V Pařížské komuně z roku 1871 šlo o úspěšné povstání proti buržoasii, tedy povstání už ryze protikapitalistické a můžeme klidně říci, že to byla revoluce socialistická. Vláda dělníků se sice udržela pouze 72 dnů, ale délka vlády přece není to nejdůležitější. Na této revoluci se podílel i Marx, i když sám nebyl představitelem Komuny, znal osobně její vůdce. Angažoval se pouze psaním článků do novin. Co všechno tahle Komuna udělala, se pokusím vypsat velice stručně.
Vydala dekret o zavedení 10 hodinové pracovní doby.
Továrny předala do rukou dělníků.
Zřídila dělnickou a státní kontrolu výroby.
Vydala dekret o odluce církve od státu.
Zrušila pravidelnou armádu a nahradila ji ozbrojeným lidem. (Toho se přímo děsil Bismarck: Ozbrojit obyčejný lid? Nikdy!)
Vydala dekret o volitelnosti a odvolatelnosti všech státních úředníků. Jejich plat nesměl být vyšší než průměrný plat kvalifikovaného dělníka.
Určila nejvyšší ceny základních potravin.
Vláda se udržela u moci dva a půl měsíce (72 dnů!) a potom byla barbarským a hulvátským způsobem zlikvidována. Během sedmi dnů bylo ubito 30 tisíc lidí a 50 tisíc lidí bylo vzato do zajetí a z nich bylo 10 tisíc odsouzeno k smrti! Byli stříleni u hřbitovní zdi, dnes je to národní památník Francie! Komuna byla utopena v krvi. Existují otřesné dokumenty o tomto vraždění. Na dělníky se pořádají hony jako na zajíce, přitom v kavárnách a vinárnách sedí buržoasie, chlastá a hraje karty a oknem pozoruje, jak se věší, jak se bodáky zapichávají lidi, jak vojáci střílí na utíkající, a uzavírají se sázky: trefí se? netrefí? Zajisté příjemná podívaná pro podnikatele. Rozbor, proč a jaké chyby udělala Komuna, popsal Marx. Lenin s určitostí tyto rozbory znal, protože s nadšením pronesl v Kremlu po Ruské revoluci (tzv. Velká říjnová revoluce): Soudruzi, jsme lepší než Komuna, vládneme už sedmdesátý třetí den, a byli všichni na to hrdi!
Bakunin: Stát je zlo a zlo musí být zničeno. Komunistické státy nejsou o nic lepší než kapitalistické, neboť rozhodování by v nich bylo nadále centralizováno v rukou nemnohých. A i kdyby stát řídili dělníci, byli by brzy stejně zkažení a despotičtí jako tyrani, které svrhli. Moc musí být rozptýlena tak doširoka, aby ji nikdo nemohl zneužít.
Ti pruští oslové nevidí, že současná válka vede nevyhnutelně k válce mezi Německem a Ruskem, a taková válka číslo dvě způsobí jako porodní bába neodvratné sociální revoluce v Rusku. (Revoluce v roce 1917 by Marxe určitě nijak nepřekvapila!)
Jestliže mají být meze stanoveny vojenskými zájmy, pak nároky nikdy neskončí, protože každá vojenská linie je nutně nejistá a upevnit se dá anexí dalšího území, a navíc tyto linie nemohou být stanoveny konečně a spravedlivě, neboť je vždycky musí vnutit vítěz poraženému, a tudíž v sobě nesou zárodky dalších válek.
Když se Bakunin dověděl o vzpouře v Lyonu, pospíšil si tam, vpochodoval do radnice a jmenoval se šéfem „Výboru pro záchranu Francie“. V provolání z radničního balkonu poté vyhlásil zrušení státu a dodal, že každý, kdo by s ním nesouhlasil, bude popraven. (Vskutku svobodomyslné!) Stát, zastoupený četou národní gardy, do radnice vpochodoval dveřmi, které nějakým nedopatřením zůstaly nehlídány, a donutil lyonského mesiáše ke kvapnému útěku zpět na bezpečné břehy Ženevského jezera. (Slavomanská kašpařina!)
Prezidentem třetí republiky se stal zkušený právník Adolphe Thiers. Žádal u Němců o mír. Reparace měly být placeny ze všech pohledávek a nájemných, jejichž splátky byly za obležení pozastaveny. 18. března 1871 vyrazil dav lidí do ulic. Thiers přesídlil do Versailles.
Bakunin: Pouze latinská rasa může zmařit Hebrejcovy tajné plány na ovládnutí světa. Celý tenhle židovský svět, tvořící jedinou vykořisťovatelskou sektu, něco jako chlemtači krve, jakýsi kolektivní parazit, nenasytný, organizovaný nejen přes hranice států, ale i napříč všemi rozdíly politických názorů – tento svět je nyní k dispozici na jedné straně Marxovi a na druhé Rothschildům. Marxe instinkt neodolatelně vábí k finančnímu géniu Rothschildů, k němuž pociťuje uctivý obdiv. Spojila je židovská solidarita, ona mocná solidarita, která se uchovala v průběhu celých dějin. Ve všech zemích lid Židy nesnáší. Nesnáší je natolik, že každá lidová revoluce je provázena masakrem Židů, který je jejím přirozeným důsledkem… (Toto nechutné vykřikování bylo alespoň upřímné, když nic jiného.)
Internacionála oznámila, že 2. září 1872 bude v Haagu zahájeno plenární shromáždění. Klenotníci zavřeli obchody a stáhli rolety, neboť se obávali, že jim komunisté rozbijí výlohy a vykradou odtud všechny cetky. Místní noviny radily ženám a dětem, aby nevycházely z domu.
***
Citace z Marxovy Občanské války ve Francii
Marx píše: Revolucionáři propásli drahocenné okamžiky organizací celoměstských voleb do Komuny, místo aby okamžitě zahájili pochod na Versailles a skoncovali tam s Thiersem. Další chybou bylo, že ponechali Národní bance, aby pokračovala ve svých běžných operacích.
