Před pár dny jsem se z tuzemského tisku dozvěděl, že „premiér Babiš připustil, že stát by mohl vstoupit do klíčových podniků“. Další připojený výrok premiéra je ale natolik zneklidňující, a to z různého důvodu pro různé skupiny obyvatelstva v ČR, že jsem nabyl názoru, že bude zapotřebí celou záležitost si detailněji probrat, o což se dále pokusím.
Jak se v článku dále uvádí, tak
„…pokud by se kvůli ekonomickým dopadům epidemie koronaviru dostaly klíčové podniky do problémů, mohl by do jejich vedení vstoupit stát.“
„…teď to není na stole, ale vyloučit se to nedá, a myslím si, že pokud by to bylo na stole, tak bychom se měli o to zajímat,“
uvedl premiér Babiš.
Jsem toho názoru, že se premiér mýlí v obou větách, ale pojďme si to rozebrat hezky popořadě.
Do problémů kvůli ekonomických dopadům epidemie koronaviru se podniky již dostaly, a to nejen podniky klíčové. To přece musí být premiérovi známo. To, co ty podniky potřebují za situace, kdy jejich činnost je omezena jednak sníženou mobilitou jejich pracovníků a tedy i výroby, jednak přerušením toků zboží k odběratelům, je finanční pomoc za účelem překlenutí jejich chybějící likvidity. Koloběh peněz v ekonomice se z uvedených důvodů zpomalil či dokonce někde zastavil a podnikům chybí potřebná peníze k financování fixních nákladů a především mzdových prostředků. Z hlediska perspektivy to ale není zdaleka vše.
Většině podniků bude třeba pomoci i v dalších směrech, a to v tomto pořadí jednotlivých kroků:
- Podpora vyplácení snížených mezd a platů jejich pracovníkům ze strany státu, s cílem udržet je v zaměstnání a současně tak eliminovat návaly na úřadech práce s žádostmi o podporu v nezaměstnanosti.
- Rozběh výroby a případně i k částečná změna sortimentu.
- Modernizace výroby a přechod na výrobky s vyšší přidanou hodnotou.
Po skončení této epidemie nepůjde jen o to navázat na činnost tam, kde jednotlivé podniky s příchodem epidemie svoji činnost přerušily. V souvislosti s touto událostí dojde totiž k velkým změnám, na které je třeba reagovat komplexním řešením.
V prvních dvou případech jde o problémy s likviditou a tedy o překlenovací úvěry postiženým podnikům.
V tom třetím případě ale půjde o potřebu nových investic do podniků v majetku českých právnických či fyzických osob tak, aby se udržely v konkurenčním boji i v období po skončení uvedené epidemie a byly schopné čelit změnám, jež nastanou. Půjde tedy o dlouhodobé investice, nikoliv o překlenovací úvěry. Zdroje na vynaložení těchto investic podniky vesměs nemají, jejich zadlužení z titulu překlenovacích úvěrů již vesměs neumožní čerpat další úvěry na investice.
Jejich získání a splácení ze strany podniků bude tedy daleko složitější a delší, zvláště pak za současné situace.
Tady přichází do popředí role státu a jeho angažovanost. Nikoliv ovšem formou státních půjček těmto podnikům, nýbrž formou investic do příslušných podniků, které budou kapitalizovány. Tím se stát logicky dostane nejen do jejich vedení, jak se o tom zmiňuje premiér, nýbrž do jejich vlastnictví. Nastane fáze znárodňování, jak to plánují i další země, mluví o tom dokonce i v USA. Je záhadou, proč se o tom premiér Babiš nezmiňuje.
Je třeba jasně říci, že půjde o vytvoření (často většinového) majetkového podílu státu v těchto podnicích a o převzetí jeho skutečného řízení. Nepůjde tedy vůbec o to, aby si nějací „zástupci“ státu ze stranických stájí vládních stran šli sednout do správní rady či dozorčí rady a docházeli tam jednou kvartálně na chlebíčky, a to za odměnu minimálně v desítkách tis. Kč měsíčně. Bez jakékoliv odborné způsobilosti a zejména bez majetkové a trestně právní odpovědnosti tak, jak tomu bylo dosud.
Z výše uvedeného logicky vyplývá, že má-li stát poskytnout nějakému podniku smysluplně podporu z hlediska účelu 1. a 2., musí se současně zabývat i otázkou jeho perspektivy z pohledu potřebných budoucích investic a případné státní participace v daném podniku pro jeho další existenci (viz krok 3.).
Bylo by nesmyslné, aby stát nejprve podporoval firmy z hlediska účelu opatřeními 1 a 2, avšak přestal pak podporovat příslušné podniky z hlediska účelu 3 a nechal je padnout. Pak by byly zmařeny i půjčky poskytnuté do takových podniků. Staly by se nevratnými. Angažovanost státu v takových podnicích by pak od samého počátku postrádala smysl.
