Brežněvova doktrína

Politolog Fjodor Lukjanov*) se zamýšlí nad souvislostmi i nad poučením z historické události, která nadlouho (pro některé natrvalo) změnila mnohé…

Docela zajímavý a na ruské poměry docela vyvážený názor chytrého člověka, který jsem po souhlasu pantáty OM na polovinu zkrátil. Odkaz na celý rozhovor je uveden v závěru. (Pozn. překl.)

21. srpen před 50 lety skoncoval s „Pražským jarem“ a sehrál významnou a především negativní roli v následné evoluci sovětského bloku.

Mezinárodní politika období studené války nestrpěla prosťáčky ani diletanty. Leonid Brežněv ani jedním z nich nebyl. Byl lídrem jedné ze dvou supervelmocí a často musel přijímat velmi nepříjemná rozhodnutí. Takovým bylo nepochybně i rozhodnutí o násilném potlačení „Pražského jara“ – jaká logika ho vedla?

Předběhli dobu

Jestliže při hodnocení „Pražského jara“ nebudeme vycházet z lidskoprávní logiky, která u nás dlouhá léta dominovala, ale z hlediska geopolitických poměrů té doby – mohl Brežněv postupovat jinak?

Domnívám se, že mohl, ale k tomu by musel mít docela jiné podmínky uvnitř samotného Sovětského svazu. Pokud by, například, pokračovaly v dobách oteplení pokusy nějak „vzpružit“ socialismus a následně se transformovaly do idejí – byť skromných, nicméně přece jen – hospodářských reforem poloviny 60. let, pak by nejspíš sovětské partajní vedení mělo šanci na jiný pohled na události v Československu. Situace byla ale opačná: V SSSR vlna relativní liberalizace skončila a proto se reformy socializmu v ČSSR dostaly do zjevné disonance se sovětským politickým kurzem.

Západ se toho snažil využít

Přirozeně, že na Západě sympatizovali s těmi, kteří se pokoušeli čelit sovětskému modelu rozvoje. Ale na rozdíl od toho, co se děje dnes, tak v době událostí v Berlíně v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968, nikoho na Západě ani nenapadlo se otevřeně vměšovat. A to proto, že existovala jasná dohoda o dělbě sfér vlivu v Evropě – tehdy se jednalo o základ organizace Evropy. Východní Evropa náležela do sféry vlivu SSSR a Západ to uznával, ať si o tom myslel cokoli. Západ semozřejmě na úrovni rétoriky směroval všeobecnou pozornost k problémům v různých koutech sovětského bloku, a také je do jisté míry stimuloval. Před 15 lety vyšla znamenitá kniha amerického badatele maďarského původu Charlese Gatiho, v níž při analýze událostí roku 1956 poukázal na destruktivní roli rádia Svobodná Evropa, které podněcovalo protisovětské nálady v Maďarsku, třebaže se nikdo na Západě nechystal do maďarské krize vměšovat.

V Československu bylo obecné nastavení Západu stejné. Nicméně je naprosto nesprávné promítat představy o dnešních barevných revolucích na události 50. a 60. let minulého století. Pokud Západ na počátku 21. století aktivně a přímým ovlivňovávním procesů zasahoval do událostí v Gruzii a na Ukrajině s cílem pevněji svázat tyto země se západním projektem, tak za studené války nikdo nezpochybňoval nadvládu Sovětského svazu nad východní Evropou.

V tomto smyslu to vychází tak, že radikální křídlo československých reformátorů fakticky předběhlo dobu. Tón však zpočátku neudávali oni. Radikalizace požadavků přicházela časem – jak to vždycky bývá – úměrně tomu, jak byly umírněnější ideje Alexandra Dubčeka zvoleného v lednu 1968 1. tajemníkem ÚV KSČ, Moskvou odmítány a všelijak potlačovány. Myšlenky na podkopání socialistického tábora na samém počátku reforem nebyly.

Rozdělení Evropy

Po “Pražském jaru“ na Západě začali mluvit o „Brežněvově doktríně“, ale on nic takového podle mého názoru neměl. A vůbec je to spíš jev americký – ti mají tendenci všechno podrobit nějaké doktrině. Takzvaná „Brežněvova doktrina“, či doktrína omezené suverenity, dávala Sovětskému svazu právo zasahovat v případě nezbytnosti v satelitních (dnes bychom politicky korektně řekli „spojeneckých“ – pozn. edit.) zemích. Takový přístup ale existoval po stažení tzv. železné opony v celé Evropě – v podmínkách omezené suverenity žila jak východní, tak i západní Evropa. Něco jiného je, že míra omezení nebyla stejná. Spojené státy podstatně méně diktovaly charakter vnitřního rozvoje západní Evropy než SSSR východní. I když i na Západě měli svá specifika, takže pokud se někde objevilo riziko příchodu komunistů k moci (Řecko, Itálie), byly metody Američanů tvrdé.

