Američtí „dragouni“ přijeli a zase odjeli a to, co tu po nich zůstalo – tu muselo být už před tím, jen to teď vyhřezlo na povrch v celé své nahotě. Myslím tu nezvladatelnou potřebu Čechů manifestovat svoji loajalitu k momentální vrchnosti a žít z její blízkosti. Tak, jako byli před pár sty lety Češi u vytržení, když jejich provinčním zapadákovem náhodou projížděl dobrotivý mocnář, a vyprávěli si o tom dojatě ještě po letech, tak jako před pár desítkami let chodili nadšeně do prvomájového průvodu (po tom, co jsem v posledních dnech viděl, mne nikdo nevymluví, že chodili sami a rádi a nikdo je nutit nemusel), tak se teď srotili kolem amerických obrněnců, jásali, mávali a dojímali se a největší rozdíl proti slávě při průjezdu císaře pána byl v tom, že se s nimi mohli díky technickému pokroku i vyfotit.
Ale ani tahle nabubřelá malost, kdy se ti nejservilnější považují za morálně a intelektuálně nadřazené všem, kteří jejich nadšení nesdílejí, a dávají jim to arogantně (někdy až agresivně) najevo, nebyla nejhorší. Nejhorší byla ta radost z toho, že mohou dát průchod své nenávisti vůči Rusku a všem, kteří jejich zášť nesdílí, že mohou své oponenty beztrestně urážet, pomlouvat a jinak napadat a vylučovat je ze společnosti, a ještě se u toho cítit jako hrdinové bránicí vlast, svobodu a demokracii.
Je pro mě smutným překvapením, kolika lidem imponuje síla a těší je z pozice síly jednat, i vůči vlastním spoluobčanům. Překvapuje mě to, ale asi by mě to překvapovat nemělo, protože to je odpověď na otázku, kde se brali všichni ti fízlové a konfidenti a kolektivizátoři a privatizátoři a vůbec všichni ti, kteří s pocitem dobře vykonané práce dělali pro momentální panstvo špinavou práci a ještě na sebe byli pyšní, jak pevně stojí na té správné straně barikády a brání vlast, svobodu, demokracii, národ, stranu, rasu… (doplň libovolnou vznešenou hodnotu).
Vždy, když je po všem a po slavném budování a válce Dobra se Zlem přijde kocovina, najde se někdo, kdo se naivně zeptá: „Jak se to jen mohlo stát?“ Odpověď nasnadě: „Protože se mohlo.“ Protože jsme si najednou přestali být rovni, protože jedni byli lepší lidé a více lidé, než druzí, jenom proto, že každý pochyboval o něčem jiném, protože dobří lidé přestali respektovat nejenom práva, ale samo lidství špatných lidí (o jejichž špatnosti sami rozhodli stejně lehce a definitivně, jako libovolně), protože válka, protože nenávist, protože strach, protože nejenom neporozumění, ale především nechuť porozumět, protože potřeba mít nepřítele.
Samotný americký konvoj by byl jen marginální epizodkou, nebýt přepjaté reakce českých médií, politiků i veřejnosti, kteří v něm našli onen pověstný pevný bod, kterého se mohli ve své nejistotě a zmatenosti zachytit. Úplně stejně, jako se jiní před nimi zachytili Sovětského svazu a před nimi ještě jiní Třetí říše a ještě jiní před nimi trůnu a oltáře. A dali jasně najevo, že se nebudou štítit ničeho, aby tuto svoji jistotu uchránili před každým, kdo by ji zpochybnil, nebo ji s nimi nesdílel.
Američané přijeli a zase odjeli, ale Čecháčci tu zůstali a s nimi i jejich malost, nenávist a zloba, které budou i nadále utvářet Česko. Nikdo zvenčí, ani Američan, ani Němec, ani Rus, nám nemůže uškodit tak, jak si dokážeme z uvědomělosti uškodit sami. Čecháčci nehledají, co by mohlo národ spojovat, ale co by ho mohlo rozdělovat – a teď to našli.
Převzato z blogu Tribun