchií nemilosrdně sápe na ty, kdo už byli zachráněni.“
Lutherovy pochyby: Srdce mi vyčítalo: což jsi jediný moudrý? Což všichni ostatní bloudí? Což tolik staletí před tebou nic neznalo? Co když se mýlíš a strhuješ za sebou zástupy do bludu a věčného zatracení?
Nikdo nesmí být nucen k účasti na jakýchkoliv svátostech, stejně jako nemůže být donucen věřit.
Lid je možno beztrestně obviňovat a kárat, kdežto na kritiku nadřízených se platí ztrátou přízně a výhod.
Po vyjití z babylónského zajetí je třeba vystavit křesťanské obce přímému působení božího slova.
V posledních letech vzešlo světlo křesťanské pravdy a svobody. V jeho pronikavé záři byla tyranie nucena ukázat svou pravou tvář.
Dostane-li se masové hnutí do povstalecké nálady, ztrácí schopnost střízlivě rozlišovat zlé od dobrého. Neboť vzpoura se nemůže obejít bez prolití nevinné krve. Podstata náboženství je v lásce.
Jestliže boží Slovo nevyústí také v patrnou změnu společenských vztahů, upadne v podezření, že je bez významu.
V křesťanství začíná víra a teologie tam, kam se rozhodl sestoupit Bůh v Kristu, tedy nikoliv docela nahoře, nýbrž právě docela dole!
Vytvoříme-li novoty nátlakem shora, vytvoříme úplnou opičárnu.
Zbytnělé církevní zákonodárství zavalilo pravdu evangelia, zotročila člověka vnějškovostmi tak, že se k víře skoro nemůže dostat.
Nedělejme ze svobody příkaz, Bůh dal člověku svobodu, aby se ženil nebo neženil. Někoho víno a ženy úplně zbídačí a přivedou k šílenství, ale máme proto všechny ženy pobít a všechno víno vylít?
Kdyby mne papež nebo kdokoliv jiný chtěl nutit, abych nosil kutnu, naschvál bych ji odložil. Protože to však záleží na mé svobodné vůli, budu ji nosit tak dlouho, jak budu chtít.
Berou svátost do rukou a dotýkají se kalicha a potom jdou na pálenku a opijí se.
Psaní Zwillingovi: Lid se dal houfně za věcmi vnějškovými, upřel se ke svátostem a k obřadům. Tomu je nutno čelit a jedině o to pečovat, aby se především dostal k víře a lásce.
Kdyby na světě žili pouze křesťané, nebylo by třeba ani práva, ani zákonů. Křesťanů je však na světě pomále a na světě jsou řídce osídleni. Vrchnost, tj. donucovací pořádková moc, si nesmí osobovat nárok na vládu nad svědomím. Pouze v oblasti ekonomické je nutná podřízenost vrchnosti. Ve vztazích společenských mají lidé rozumně užívat a rozvinout své schopnosti poznávací, rozlišovací, hodnotící a pořadatelské, včetně trestních opatření. Není však úkolem vrchnosti, zda máš být pro papeže nebo proti němu, aneb co máš věřit nebo číst. Neuspěje-li proti bludům Boží Slovo, pořídí tu světská moc ještě méně, byť by zalila svět krví. Hereze je záležitost řádu duchovního, nesmíme ji bodat mečem a pálit ohněm, utápět ve vodě.
Člověk je povinen snášet osobní křivdu a je povinen zasazovat se o právo druhých.
Není-li to na škodu církve, musíme snášet rozmanitost životních řádů. Víme, že se nám děje křivda, ale slavně ji budeme snášet. Tak se vystříháme ospravedlnění tyrana a přece nepropadneme protityranskému reptalství.
Saský kurfiřt Bedřich vystavoval ve Wittenbergu větev z hořícího keře Mojžíšova, slámu z jesliček, několik trnů z trnové koruny, i několik kapek mléka Mariina. Později Luther zanevřel na „nejapnost takových smradlavých praktik“.
Luther jednou u stolu: Bůh, který je milosrdný, se nehodí pro sedláky. Pro ně se hodí Bůh, který sesílá mory a války, ten je pro ně dobrý. Vrchnost, vláda dobrá i špatná, je dána podobně jako rodiče. (Luther tedy tvrdí, že sociální tyranie shora je přijatelnější než tyranie zdola, dal tedy přednost vrchnosti.) Stejně jako je nutné bít osla, je nutné plebejskému lidu vládnout násilím. Světská vrchnost nemůže být ve výkonu své moci milosrdná. Milosrdenství má nastoupit až po zajištěném vítězství strany pořádku.