Podobně nelze srovnávat maďarské události, kde někdo se zbraní v ruce usiloval o svržení režimu, a tak Sovětskému svazu nezbylo než sáhnout po ozbrojené síle, s ČSSR, kde se alespoň zpočátku jednalo jen o zdokonalování stávajícího zřízení. Nicméně 68. rok ukázal, že ani to nelze.

Sovětské vedení mělo vždycky vnitřní pocit, že nárazníkový „pás družby a bratrství“ sice tvoří spojenci, ale je třeba na ně dávat pozor, protože byly jisté pochyby o spolehlivosti těchto zemí a ve většině těchto zemí se zajišťovala v mnohém přítomností sovětských vojsk.

Hodnoty a zdroje

V čem se lišily metody podpory svého lidu mezi USA a SSSR? Spojené státy se opíraly o úplně jiné nástroje. Země, ve kterých USA uplatňovaly svůj vliv, byly zpravidla demokratické, a proto ani míra potlačení, vlastní sovětskému modelu, tam použita být nemohla už z principu. Takže šlo hlavně  o různé tradice a různé představy o fungování státu.

Velký rozdíl byl ale i ve zdrojích. Existoval přece plán na obnovu poválečné Evropy – tzv. Marshallův plán, který byl mimo jakoukoli pochybnost zaměřen na připoutání západní Evropy k USA, a pro Evropu to byla možnost, která neměla alternativu, protože bylo rozbito obrovské území, jež nebylo za co obnovit. Je jasné, že válkou zničený SSSR, který sám, více než ostatní, potřeboval obnovu, podobné zdroje k dispozici neměl.

Američanům velmi pomohl začátek studené války. Netřeba zapomínat, že Sovětský svaz nebyl jen vojenskou hrozbou pro USA, ale šlo i o konkurenci systémů. SSSR byl tedy pro Západ nejen politickou, ale i existenciální hrozbou. Proto Západ představil situaci jako rozpor mezi „svobodným“ a „nesvobodným“ světem.

Reputace proti geopolitice

Máme-li si položit otázku, zda Moskva potlačením „Pražského jara“ něco prohrála nebo vyhrála, domnívám se, že o výhru nešlo v žádném případě – minimálně proto, že definitivně pohřbilo imidž SSSR jako společnosti nového typu, která vnáší nějaké svěží ideje. Mnozí evropští komunisté vnímali jednání SSSR jako projev imperiální politiky, což způsobilo obrovskou škodu pověsti SSSR.

Zda Brežněv jednal nebo nejednal správně, tak bych otázku nestavěl. Určitě ale konal racionálně v rámci logiky bipolárního antagonismu, založené především na vojensko-strategických možnostech dvou supervelmocí. Diskuse na to téma začala už v dobách pěrestrojky. Existuje názor, že pokud by SSSR v 60. letech poněkud popustil uzdu, jinak řečeno, umožnil by nárazníkovým zemím žít převážně tak, jak samy chtějí, při zachování základní loajality k Moskvě, nevedlo by to k tak rychlému rozbití socialistického tábora. Taková hypotéza má nepochybně právo na existenci.

Máme-li ale před očima zkušenost 80. a 90. let, můžeme předložit přesně opačnou verzi – o tom, že podobné systémy prostě nestrpí liberalizaci. A sotvaže začíná povolování otěží, okamžitě se uvolňuje energie a dál už situaci udržet nelze.

Mimochodem, nezapomínejme, že všichni sovětští vůdcové – všichni bez výjimky – si neuměli vůbec představit, že by SSSR v nějaké chvíli přestal existovat. Pokud by si však alespoň někdo z nich připouštěl takovou hypotetickou myšlenku, sotva by v roce 1954 předali Krym Ukrajině. Vůdcové partaje vycházeli ze zásady: „To je nemožné, protože to není možné nikdy…“.

Rok neklidného slunce

Vzpoura roku 1968 byla vzpourou generace, která vyrostla po 2. světové válce. Zformovala se na vlně nebývalého hospodářského růstu, v rámci světoznámé konzumní společnosti. Takže na jedné straně vznikal problém nerovnosti, kdy se budovala jakoby společnost všeobecné prosperity, ale ta prosperita byla přece jen u všech různá. Na druhé straně se k tomu přidal mohutný antikoloniální element vyprovokovaný v Evropě (Francie, Británie, Belgie) i v USA ( válkou ve Vietnamu).

To nicméně nestačilo. V Německu byl např. specifický element vzpoury roku 1968 – odpor proti zamlčování nacistické minulosti, započatému od počátku studené války..

Ve Francii byl na vlně mohutných protestů znovu zvolen De Gaulle – zosobnění konzervatizmu, nenáviděného demonstrant. A v USA demokrata Johnsona vystřídal republikán Nixon – řeklo by se, že víc napravo už nebylo žádné místo. Nicméně sémě bylo zaseto a po roce byl De Gaulle nucen odstoupit a Nixon přečkal do impeachmentu a vyletěl s obrovským skandálem, přestože oba byli nepochybně významnými prezidenty.