Komuna se zbavila politické policie, stálou armádu nahradila ozbrojeným lidem, odňala výsadní postavení církvi, osvobodila školy od zásahů biskupů a politiků a zavedla volby do všech veřejných funkcí včetně soudců. Paříž už nebyla shromáždištěm britského pozemkového panstva, irských povalečů, bývalých amerických otrokářů a flákačů, bývalých ruských pánů nad nevolníky a valašských velmožů. Žádné mrtvoly v márnicích, žádná noční loupežná přepadení, skoro žádné bytové krádeže. Pařížské ulice byly bezpečné a to bez policie všeho druhu.
Marx proti blanquistům: Vychováni ve spiklenecké škole, stmeleni odpovídající tomu přísnou disciplínou, vycházeli z názoru, že poměrně malý počet rozhodných, dobře organizovaných mužů může v daném příznivém okamžiku nejenom uchvátit kormidlo státu, nýbrž vyvine-li velikou, bezohlednou energii, může je udržet tak dlouho, až se mu podaří strhnout masu lidu do revoluce a seskupit jej kolem malého hloučku vůdců. K tomu patřila především nejpřísnější diktátorská centralizace veškeré moci v rukou nové revoluční vlády.(Tuto metodu použil později Trockij!)
Komuna musela hned od prvopočátku uznat, že dělnická třída, jakmile jednou dospěla k panství, nemůže dále hospodařit se starým státním strojem; že tato dělnická třída, nemá-li opět pozbýt svého právě dobytého panství, musí jednak odstranit celou starou potlačovací mašinérii, dosud používanou proti ní samé, jednak se však zajistit proti svým vlastním delegátům a úředníkům tím, že je všechny bez výjimky prohlásila za kdykoliv sesaditelné. V čem záležel charakteristický rys dosavadního státu? Společnost si vytvořila zvláštní orgány k obstarávání svých společných zájmů původně prostou dělbou práce. Ale tyto orgány, především hlavní z nich – státní moc, se časem, sloužíce svým vlastním zájmům, proměnily ze služebníků společnosti v její pány.
V Americe se střídají v panství dvě velké politické strany, které jsou ovládány lidmi, kteří z politiky dělají obchod, kteří spekulují na místa v zákonodárných sborech. Američané stále hloub klesají do bahna korupce. Právě v Americe můžeme nejlépe vidět, jak postupuje toto osamostatňování státní moci oproti společnosti, které měla původně sloužit jako pouhý nástroj. Není tam ani dynastie, ani šlechta, ani stálé vojsko, krom několika vojáků hlídajících Indiány, není tam byrokracie v pevném postavení a s právem na pensi. A přece jsou tu dvě veliké bandy politických spekulantů, kteří střídavě uchvacují státní moc a vykořisťují ji nejkorupčnějšími prostředky a k nejkorupčnějším cílům – a národ je bezmocný proti těmto dvěma velkým kartelům politiků, kteří jsou domněle v jeho službách, ve skutečnosti jej však ovládají a plundrují.
Komuna obsadila veškerá místa správní, soudcovská a učitelská lidmi volenými na základě všeobecného hlasovacího práva, a to tak, že zvolení mohli být kdykoli odvolání rozhodnutím voličů. A za druhé platila za všechny služby, vysoké i nízké, pouze takovou mzdu, jakou dostávali jiní dělníci. Nejvyšší plat, jaký vůbec vyplácela, byl 6.000 franků. Tím byla bezpečně učiněna přítrž honbě za místy a kariérismu.
V Německu je stát „uskutečněním ideje“ čili převedeným královstvím božím na zemi. Ve státu se uskutečňuje věčná pravda a spravedlnost. Z toho pak vyplývá pověrečné uctívání státu a všeho, co se státem souvisí. Lidé už od dětství jsou zvyklí uctívat stát, neboť jsou přesvědčováni, že záležitosti a zájmy celé společnosti nemohou být obstarávány a hájeny jinak, než státem a jeho dobře zaopatřenými úředníky. Lidé se domnívají, že učinili již odvážný krok, když se osvobodili od víry v dědičnou monarchii a přísahají na demokratickou republiku.
Ve skutečnosti však není stát nic jiného, než mašinérie na potlačování jedné třídy druhou třídou, a to v demokratické republice o nic méně než v monarchii. A v nejlepším případě je stát zlem, které zdědí proletariát zvítězivší v boji o třídní panství. Zvítězivší proletariát bude muset právě tak jako Komuna, co nejrychleji odříznout nejhorší stránky tohoto zla, dokud pokolení vyrostlé v nových svobodných společenských poměrech, nebude s to celé to státní haraburdí vyhodit.
Zahraniční politika, sledujíc zločinné plány, rozeštvává vzájemně proti sobě nacionální předsudky a v loupežných válkách plýtvá krví a majetkem lidu.
Prosté zákony mravnosti a spravedlnosti, jimiž se mají vzájemně řídit soukromé osoby, musí být uplatňovány jako nejvyšší zákony i ve styku mezi národy.
Dnešní vojenský systém rozděluje veškeré mužské obyvatelstvo na dvě části – na stálou armádu ve službě a na druhou stálou armádu na dovolené – obě stejně zavázané k pasivní poslušnosti vůči vládcům z boží milosti. Takový vojenský systém je ovšem hmotnou zárukou světového míru a mimo to nejvyšším cílem civilizace. (Ta ironie!)
Německo obsazením Alsaska a Lotrinska bude přinuceno nikoli k jedné z oněch „lokalizovaných“ válek, nýbrž k rasové válce proti spojeným rasám Slovanů a Románů.
Monarchistům (za Ludvíka Bonaparta) byly přiděleny silné posice: armáda a policie, a republikánům byla přidělena funkce žvanění.
Pařížský lid je banda zběsilých zločinců, kteří se vzbouřili proti rodině, náboženství, pořádku a vlastnictví, tvrdí Thiers.