Studenti neváhali a některé jeho výroky pronášené u stolu při víně či pivu hbitě potajmu zapisovali: Kdo vůbec nemiluje víno, ženy ani zpěv, zůstává po celý život hlupákem. Víno je silné, král je silnější, ženy jsou ještě silnější, ale pravda je nejsilnější. Nepravda je jako sněhová koule: čím déle se valí, tím je větší. Ničeho se nebojím, protože nic nemám. Logika je ďáblova děvka. Pohlavní pud je nepřekonatelný a nemá být potlačován, jinak bude otrávena celá bytost. Jediným východiskem je manželství. Nikdo se nedomnívej, že přijdeš opravdu na chuť Písem, jestliže jsi dobrých 100 let spolu s proroky neusiloval. Kam Bůh postaví kostel, tam čert hned zarazí krčmu. (No vida, jak spolu krásně dobře spolupracují.)
Sancte Sathana, ora pro mne. Svatý Satane, modli se za mne.
Ale děvka ďáblova, rozum, ta krásná běhna, přichází, a chce být chytrá, myslí si, že to, co říká, pochází z Ducha svatého; kdo nám pak pomůže? Ani právník či lékař, ani král či císař. Neboť je to největší děvka, kterou ďábel má. (Z posledního kázání ve Wittenbergu, 17. ledna 1546)
Až dosud nevěda učil jsem a zastával jsem všechny zásady Jana Husa. Všichni, zkrátka, jsme nevědomky husité, ano sám Pavel a Augustin jsou doslova husité.
A nutil se k hltavému jídlu „aby bylo břicho nacpáno stejně jako hlava“.
Mluví k Ďáblovi: „Tady máš. Nasral jsem do kalhot, zabal se do nich. Vytři si jimi hubu.“
Jedinou částí lidského těla, kterou musel papež nechat bez dozoru, je zadnice. Její exteritorialitu však okamžitě rozpoznal ďábel a vyhradil si nad ní monopol. Křesťan může a měl by žít vesele, ale pak ho začne posírat ďábel. (Freud: Význam druhého konce lidského těla, oné výrobny odpadu a páchnoucích plynů, zcela nepřístupné našemu pohledu, která je jakoby protějškem naší tváře vystavované světu.)
Prožíváme časy tak divné, že si dnes může kníže zasloužit nebe krveprolitím lépe, než jiní modlitbami.
Náš přirozený rozum musí mít vykázané hranice, hlavou nebesa neprorazí. Rozum je bezmocná a navíc namyšlená děvka, ale ve světě a státu je kompetentní.
Nebyl bych se s papeženci ostatně dostal do sporu, kdyby jen byli správně učili. Jejich nedobrý život by přece velké škody nenadělal.
Duchové nechť proti sobě narážejí v přímém střetu. Budou-li při tom někteří svedeni na scestí, buďsi. Takový je běh války. Dojde-li k bitvě, vždycky musí někdo padnout nebo být zraněn. Kdo bojuje řádně, dojde k vítězství. Kdyby však chtěli bojovat jinak než Slovem… pak ovšem ať vaše knížecí milost udeří pěstí. Kázat a trpět, to je naše poslání, nikoliv útočit a bránit se pěstí. Vždyť Kristus a apoštolové nebořili žádné kostely a neničili obrazy, nýbrž získávali srdce lidí božím slovem. Kostely a obrazy potom padly samy.
***
Luther svými názory o sociální spravedlnosti získal na svou stranu většinu obyvatel, aby hnutí, které podnítil a které jeho zásluhou vzniklo, nakonec zradil a přidal se na stranu feudálních pánů. Na něm lpí krev všech těch povražděných sedláků, a tu krev z něho už nikdy nikdo nesmyje. (V německé selské válce roku 1525 byli sedláci krvavě potlačeni, celkem jich 130 tisíc zahynulo. Tehdejší počty obyvatel byly nejméně desetkrát nižší než jsou dnes, tedy jeho zásluhou byla vyvražděna třetina obyvatelstva!) Takže Luther podnítil a ideově živil povstání, aby během pěti let změnil úplně názor. Sedláci se ovšem cítili Lutherem podvedeni a zrazeni. Kdosi, neznám přesně autora, napsal: Rok 1525 musí být odčiněn a bude odčiněn. Martin Luther, který měl v rukou světové osudy, pronesl neslýchaná slova plná kleteb proti onomu ubohému lidu. Pronesl, že evangelium nemá nic společného se světskými věcmi. Vysoko vzplanuly plameny sociální války, široký proud krve ze smrtelných ran statisíců sedláků, požáry tisíců a tisíců vesnic, křik mučených a hanobených dětí a žen, tento proud krve dělí od té doby věc Kristovu a věc lidu.
Luther nakonec napsal pamflet Proti loupežným a vražedným hordám selským.