Události roku 1968 se staly důležitým mezníkem nejen pro SSSR, ale i pro vedoucí západní země… Jinou věcí je, že reakce západních zemí na tyto události byla velmi kvalifikovaná: Oni pochopili, že dozrála nová elita, kterou je nezbytné integrovat, a proto vsadili nejen na potlačení „nejodvázanějších“ radikálů, ale i na zapojení do legální politiky vzbouřenců, které bylo možné zapojit (viz studentští vůdci Daniel Cohn Bendit ve Francii a Joshka Fischer ve Spolkové republice Německo).

Sovětský svaz konal obráceně. Rozhodl se potlačit disidentské hnutí ve všech jeho projevech, a místo tohom, aby projevil pružnost, vsadil jen na sílu. A za 15-20 let na to doplatil, když nedokázal angažovat do elitních skupin disidentskou „kontraelitu“.

Na cestě k uvolnění

Tzv. Brežněvova doktrína fungovala i na druhé straně hranic: Sovětský svaz v roce 1968 ani nehnul prstem, aby aspoň nějak podpořil levicové protesty na Západě… Události v ČSSR se staly určitým elementem (periferním) globální vzpoury, která tehdy zasáhla západní svět. Všecko bylo ale podstatně složitější, protože vzbouřenci, kteří házeli kameny a Molotovovy koktejly v ulicích Paříže, St. Francisca, Bruselu, Hamburku, atd., se na SSSR se žádostí o podporu ani neobrátili. Byli to buď anarchisté, trockisté, nebo maoisté. Takže si řekněme zcela upřímně, že to nebyla vůbec naše hra. Příznačné je, že Francie nebo Itálie, kde existovali komunisté, kteří se orientovali na SSSR a byli Moskvou financováni, zůstali stranou, a navíc se část z nich po potlačení „Pražského jara“ snažila od Moskvy distancovat.

Uvolnění uzrálo především proto, že jak ukázaly události roku 1968, byl celý svět ve velmi nestabilní situaci. Spojené státy se potřebovaly nějak vyvléct z vietnamské války. Západní Evropa potřebovala zahájit novou etapu evropské integrace. Sovětský svaz také prodělával vnitřní nejistotu. Nezapomínejme přitom, že SSSR právě v tom období začal rozvíjet – což byl pro něj velmi výhodný, ale součaně i riskantní podnik – výstavba plynovodů do Západní Evropy. Byl to na jedné straně velký průlom, když objektivní potřeba energie na Západě byla pokryta sovětskými dodávkami, což sehrálo velmi stabilizující roli daleko dopředu. Na druhé straně se závislost na exportu energonosičů stala pro SSSR osudnou. Nezbytné hospodářské reformy byly odloženy a začala honba za šílenými příjmy devíz z venku. To ho pak dohnalo v 80. letech, kdy ceny všeobecně propadly.

Hranice konce sedmdesátých

Brežněv jistě nebyl krvelačný člověk – přinejmenším v rámci, ve kterém to bylo dovoleno vůdci jedné ze supervelmocí. Jako politik i jako člověk chtěl ze všeho nejvíc stabilizaci a uklidnění – takže se fakticky zabýval konzervací.

Stabilizace se, bohužel, týkala i vládnoucí elity samé, což vedlo k fyzickému chřadnutí vedení země, a dál začaly chyby, které se projevily především ve zbytečné aktivizaci v různých periferních regionech (Angola, Mosambik, Nikaragua, a samozřejmě v roce 1979 Afghánistán).

Cože se to změnilo, jestliže v roce 1968 Západ spolkl vpád vojsk do ČSSR, aby pak v případě Afghánistánu zaujal nesmiřitelnou pozici? Jde přece o naprosto nesrovnatelné věci. Československo bylo obecně uznávanou součástí sovětské sféry vlivu – ovšem Afghánistán tam nepatřil. Takže SSSR začal svoji sféru rozšiřovat, což bylo vyhodnoceno jako jakési překročení červené čáry, jako přešlap pravidel chování a start nové sovětské expanze.

Brzy poté se prezidentem USA stal Ronald. Reagan, který přišel na vlně politické deprese. To zaprvé proto, že se USA stále ještě nevzpamatovaly z Vietnamu, a za druhé proto, že prezidentování jeho předchůdce J. Cartera mnozí považovali s hlediska zahraniční politiky za katastrofální. Reaganovým úkolem bylo zvednout bojového ducha Ameriky, vzpružit ji – tady vidíme paralely s politikou nynějšího prezidenta D. Trumpa.

Proto americká zahraniční politika chytila druhý dech, zatímco u nás tou dobou kremelští starci, jak byli zvyklí, jezdili na lov do Zavidova (usedlost šéfa státu) a víc je zajímalo máloco. Brzy vůbec začala řada „závodů na dělových lafetách“, jak pojmenovali v lidu pohřby posledních sovětských vůdců…

*) Fjodor Lukjanov (1967) – novinář, šéfredaktor časopisu „Rusko v globální politice, předseda Rady pro zahraniční a obrannou politiku RF, profesor VŠE v Moskvě, vědecký ředitel mezinárodního diskusního klubu „Valdaj“

Zdroj: Global Affairs

Překlad: st.hroch 180820