Marx o Thiersovi: Ministr v drobném státním šejdířství, virtuos křivé přísahy a zrady, vyučený ve všech podlých válečných úskocích, potměšilých lstech a sprosté věrolomnosti parlamentního stranického boje, s třídními předsudky místo idejí, s ješitností místo srdce, stejně špinavý v soukromém životě jako podlý v životě veřejném, směšný svým velikášstvím.
Buržoasní společnost dosáhla takového rozvoje, o jakém se jí nikdy ani nesnilo. Její průmysl, její obchod, vzrostly do nesmírných rozměrů; finanční švindl slavil kosmopolitické orgie, bída mas se ostře odrážela od nestoudné okázalosti pokryteckého, přetíženého a podlostí čpícího přepychu.
„Komuna chce odstranit vlastnictví, základ veškeré civilizace.“ Ano, pánové, Komuna chtěla odstranit ono třídní vlastnictví, které přeměňuje práci mnoha lidí v bohatství několika málo lidí. Chtěla vyvlastnit vyvlastňovatele! Chtěla učinit individuální vlastnictví pravdou tím, že výrobní prostředky, půdu a kapitál, které jsou dnes především prostředky zotročování a vykořisťování práce, měly být přeměněny v pouhé nástroje svobodné a sdružené práce. Družstevní práce, to je právě komunismus, „nemožný“ komunismus.
Druhé císařství bylo svátkem kosmopolitického podvodnictví; na jeho výzvu se seběhli hochštapleři ze všech zemí, aby se zúčastnili jeho orgií a drancování francouzského lidu. (Naprosto stejná věta platí o Klausově vládě!)
Komuna zakázala noční práci pekařů, zakázala zaměstnavatelům ukládat pokuty (kdy zaměstnavatel je v jedné osobě zákonodárcem, soudcem a vykonavatelem!), vydala zavřené dílny a továrny dělnickým družstvům, majitelům byla přiznáno odškodnění a bylo lhostejno, zda příslušný kapitalista uprchl, nebo uznal za vhodné zastavit práci.
Paříž Thiersova nebyla skutečnou Paříží „bídné lůzy“, nýbrž Paříží fantasie, Paříží kapitulantů, Paříží bulvárních povalečů obojího pohlaví; bohatou, kapitalistickou, pozlacenou, lenošivou Paříží, která se nyní tísnila se svými lokaji, svými hochštaplery, svou literátskou cikánskou bandou, svými nevěstkami ve Versailles, Saint Denis, Rueil a Saint Germain; Paříží, pro niž občanská válka byla jen příjemnou mezihrou; Paříží, která pozorovala boj dalekohledem, počítala dělové výstřely a která na svou vlastní čest a čest svých nevěstek přísahala, že divadlo je uspořádáno nekonečně lépe, než kdy bylo v divadle brány Svatomartinské.
Nebyl-li právě Thiers ministrem, obohacoval se tím, že obhajoval pařížské kapitalisty a vytloukal politický kapitál tím, že přejímal obhajoby proti zákonům, které sám vydal.
Thiers: „Řekl jsem vám před několika dny, že se blížíme k svému cíli; dnes vám přicházím říci, že cíle je dosaženo. Vítězství pořádku, spravedlnosti a civilizace je konečně dosaženo.“ Ano, civilizace a spravedlnost měšťáckého pořádku je otevřená sveřepost a bezuzdná msta, civilizace, která se ocitla před obtížným úkolem: jak se po skončeném boji zbavit hromad mrtvol lidí, které povraždila. Abychom našli protějšek chování Thiersova a jeho krvavých psů, musíme se vrátit až do dob Sullových – totéž chladnokrevné hromadné vraždění, totéž pohrdání stářím a pohlavím při vraždění, týž systém mučení zajatých, táž divoká štvanice na ukryté vůdce, aby ani jediný neunikl, táž lhostejnost při masakrování lidí, kteří s bojem neměli nic společného. Rozdíl je v tom, že Římané ještě neměli pušky, aby odpravovali zajatce po tuctech, a že nenesli „zákon ve svých rukou“ a ani neměli na rtech heslo „civilizace“.
Jejich vlastní tisk popisuje tato zvěrstva: V dáli doznívají ojedinělé výstřely a neošetření ranění umírají mezi kamennými náhrobky hřbitova Pére Lachaise… Vidíme nešťastníky štvané po ulicích, aby byli po stovkách postříleni, v takové chvíli je odporné vidět, jak jsou kavárny plné pijáků absintu, hráčů kulečníku a domina, jak si po bulvárech vykračují zhýralé ženštiny a jak hulákání hýřilů v oddělených místnostech vznešených restaurantů ruší noční klid.
Tato hanebná civilizace, založená na zotročení práce.
Dávají-li vlády svým válečným loďstvům oficiální povolení „zabíjet, pálit a ničit“, je to povolení žhářství? Když britské vojsko svévolně zapálilo Kapitol ve Washingtonu a letní palác čínského císaře, bylo to žhářství?
A což Komunou provedená poprava 64 rukojmích, mezi nimiž byl pařížský arcibiskup! Buržoasie a její armáda zavedly v červnu 1848 opět dávno vymizelý válečný obyčej odstřelování bezbranných zajatců. Od té doby byl tento brutální zvyk více méně častěji praktikován při každém potlačení lidového povstání v Evropě a v Indii, což dokazuje, že je skutečným „pokrokem civilizace!“ Komuna nabízela – arcibiskupa a celé hejno páterů výměnou za jediného Blanquiho. Thiers se zatvrzele vzpíral, věděl, že by Blanquim dal Komuně hlavu, zatímco arcibiskup mnohem lépe poslouží jeho účelům jako – mrtvola.
Strana pořádku po všech krvavých orgiích se považuje za právoplatného nástupce dřívějšího feudála, který pokládal za své právo použít jakékoliv zbraně proti plebejci, zatímco jakákoliv zbraň v rukou plebejce byla již napřed zločinem.