Rebel není hoden odpovědí, argumentů, protože je nepřijme. Jedinou odpovědí je rána pěstí do nosu, po níž teče krev. Světský meč musí být rudý a krvavý, neboť svět bude a musí být zlý.
Co mám říci takovým prostopášníkům a sviním? Písmo mluví o takových lidech jako o divokých šelmách, vlcích, medvědech a lvech. Nebudu z nich tedy dělat lidi.
Vzpoura není obyčejnou vraždou. Je jako veliký požár, jímž země vzplane a lehne popelem. Vnáší do země vraždění a krveprolití, nadělá vdovy a sirotky a zničí jako pohroma, jež nezná mezí. Kdokoli tedy můžeš, musíš bít, věšet a zabíjet v okruhu svého panství i v zájmu obecném a nezapomínat, že nad vzbouřence není nic jedovatějšího, škodlivějšího a ďábelštějšího. Vzteklého psa musíš ubít k smrti; nezabiješ-li ty, zničí on tebe a s tebou celou zemi.
***
Napsali o Lutherovi:
Kierkegaard: Luther je pro křesťanství pacientem neobyčejného významu. Po několik let svého života byl solí země. V pozdějších letech se však stává opotřebovaným. Jeho hovory u stolu mohou být příkladem: muž Boží obklopen pohodlím měšťáckého střihu i obdivovateli, kteří považují každý jeho pšouk za dílo inspirace, ba dokonce zjevení. Jeho pozdější život, toť zjevná prostřednost. Kdysi prohlásil s pýchou: „Větry z Wittenberka, mnou způsobené, bylo cítit i v Římě.“ V jeho osobní animozitě a opozici vůči nepřátelům a zejména papeži bylo přespříliš jedu a žluči . Luther si svou mstivost uvědomoval a hájil se tím, že nikdy neuštkl, že jenom rýpal jako rýpají prasata, aniž by zraňovala, a že snad není tak špatný jako král Jindřich VIII.
Sám se ovšem nevyučil, aby „buď štěbetal anebo snášel vejce“.
Thomas Müntzer (nar. 1489 nebo 1490 Stolberg, 27. května 1525 popraven v Görmaru) byl Lutherův žák. Ve svých veřejných kázáních nazýval svého učitele takto: lokaj knížat, bratr krmný vepř a bratr sladkého života, bezduché maso, které si hoví ve Wittenbergu, wittenberský papež, pekelný pes, učiněný lhář, dvorský šašek, pochlebný darebák, doktor věd směšných… (Teologie = narrologie, latinsky = věda kecavá, německy = věda bláznů, šaškárna)
Kláštery a kostely, které dnes dáváš knížatům, abys je potěšil, měly by přece připadnout sedlákům. Tyrany čeká pád a moc bude dána obecnému lidu.
Thomas Müntzer považoval Lutherovy reformy za předpojaté ve prospěch šlechty a tím za zradu Kázání na hoře. Vrchnost je tu přece proto, aby pečovala o prospěch poddaných. Lid musí dohlížet na vrchnost ve světle božího zákona, popřípadě i násilím bránit jejich chybám. Celé obci patří stejně moc meče jako klíčů. Bídy potřebných se nikdo nechce ujmout, mocní si dělají, co chtějí.
Nietzsche: Luther, tento zlý osud v podobě mnicha, obnovil církev a, což je tisíckrát horší, křesťanství, v okamžiku kdy podlehlo! Křesťanství, jemuž popření vůle k životu se stalo náboženstvím. Luther, nemožný mnich, jenž z důvodu své nemožnosti udeřil na církev a tudíž ji obnovil.
(Luther je typický intelektuál, zachránil vlastně církev, která byla absolutně zprofanovaná a měla na kahánku, už to vypadalo, že církev z Evropy zmizí a on, Luther, ji zachránil tou svojí reformací, sehrál typicky zrádcovskou roli intelektuála. Nic nového, většina intošů se tak chová podnes, je to běžný postoj intelektuála v historii, v dějinách.)
No a závěrem jsou vhodné verše. Zde jsou:
Ulrich von Hutten
Teď nastala ta chvíle pravá se za svobodu bít a práva
Tak pojďte s námi, kdo jste kde! Hlas boží pravdy povede
nás (Němce) všechny v jeden šik… Dnes vítá nové ráno
Pryč s pověrou Pryč s tmářskou lstí
Svět chceme pravdy Volnosti
Když po dobrém nám nepovolí ať teče krev a ať to bolí
že ze strachu ti srdce kleslo? – Já odvážil se –
Toť mé heslo.
(To je přece Majakovskij žijící ve středověku!)
Foto: zdroj