Z těchto hledisek je tedy i druhá poznámka premiéra mylná. Není podstatné, co on vidí či nevidí na stole, podstatné je to, že tyto záležitosti měl v uvedených souvislostech nechat již dávno řešit. A pokud je nevidí on, má kolem sebe snad dost spolupracovníků. Doufejme jen, že bez poruchy zraku a hlavně myšlení. Pokud to neučinil, což je zjevné, tak se svým shora uvedeným výrokem z toho vyvléknout nemůže.
Jde o to, že stát by měl mít (či alespoň již delší dobu pracovat na) koncepci, které podniky si ze strategických důvodů (obrana, energetika, suroviny, potravinová soběstačnost, zdravotnictví apod.), z ekonomických důvodů (jako trvalý zdroj svých příjmů) a vzhledem ke své průmyslové a exportní koncepci trvale ponechá, a které zachované po krizi odprodá přednostně českým zájemcům, či je převede na zaměstnanecké akcie. Někdy může jít jen o podíly v takových podnicích. V kombinaci se zavedením nostrifikačního zákona by to znamenalo (po zamezení nadměrných úniků zisku z ČR do zahraničí) další významné posílení příjmů našeho státního rozpočtu.
V této souvislosti měl být tedy jednoznačně upřednostněn český národní zájem, a to podobně, jak to začínají činit vlády jiných států v zájmu těchto států a jejich obyvatel.
Již i další státy totiž přicházejí k poznání, že stát potřebuje:
- vytvářet si své vlastní finanční i materiálové zdroje;
- zajišťovat si vlastní soběstačnost v určitých položkách, nad jejichž výrobou potřebuje nabýt zpět vlastní kontroly;
- zajistit si předem vliv i nad řízením dalších případných krizí a vytvořit si k tomu potřebné předpoklady.
Přicházejí k tomu dokonce i v USA.
Ne tak ale u nás. Abychom se mohli dočkat podobného postupu, museli bychom žít v Rakousku, Německu či v některých dalších zemích, nebo si konečně pořídit vládu, která začne hájit české národní zájmy. To bohužel plně platí i o způsobu financování kroků 1 (a zřejmě i kroku 2).
Podle zákona o ČNB jsme si v předchozím období „zakázali“ tzv. měnové financování. Tedy možnost přímého odkupu státních dluhopisů ČNB za nulový či minimální úrok. Před několika dny byly ve sněmovně projednávány změny tohoto zákona, kdy se očekávalo, že sněmovna odsouhlasí podobný postup, jako existuje v dalších zemích v této situaci. Tedy uvolnění možnosti realizovat měnové financování tak, aby ČNB mohla přímo nakupovat státní dluhopisy vydávané se zúročením 1,25 % od státu.
Česká vláda ale namísto toho, aby získala přímo potřebné peníze z částky ve výši 2,5 bil. Kč, jež jsou dlouhodobě bez užitku k dispozici u ČNB z titulu dřívějších nákupů deviz při intervencích proti koruně a dále cenných papírů získaných někdejším guvernérem Tošovským výměnou za naše zlato, (k čemuž by musela sněmovna změnit příslušně zákon o ČNB, neboť v něm má vláda takový krok zatím zakázán), a mohla poskytovat půjčky přímo podnikům, umožní na základě svého návrhu změny zákona o ČNB, který byl nově sněmovnou odhlasován, aby ČNB mohla nově neomezeně obchodovat na kapitálových trzích namísto toho, aby ČNB mohla v mimořádných situacích nakupovat vládní dluhopisy přímo od vlády. Stát tedy nadále nebude moci poskytovat podporu podnikům v ČR přímo, musí do toho zapojit (a hlavně nechat vydělat) jako zbytečný mezičlánek pobočky cizích bank, pojišťoven a investiční fondy působící v ČR.
Zatímco zmíněné banky si půjčí peníze potřebné na nákup těchto státních dluhopisů u ECB při úroku 0,25 %, mají následným nákupem našich státních dluhopisů garantován naším státem roční výnos 1,25 %. Při celkovém objemu financování ve výši 200 mld. Kč to znamená bezpracný zisk pro tyto zahraniční finanční instituce ve výši 2 mld. Kč ročně, za takových 5 let pak 10 mld. Kč… Místo omezování úniku zisků z ČR do zahraničí vláda A. Babiše tímto návrhem schváleným sněmovnou tento únik dále zvětšila. Disponibilních finančních zdrojů přitom nevyužila.
Pro naše firmy a živnostníky to rozhodně dobrá zpráva není. Jednak proto, že se jejich financování těmito zbytečnými mezioperacemi oddálí a především ale prodraží. Oni totiž budou ti, kteří budou tuto chybu sněmovny při hlasování o stejně špatném návrhu vlády platit.
Celá situace tedy nespěje ke zlepšení, právě naopak. Začíná to připomínat situaci v Rusku za premiéra Černomyrdina a tehdy okřídlené pořekadlo: „Chtěli jsme jen to nejlepší a dopadlo to jako vždycky.“ Tedy opět za pět. Sestava nově jmenované ekonomické komise nás přitom rozhodně neopravňuje k optimismu, že by v dohledné době mohlo dojít ke změně k lepšímu.