Kolona zajatců, žena se vyřítí z řady, padne na kolena před generálem a se vzpjatými pažemi vášnivě ujišťuje o své nevině. Generál chvíli čekal a pak s úplně klidnou tváří řekl: „Madame, viděl jsem v Paříži všechna divadla, nestojí to za námahu hrát komedii.“ Stovka lidí byla postřílena během čtvrt hodiny.
Bedřich Engels a další
V této kapitolce uvádím odstavečky, které jsem si kdysi dávno vypisoval při četbě Engelse a z knih různých autorů zabývajících se dílem Karla Marxe.
Marxův přítel Heine byl člověk křehký, až přecitlivělý, který často při sebemenší kritice propukl v pláč. V roce 1856 sepsal závěť, v níž žádá Boha o odpuštění, jestli někdy napsal něco amorálního.
Sedmnáctiletý student Marx ve slohové práci napsal: Naše vztahy ve společnosti se do jisté míry začaly ustavovat ještě dříve, než jsme schopni je sami určit.
Mladý Marx také sepsal krátký historický román Štír a Fénix. (V českém vydání spisů není, takže jsem to nečetl.) Po každém obru přijde trpaslík, po každém géniovi omezený šosák a po každé bouři na moři bahno. A jakmile zmizí ten první, usadí se ke stolu ten druhý a nadutě rozloží do šíře své dlouhé nohy. Ti první jsou pro tento svět příliš velcí, a proto jsou vyvrženi. Ti druzí se v něm však ukoření a zůstanou, jak lze poznat na faktech, neboť po šampaňském zůstává neodbytná odporná pachuť, hrdina Caesar po sobě zanechává komedianta Octaviana, císař Napoleon měšťáckého krále Ludvíka Filipa…
Lassalle sepsal ve dvaceti letech Manifest války proti světu: Vyhovují mi všechny prostředky. Nic není tak posvátné, abych to nechal stranou, a vydobyl jsem si právo tygra, právo rvát na kusy… Pokud budu mít moc nad něčím myšlením, nemilosrdně ji zneužiji. Od hlavy k patě nejsem nic jiného než Vůle. (Kdyby neexistoval Nietzsche, Lassalle by si ho vymyslel, dodává Wheen.)
Lafargue v jednom projevu prohlásil za naprostý nesmysl národy a národnosti. Marx rozesmál své anglické kolegy, když je upozornil, že náš přítel Lafargue, který zrušil národnosti, k nám promluvil francouzsky, tedy jazykem, kterému devět desetin posluchačů nerozumělo.
Arabská bajka v dopise Lauře: Převozník se chystá vyplout se svou loďkou do rozbouřených vln řeky. Nastoupí filosof, který se chce dostat na druhou stranu. Odehraje se mezi nim i tato rozmluva.
Filozof: Víš něco o historii?
Převozník: Ne.
Filozof: To jsi přišel o půl života. Studoval jsi matematiku?
Převozník: Ne.
Filozof: To jsi přišel o víc než půl života.
Je co to filozof dopověděl, vítr převrhl loďku a převozník i mudrc spadli do vody. V tom okamžiku převozník vykřikl: Umíš plavat?
Filozof: Ne.
Převozník: To jsi přišel o celý život.
Když se Marx dověděl, že nějaká francouzská politická strana se prohlašuje za marxistickou, odpověděl, že v tom případě přinejmenším já marxista nejsem.
Jeho učení je katastrofálně chybně vykládáno, je na čase odstranit tyto nánosy mytologie. Jen blázen může Marxovi přičítat odpovědnost za gulag. Máme filosofům vyčítat každý a jakýkoliv důsledek pozdějšího znetvoření jejich myšlenek?
Marx ve své kritice práva tvrdil, že samotný systém práva představuje pouze způsob, jak uplatňovat násilí a jak si toto násilí přisvojit ve prospěch určité vrstvy společnosti (třídy), tak vlastně ukázal, že reálná moc se neřídí právními pravidly.
Marx studoval a vystudoval práva, filosofii a historii. Když se poprvé setkal na jednání rýnského zemského sněmu o parcelaci pozemkového vlastnictví, o volném obchodu a ochranných clech a měl v novinách o tomto referovat, teprve potom se pustil do studia ekonomiky, aby mohl o těchto tématech referovat jakž takž objektivně. Od té doby se datuje jeho zájem o ekonomii.
Engels – Německá selská válka: Svoboda stěhování, volnost pohybu, zrušení pasů, svoboda živností… pro proletariát je to beztoho zcela iluzorní.
Kupodivu špatná strategie Prusů u Sadové zvítězila nad kupodivu ještě špatnější strategií Rakušanů.
Pokud jde o drobné měšťáky, řemeslníky a kramáře, ti zůstanou vždy stejní. Doufají, že se protřou do řad buržoasie, bojí se, že budou sraženi do řad proletariátu. Zmítajíce se mezi strachem a nadějí, budou v boji chránit svou drahocennou kůži a po boji se přidají k vítězi. To je jejich povaha.
Lumpenproletariát, tento odpadek tvořený zpustlými subjekty všech tříd, který rozbil svůj stan ve velkých městech. Tato chátra je úplně prodejná a nejvýš dotěrná, tuto bandu je především třeba držet si od těla.
Probudit k životu tuto třídu, která je bezmocná, poněvadž je roztříštěna a rozptýlena, jejíž skrytou sílu vláda a šlechta tak dobře znají, že úmyslně nechávají pustnout školy, jen aby zůstala nevědomá.
Pokrokem průmyslu stali se rytíři právě tak zbytečnými jako norimberští řemeslníci.
Patricijské rody tvořily málo početnou kastu obklopenou ze všech stran výsadami a těsně spojenou příbuzenskými svazky a zájmy, se obrovsky obohatily z městských důchodů, neboť nejenom městské důchody spravovaly, nýbrž také spotřebovávaly.
Sedlák se nemohl oženit, nemohl ani zemřít, aniž by za to pánovi zaplatil. Nakonec se sedláci sami naučí děkovat Bohu, když budou muset odevzdávat jednu krávu, že aspoň tu druhou budou moci v pokoji užívat.
Luther sestavil dithyramb (chvalozpěv) na vrchnost z boží milosti, jaký zatím nedokázal složit žádný patolízal absolutní monarchie.
B. Engels: V roce 1840 mohl německý socialismus vytvořit nanejvýš karikatury na socialismus.
Saint Simon roku 1816 prohlašuje politiku za vědu o výrobě a předpovídá, že politika se úplně rozplyne v ekonomii. Politická správa nad lidmi se má přeměnit ve správu věcí a v řízení výrobních procesů, tedy „odstranění státu“.
Příroda nebo dějiny lidstva, to je obraz nekonečné spleti souvislostí a vzájemných vlivů, v nichž nic nezůstává, co, kde a jak bylo, nýbrž všechno se pohybuje, mění, vniká a zaniká. Všechno je a zároveň není, protože všechno plyne, je podrobeno stálé změně, stálému vznikání a zanikání. Ale tento názor, jakkoliv správně vystihuje svět jevů, přece jen nepostačuje, aby vysvětlil jednotlivosti, z nichž se celkový obraz skládá. A pokud je neznáme, nemáme jasno ani o celkovém obrazu. Abychom poznali tyto jednotlivosti, musíme je vyjmout z jejich přirozené nebo dějinné souvislosti a zkoumat je každou o sobě, co do jejich vlastností, jejich zvláštních příčin a účinků.
Bedřich Veliký: Ze všech jezuitů jsou nejhorší protestantští.
Bismarcka můžeme zařadit mezi zakladatele socialismu, protože bez jakékoli ekonomické nutnosti zestátnil železniční tratě Pruska. To ale proto, aby je mohl pro případ války lépe využít a z železničních úředníků si vychovat hlasovací stádo, a hlavně, aby si opatřil nový, na parlamentu nezávislý, zdroj příjmů. Jestli je zestátnění tabákového monopolu socialismem, tak to už Napoleon musí být zařazen mezi zakladatele socialismu. Za Bedřicha Viléma III. navrhoval nějaký chytrák zestátnění bordelů, takže i to by muselo být pokládáno za socialistické!
Společensky účinné síly, pokud jsme je nepoznali a nepočítáme s nimi, působí zcela jako síly přírodní: slepě, násilně, ničivě. Jakmile je však poznáme a pochopíme jejich působení, můžeme je podřídit své vůli a s jejich pomocí můžeme dosahovat své cíle. Z démonických vládců je změníme v poslušné služebníky. Místo společenské výrobní anarchie lze uskutečnit plánovité uspořádání výroby podle potřeb celku, jakož i každého jednotlivce.
Až se konečně stát opravdu stane představitelem celé společnosti, učiní sama sebe zbytečným. Jakmile nebude společenské třídy, kterou by bylo třeba udržovat v podřízenosti, jakmile budou odstraněny excesy vyplývající z nynější anarchie výroby a směny, pak zde nezbude už nic, co má být potlačováno a co vyžaduje zvláštní represivní moci, tj. státu. Zasahování státní moci do společenských vztahů se pak stane v jednom oboru po druhém zbytečným a potom samo usne. Vláda nad lidmi ustoupí správě věcí a řízení výrobních procesů. Stát nebude odstraněn, stát odumře. Fráze o „svobodném lidovém státu“ je konec konců vědecky neudržitelná.
Pokud celková společenská práce skýtá pouze takové množství výrobků, které jen o málo převyšuje množství nutné k zachování nuzné existence všech, pokud tedy práce zabírá všechen, nebo skoro všechen čas velké většiny obyvatel, potud se společnost dělí na třídy. Vedle velké většiny, která pouze rabsky pracuje, tvoří se třída osvobozená od přímé produktivní práce, obstarává společné záležitosti společnosti: řízení práce, státní záležitosti, soudcovství, vědu, umění, atd. Je to tedy zákon dělby práce, na kterém je založeno rozdělení na třídy. To však naprosto nepřekáží, aby dělení na třídy se neprosazovalo násilím a loupeží, lstí a podvodem a aby panující třída, jakmile se dostala do sedla, neupevňovala své panství na úkor pracující třídy a nepřeměňovala řízení společnosti v stupňované vykořisťování mas.
Má-li toto rozdělení na třídy historické oprávnění pro určité období, pro určité společenské podmínky a zakládá se na nedostatečnosti výroby, bude smeteno plným rozvojem moderních produktivních sil. Třídní rozdíly zastarají a stanou se anachronismem. Přivlastňování výrobních prostředků a výrobků a tím i přivlastňování si politického panství, monopolu na vzdělání a duchovní vedení se stane zbytečným, stane se hospodářskou, politickou a intelektuální překážkou vývoje. Tohoto bodu je nyní dosaženo. Je-li politický a intelektuální bankrot buržoasie pro ni samu je ještě tajemstvím, opakuje se její hospodářský bankrot pravidelně každých deset let.
Je nutné odstranit ono přímé promrhávání a ničení produktivních sil a výrobků a uvolnit pro potřeby celku masu výrobních prostředků a výrobků tím, že se odstraní nesmyslné marnotratné plýtvání dnes panujících tříd a jejich politických představitelů.
Dnes je možnost zajistit nejen úplně dostačující a den ode dne se zlepšující hmotné podmínky existence, nýbrž i plné svobodné rozvíjení a uplatnění jejich tělesných i duševních vloh, tato možnost je tu po prvé, ale je tu!
Boj o individuální existenci přestane. Tím teprve člověk vystoupí v jistém smyslu definitivně z říše zvířecích podmínek existence do podmínek skutečně lidských. Lidé se tak poprvé stanou vědomými a skutečnými pány svého vlastního společenského bytí. Objektivní, cizí síly, které dosud ovládaly dějiny, vstoupí pod kontrolu lidí samých. Teprve pak budou lidé s plným vědomím sami tvořit své dějiny, teprve pak budou mít společenské příčiny uváděné jimi do pohybu převážně a v stále rostoucí míře účinky jimi chtěné. Je to skok z říše nutnosti do říše svobody.
Odsouzení dělníka k doživotní námezdní práci.
Neslýchaný rozvoj produktivních sil, převýšení nabídky nad poptávkou, nadvýroba, přeplnění trhů, každých deset let krize, bludný kruh. Přebytek výrobních prostředků a výrobků a přebytek dělníků bez zaměstnání a existenčních prostředků.
Buržoasie je usvědčována z neschopnosti řídit dále své vlastní společenské produktivní síly. Buržoasie se ukazuje jako zbytečná třída, všechny její společenské funkce jsou nyní vykonávány placenými zřízenci. Výrobní prostředky musí být společným vlastnictvím. Lidé se stanou pány přírody, pány sama sebe – svobodnými. Provést tento osvobozující čin – toť dějinné poslání moderního proletariátu, dělnictva.
Marx: Dialektika… v pozitivním pochopení existujícího zahrnuje zároveň i pochopení jeho negace, jeho nutného zániku, protože každou uskutečňující formu chápe v toku pohybu, tedy i z její pomíjivé stránky, před ničím se nesklání a je ve své podstatě kritická a revoluční.
Lenin: Bez svazku s nekomunisty v nejrůznějších oborech činnosti nelze o nějakém úspěšném komunistickém budování vůbec mluvit.
Lenin: Není nic podivuhodného v tom, že v Rusku, jako i v jiných zemích, různá historická období vyzdvihují zvláště tu či onu stránku marxismu.
Marx: Zákony, které netrestají člověka za jeho činy, ale naopak za jeho smýšlení, jsou zákony terorismu, zákony se zde převracejí v pravý opak, totiž v pozitivní sankce nezákonnosti.
Každá forma svobody podmiňuje druhou, stejně jako jeden tělesný orgán podmiňuje druhý. Když je uváděna v pochybnost určitá svoboda, stává se pochybnou svoboda vůbec… Svoboda zůstává svobodou, ať už se vyjadřuje tiskařskou černí, držbou půdy, svědomím, nebo politickou schůzí.
Svoboda je podstatou člověka do té míry, že ji realizují dokonce i její vlastní odpůrci tím, že bojují proti její realitě, chtějí si přivlastnit jako nejdrahocennější šperk to, co zavrhli jako ozdobu lidské povahy. Žádný člověk nebojuje proti svobodě, nanejvýš bojuje proti svobodě ostatních. Všechny druhy svobody tedy vždy existovaly, jenže jednou jako zvláštní výsada, po druhé jako obecné právo. A kdyby člověk posuzoval svobodu jako nějakou cizí podstatu, odsuzoval by tím svou vlastní podstatu.
Tisk je nejvšeobecnějším způsobem, jímž si individua sdělují své duchovní bytí. Neřídí se úctou k osobám, nýbrž jen úctou k rozumu. Svobodný tisk je všudepřítomné otevřené oko národního ducha, ztělesněná důvěra národa v sebe sama, mluvící pouto, které spojuje jednotlivce se státem a se světem, ztělesněná kultura, která povyšuje materiální boje na duchovní boje a idealizuje jejich surovou hmotnou podobu. Je to bezohledná zpověď národa sobě samému, a jak známo, síla přiznání je v tom, že vykupuje. Svobodný tisk je duchovní zrcadlo, ve kterém národ vidí sám sebe, a zpytování sebe samého je první podmínkou moudrosti. Svobodný tisk je duch státu, jejž lze dodávat do každé chaloupky levněji než svítiplyn. Je všestranný, všudypřítomný, vševědoucí. Je to ideální svět, který neustále vyvěrá ze skutečného světa a jako stále bohatší duch proudí do něho zpět a znovu jej oduševňuje.
Marx: Člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka. Náboženství je uskutečněním lidské bytosti ve fantasii, protože lidská bytost nemá žádné pravé skutečnosti. Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti této bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, citem bezcitného světa, duchem bezduchých poměrů. Je opiem lidu. Odstranění náboženství jako iluzorního štěstí lidu je požadavkem jeho skutečného štěstí. Požadavek vzdát se iluzí o svém postavení je požadavkem překonat postavení, ve kterém je zapotřebí iluzí. Kritika náboženství je tedy v jádře kritikou slzavého údolí, jehož svatozáří je náboženství. Kritika strhla imaginární květy nikoli proto, aby člověk vlekl bez fantasie bezútěšné okovy, nýbrž proto, aby tyto okovy odhodil a utrhl živý květ. Náboženství je jen iluzorní slunce, které se točí kolem člověka, dokud se sám nepohybuje kolem sebe.
Je úkolem dějin, když nadpozemskost pravdy zmizela, nastolit pravdu pozemskou. Kritika nebes se takto mění v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika teologie v kritiku politiky.
My (Němci) jsme se dostavili v čele se svými pastýři vždy jen jednou do společnosti svobody, v den jejího pohřbu!
Učenci legitimují podlost dneška podlostí včerejška, prohlašují každý výkřik nevolníkův proti knutě za rebelský, pokud knuta je rodovou, letitou, historickou knutou. Přísahají na historický lesk, na křesťansko germánský lesk.
Dobromyslní nadšenci německé krve, hledají naše dějiny svobody mimo naše dějiny, kdesi v teutonských pralesích. Čím se však liší naše dějiny svobody od dějin svobody divokého kance, najdeme-li ji jen v pralesích?
Poslední fází dějinné formy je její komedie. Bohové starého Řecka, kteří byli již jednou tragicky smrtelně raněni v Aischylově spoutaném Prométheovi, museli ještě jednou komicky zemřít v Lukiánových rozmluvách. K čemu tento chod dějin? K tomu, aby se lidstvo rozloučilo se svou minulostí zvesela.
Poměr průmyslu, vůbec světa bohatství, k politickému světu je hlavním problémem moderní doby!
Naši bavlnění rytíři a železní hrdinové jednoho rána shledali, že se proměnili ve vlastence!
My v Německu začínáme s tím, s čím se ve Francii a Anglii pomalu končí. Zatímco ve Francii a Anglii problém zní: politická ekonomie aneb vláda společnosti nad bohatstvím, v Německu zní: vláda soukromého vlastnictví.
Skytové neudělali ani krok kupředu k řecké kultuře tím, že Řecko počítá jednoho Skyta mezi své filosofy.
Nemůžete filosofii zrušit, aniž ji uskutečníte.
Materiální síla musí být svržena materiální silou, leč i teorie se stává materiální silou, jakmile uchvátí masy.
Pro člověka je nejvyšší bytostí člověk, je tedy kategorickým imperativem přivodit převrat poměrů, v nichž je člověk poníženým, ujařmeným, opuštěným, opovrženým tvorem.
Poměry, jež nelze lépe vystihnout než zvoláním jednoho Francouze, když se chystala daň ze psů: „Ubozí psi! Chtějí s vámi jednat jako s lidmi!“
Radikální revoluce může být jen revolucí radikálních potřeb!
Tato třída osvobodí celou společnost, ale jen za předpokladu, že celá společnost je v postavení této třídy, tedy například má peníze a vzdělání a může jich po libosti nabývat! K tomu ovšem revoluční energie a duchovní sebevědomí nestačí. Aby jeden stav platil za stav celé společnosti, k tomu musí být určitý stav stavem všeobecného pohoršení, vtělením všeobecné překážky, k tomu musí určitá sociální vrstva platit za notorický zločin na celé společnosti, takže osvobození od této vrstvy vypadá jako všeobecné osvobození. Aby jeden stav byl stavem osvobození par excellence, k tomu musí být jiný stav jasně stavem ujařmení.
Knížectví bojuje proti království, byrokrat je v boji proti šlechtě, měšťák v boji proti nim všem, zatímco proletář se již ocitá v boji proti buržoasii.
Uměle vyvolávaná bída!
Král, který prohlašuje lid za své soukromé vlastnictví, pouze vyslovuje, že soukromý vlastník je králem!
Důkladné Německo může dělat revoluci jen důkladně. Hlavou této emancipace člověka je filosofie, srdcem je proletariát. Filosofie se nemůže uskutečnit bez zrušení proletariátu, proletariát se nemůže zrušit bez uskutečnění filosofie!
Společnost je produkt vzájemného působení lidí. Mají lidé na vůli zvolit si tu neb onu sociální formu? Naprosto ne! Lidé nejsou svobodnými pány svých výrobních sil. Každá pozdější generace nalézá produktivní síly nabyté předchozí generací. Lidé se nikdy nevzdávají toho, čeho nabyli, a proto mění své tradiční sociální formy.
Chtějí konkurenci bez smutných důsledků konkurence. Chtějí měšťácký způsob života bez jeho nutných důsledků.
Dějiny dělají učenci, jsou to lidé, kteří jsou s to odposlouchávat skryté myšlenky Boha. Obyčejní lidé mají pouze používat jejich zjevení.
V 18. století se spousta průměrných hlav snažila nalézt pravou formuli, aby uvedla do rovnováhy společenské stavy, šlechtu, krále, parlamenty atd., a druhého dne nebylo již krále, ani parlamentu, ani šlechty!
Lenin: Formy buržoasních států jsou neobyčejně rozmanité, ale jejich podstata je jedna: všechny tyto státy jsou tak neb onak ale nezbytně diktaturou buržoasie!
Marx: Nepatří mi zásluha, že jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani že jsem objevil jejich vzájemný boj. Buržoasní dějepisci vylíčili dávno přede mnou historický vývoj tohoto boje tříd a buržoasní národohospodáři ekonomickou anatomii tříd. Můj přínos je pouze v tom, že jsem dokázal, že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu a že tato diktatura je jen přechodem ke zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti.
Mzda se vyvinula po prvé plně v armádě! V armádě po prvé vzniklo cechovnictví u korporace řemeslníků. Taktéž zde po prvé použili strojů ve velkém rozsahu. Dokonce se zdá, že zvláštní hodnota kovů a jejich používání jako peněz se původně zakládalo na jejich válečnickém významu. Také dělba práce byla po prvé provedena v armádách. U starých Římanů byl táborový majetek první právní formou, ve které bylo uznáno movité vlastnictví jiných osob než otců rodin!
Organizace práce je určována výrobními prostředky – skvěle to dokazuje mordýřské vojenské řemeslo!
Engels: Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx ani já jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že prý ekonomický moment je jedině určujícím momentem, přeměňuje onu větu v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi.
Politické, právní, filosofické teorie, náboženské názory, systém dogmat, ba dokonce tradice strašící v hlavách lidí… vzájemné působení všech těchto momentů, v němž nakonec celým nekonečným množstvím náhod se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb.
Co chce jeden, je mařeno druhým, a z toho vychází něco, co nikdo nechtěl. Vůle jednotlivců nedosahují toho, co chtějí, nýbrž splývají v celkový průměr, v jednu společnou výslednici, z toho se přece nesmí usuzovat, že se tyto vůle rovnají nule. Naopak, každá vůle přispívá k výslednici a potud je v ní zahrnuta.
Zpětné působení státní moci na ekonomický vývoj může být trojího druhu: může směřovat týmž směrem, a pak to jde rychleji, může směřovat proti a pak dříve nebo později ztroskotá, anebo může ekonomickému vývoji určité směry předepsat a jiné odříznout. Je jasné, že v druhé a třetím případě může politická moc ekonomický vývoj velmi poškodit a způsobit ohromné mrhání silami a materiálem.
Měšťácká iluze o věčnosti a konečné dokonalosti kapitalistické výroby…
Kdyby Richard Lví srdce a Filip August byli zavedli volný obchod místo toho, aby se zapletli do křižáckých tažení, mohli jsme se vyhnout pěti stům let bídy a nevědomosti!
Historický moment, jakmile je jednou vyvolán v život jinými konec konců ekonomickými skutečnostmi, také působí zpětně, může zpětně působit na své okolí a dokonce na své vlastní příčiny!
Nepřísluší otrokům uvažovat o svobodě.
Napoleon se ptal Laplaceho, proč v jeho knize Nebeská mechanika není jediné zmínky o Stvořiteli. Laplace odpověděl: Neměl jsem této hypotézy zapotřebí.
Lutherova reformace to dotáhla k novému náboženství, a to k takovému, jaké právě potřebovala absolutní monarchie. Sotvaže rolníci na severovýchodě Německa přijali luteránství, byli degradováni ze svobodných lidí na nevolníky.
Kde Luthera stihl nezdar, zvítězil Kalvín. Jeho dogma bylo šito na tělo nejsmělejším z tehdejších měšťáků. Jeho učení o předurčení bylo náboženským výrazem faktu, že ve světě obchodu a konkurence úspěch nebo bankrot nezávisí na činnosti nebo obratnosti jednotlivce, nýbrž na okolnostech na něm nezávislých. Nezáleží tedy na něčí vůli nebo usilování, nýbrž na milosrdenství mocnějších, avšak neznámých ekonomických sil.
Hledisko starého materialismu je občanská společnost. Hledisko nového materialismu je lidská společnost či zespolečenštělé lidstvo.
Fouriér: Civilizace každou nepravost, která je v dobách barbarství naprosto zřejmou věcí, přeměňuje ve zjev složitý, dvojsmyslný, dvojznačný a pokrytecký. Civilizace se pohybuje v bludném kruhu, v rozporech, které stále znovu vytváří, aniž je může překonat, takže stále dosahuje opaku toho, čeho chce dosáhnout nebo o čem předstírá, že toho chce dosáhnout. V civilizaci vzniká chudoba z nadbytku.
Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.
Učení měšťácké ekonomie o totožnosti zájmů kapitálu a práce, o všeobecné harmonii a o všeobecném národním blahobytu jakožto následku volné konkurence, byla skutečnostmi stále přesvědčivěji usvědčována ze lži.
Nadměrná práce jedněch se stává předpokladem nezaměstnanosti druhých.
Zákon, který neustále udržuje relativní nadbytek obyvatelstva čili průmyslovou reservní armádu v rovnováze s rozsahem a energií akumulace kapitálu, přikovává dělníka ke kapitálu pevněji než Prométhea Hefaistovy řetězy ke skalisku.
Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, muk práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace na pólu opačném, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál. Očekávat od kapitalistického výrobního způsobu jiné rozdílení výrobků je naivní.
Vystupňovaná schopnost moderních strojů ke zdokonalení nutí kapitalistu, aby své stroje neustále zdokonaloval, aby ustavičně zvyšoval jejich výrobní kapacitu. Nesmírná rozpínavost velkého průmyslu, proti níž rozpínavost plynů je pouhou dětskou hračkou.
Masy trpí nedostatkem životních prostředků, protože jich vyrobily příliš mnoho. Fourier to vystihl, když to nazval „krizí z nadbytku“. Výroba a směna se postupně zrychluje, mění se v klus, průmyslový klus přechází v cval, který se stupňuje v bezuzdný trysk úplné průmyslové, obchodní, úvěrové a spekulační jízdy o závod, aby nakonec po nejkrkolomnějších skocích dospěl opět do příkopu krachu. Dochází k násilnému výbuchu. Oběh zboží je na čas zničen, oběživo, peníze, se stávají překážkou oběhu; všechny zákony výroby a oběhu zboží jsou postaveny na hlavu. Ekonomická kolize dosahuje svého vrcholu: způsob výroby se bouří proti způsobu směny.
Výrobní prostředky leží ladem, a právě proto musí zahálet také průmyslová reservní armáda. Výrobní prostředky, životní prostředky i pohotoví dělníci, všechny prvky výroby a obecného bohatství jsou tu nahromaděny v nadbytek. Fourier praví: Nadbytek se stává zdrojem nouze a nedostatku.
V kapitalistické společnosti nemohou výrobní prostředky vystupovat v činnost, nepromění-li se dříve v kapitál, tj. v prostředek vykořisťování lidské pracovní síly. Jako přízrak stojí mezi dělníky a mezi výrobními i životními prostředky nutnost, aby tyto prostředky byly kapitálem.
Trusty a monopoly jsou organizace, jejímž účelem je regulovat výrobu; určují celkové množství, jež má být vyrobeno, rozdělují je mezi sebou a vynucují si tak napřed stanovenou prodejní cenu.
Monopoly jsou přímým protikladem volné soutěže. Volná soutěž se před našimi zraky přeměňuje v monopol tím, že vytváří velkovýrobu, nahrazuje velké podniky ještě většími a stupňuje koncentraci výroby a kapitálu. Tady je však vykořisťování tak zjevné, že se musí zhroutit. Žádný národ nebude trpět výrobu spravovanou monopoly, tak nezahalené vykořisťování celé společnosti bandou lidí žijících ze stříhání kuponů. Dnes už je možné obejít se bez buržoasie. Všechny společenské funkce kapitalistovy jsou dnes zastávány placenými zřízenci. Kapitalista nemá již žádnou společenskou funkci kromě shrabování příjmů, stříhání kuponů a hry na burze, kde se různí kapitalisté obírají vzájemně o kapitál. Tento způsob výroby vytlačoval nejdříve dělníky jako přebytečné, nyní tam zatlačuje i kapitalisty.
Moderní stát, ať je jeho forma jakákoliv, je v podstatě kapitalistickou mašinérií, státem kapitalistů, pomyslným hromadným kapitalistou.
Foto: zdroj
